| |||
Pokoj číslo 5 Zugu, Dolly, Grimgull Napadlo mně že pokud bychom se chytily všichni za ruce mohli bychom se odsud dostat, všimnu si také že Dolly je zelený jako ten ork. Zachmuřím tedy přemýšlením přičemž se stáhne můj obličej, ohnu prsty na pravé noze a klepu s nimi o zem. Pak mi Dolly konečně odpoví že potom co se někoho dotkne převezme část vzhledu a jednu schopnost a Zugu navrhne něco co by mohlo být lehčí než moje možnost. „Dobrá tebe bychom mohli snést. Jinak jsem Alyssa.“oslovím pak orka i Zugua, projedu si pravou rukama vlasy a pak se ještě otočím. Čekám napadané kameny, ale zával je pryč. Nějakou dobu na něj překvapeně zírám než se k tomu místu vydám o něco blíž. Neměla tohle být obyčejná budova?I když náš třídní profesor říkal něco o budoucnosti tak možná ty trosky někam transportovali nebo je dezintegrovali. Otočím se ke všem třem a zeptám se jich. „Vy jste viděli že ty sutiny nějak mizí?“opět se otočím protože čekám že to je třeba jenom přelud a zase tam budou sutiny. Uvažuji že bych vzala noční stolek a prohodila ho tím místem, ale nevím jak by Dolly nebo ten ork vzali že jim ničím pokoj. „Dobrá vypadá že cesta je volná ... “ Dolly může zachraňovat a mně se vrací dobrá nálada, můžeme odsud a konečně snad zjistíme co se tady vlastně stalo. Nespíš to ještě nekončí Zugu mluvil něco o záchranném týmu, možná budu i potřeba, ale nechci aby to dopadlo jako když jsem zachraňovala situaci před tím naštvaný vlkodlakem a nakonec mi nikdo nepoděkoval. |
| |||
Pokoj Kelly - 1. patro Teprve když mě Kelly ujistí že jí opravdu nic není uvolním ocas a stáhnu krvaví štít co jsem kolem vlčice vytvořila. Většina použité krve se mi rozříznutou kůží vrátí zpátky do těla. Venku zůstane jen ta znečištěná. Ta se zformuje do obvyklé sféry a zůstává se vznášet ve vzduchu. Klepání na okno se ujímá řešit Hillaris, a já tak zůstávám situaci sledovat z povzdálí. Ovšem připravená na cokoliv, tím spíš když Kelly okno ještě otevře. Drak za ním naštěstí dlouho nezůstává, jen Hillaris upozorní na zmizení trosek zase odletí. "No vida…" prohodím spokojeně. Nevyřešil se tak jen jeden problém ale hned dva. Vyplazím se kousek z pokoje ujistit se že určitě nic nehrozí. U zdi leží trojce mrtvolek a na druhé straně se léčitelé snaží zabránit aby se k nim přidali další. Pohled mi padne na proměněnou a těžce krvácející medúzu. Tak tohle ne. Opovaž se zdechnout. My dvě jsme ještě neskončili. Rozhodně ne teď. Teď teprve bude začínat ta správná zábava. Znechuceně se ušklíbnu nad tím k čemu se chystám. Pomoc právě jí.Ale udělám to, natáhnu svoje schopnosti k její krvi abych zastavila to krvácení. |
| |||
Max, Oneiro Zvednu hlavu, když všichni ztuhnou na místě. Tedy téměř všichni. Jakmile mne zavolají, vezmu to poklusem a začnu dračicí léčit ještě než odklidí zbytek sutin. Kocourka vezmu s sebou. Jen je samozřejmě jednoduší nechat křídlo přichytit zpět, než nechat vyrůst nové, v tomto případě poprosím o pomoc nejbližšího telekinetika. Po vytažení trámu vyšlu první vlnu léčivé energie, aby se rychle zahojila celá rána a vyspravili se všechny vnitřní orgány. (78 + 5 = 83%) Při spravování křídel to chce další vlnu léčivé energie. (89+5=94%) Když je opět spuštěn čas, již doléčím jen menší rány. Dračice by tak měla být zcela v pořádku, i když to sebralo více many, než by mi bylo příjemné. "Jestli nemáte jak pomoci ostatním, prosím odeberte se do jídelny a vyčkejte tam," vyzvu ji stejně jako předchozí dračici. To už se rozhlížím, kde bude potřeba mé další pomoci. |
| |||
Sutiny Vzhledem k tomu, že se o vílu postará muž, popocházím dál za profesory, dokud najednou nejsou dost rozprchnuti. Zmateně se rozhlédnu. Nakonec se rozhodnu následovat ty, kteří míří k někomu, koho bych mohla případně přenést. Nemyslím si úplně, že bych jim úplně pomohla s těmi náhled velkými odhalenými těly. |
| |||
Jídelna Luis V jídelně nakonec nezbylo mnoho studentů. Vlastně jsme tu zbyli tři. Při své procházce pro skleničku a posléze pro svou lahev mám čas zhodnotit oba dva v jídelně. Volba je poměrně jasná, s obojím zamířím ke kopytníkovi. "Dobré ráno přeji. Vidím, že jste byl také opuštěn. Nechtěl byste se ke mne připojit u snídaně? Ráda bych zjistila něco málo o škole, dokud mám čas," věnuji mu drobný úsměv zpod krempy a loupnu po něm rudým okem. Do jídelny se po chvíli připojuje dračice. Tak to vypadá, že nahoře pokročili. |
| |||
1. patro - Jídelna okrajově Aslépisus Jako teda nehejbat se to fakt nebyl problém, když nebylo pořádně jak nebo kam. A jak vážný to bylo? To jsem mohla jen odhadovat, a můj odhad by byl "fakt hodně". No bolelo mě snad úplně všechno, jen něco víc a něco míň. Trochu smysluplný odpovědi se tak dočkal adi jen na jméno, zbytek jsem si jen dál naříkala. Teda jestli vůbec dál poslouchal. Ale nekecal, a za chvilku mě vážně vyhrabaly. Hned se objevil nějakej léčitelskej. Než se naděju mám to za sebou. Překvapeně jsem prohlídla křídla. Taky je opatrně vyzkoušela. Jen tak roztahnout, ale žádný prudký pohyby…jeden teďka nikdy neví ne? A uznalím zamručením jsem se proměnila do člověčí. "Ani to nebolelo" zamumlala jsem si spíš pro sebe. "Hej vážně moc dík…ale myslím že se půjdu najíst a nebudu vám tu teď překážet" s tím už jsem zamířila do jidelny. Tam jsem měla jít jen zazvonilo. Poučení pro příště. Zopakovala jsem si znovu. V jídelně už čekalo připravený masíčko, tak jsem se do něj hned pustila. |
| |||
Prostor bývalého prvního patra Kelly a spol, zbytek v prvním patře Netrpělivě poškubávám ocasem, když na mne nevylezou hned, jak se mi podaří vytvořit dostatečně velký prostor, jak je dostat ven. Když však promluví oranžový, rozmotám se a povyletím nad úroveň pokojů, abych viděl do sutin. Trosky jsou pryč a je tu dost velký prostor. Přeletím tedy do volného prostoru, vyhnu se portálu a ještě ve vzduchu se proměním zpět, abych dopadl na podlahu již v lidské podobě. Ohlédnu se do pokoje, kde je Kelly, ale větší interakci si nedovolím. Nikdo, ani já, neví, co by se mohlo ještě dosrat. Zůstanu tedy jen v prostoru, kdyby náhodou někdo potřeboval energii. |
| |||
Sutiny Remmi, Kichi, Naberius Trochu poplašeně sebou moje tělo zacuká, když jeho dotyk zmizí. Netuším jak to ve vnitřním prostoru mezi smyčkami vypadá a bojím se, že by se mohl začít dusit, topit, nebo dokonce hůř. Naštěstí však najednou zmizí tíha z mého těla, včetně omezeného pohybu. V mysli snad křičím na poplach, pro kohokoliv, kdo poslouchá. Nahlas jen poplašeně syčím. Samozřejmě, že hned jak je to možné, začnu smyčky opatrně uvolňovat. Vyvalí se tak z vnitřního prostoru povážlivé množství zelené krve, které opláchne nejbližší okolí. Snažím se držet pořád stočená, abych nezhoršila stav jak Remmiho, tak někoho v okolí. Nakonec se mi podaří vysunout Remmiho na ocasu zpod smyček. Naléhavost v mých myšlenkách je snad hmatatelná. |
| |||
Když je práce hotova, je toho na můj žaludek tak akorát dost. Pokynu všem profesorům, otočím se na patě a zamířím ke kraji patra. Cestou velmi opatrně nadnesu obě těla a přesunu je na místo, kde schraňují mrtvé. Zastavím se na kraji patra, dostatečně daleko od všeho, abych byl po ruce, kdyby mne ještě bylo třeba a studenty z pokojů naváděl, aby zamířili do jídelny a počkali tam. Vlastně všechny studenty, co budou opouštět patro a nepomáhají v záchraně. |
| |||
Jídelna nikdo konrétní V klidu snídám, když se škola začne třást a podle zvuků se i sypat. To jim to moc dlouho nevydrželo. Poznamenám si pro sebe v duchu dost suše a podívám se na profesora, který již čaruje. Vnitřní poznámka. Vždy chodit na snídani mezi prvními, než někdo strhne celou budovu. Snažím se v klidu pokračovat v snídani, i když mám z umírajících tvorů bolehlav. Profesor již deleguje a většina studentů i profesorů odpálí pryč. Má přítomnost by nebyla ani trochu chtěná ani vítaná. Zůstávám tedy na svém místě rád, že nám to, pravděpodobně díky profesorovi, nespadlo na hlavu taky. Pokud to někdo přežije, rád poté využiji svých schopností, abych všechny očistil. Nyní však věnuji přehnanou pozornost svému jídlu, abych přesunul své myšlenky od naříkání právě mrtvých a umírajících. |
doba vygenerování stránky: 1.5940759181976 sekund