| |||
všichni cestou, Lyla a Gany Nevypadá to, že by se objevili všichni profesoři, ale také nedorazili všichni studenti. Což znamená, že to nevypadá, že by byl potřebný supl. Vyrazím tedy do přízemí. Myslím, že je čas, abychom se postarali o náš problém. Předpokládám, že se většina studentů bude v době oběda zdržovat v jídelně a tak zamířím tam. Jak vkročím do jídelny, poposkočí mi obočí. To není můj problém. Založím ruce na kříži a zamířím k zelenovlasé dívce. S krátkým odkašláním upozorním na svou přítomnost. "Dobrý večer, slečno O`Glissane. Až do obědváte, připojte se ke mne prosím," oznámím jí. I když to byla formulovaná prosba, něco v mém hlase naznačuje, že nemá úplně na výběr. Poté ji již nechám jejímu obědu a zamířím k pultům, jen abych vylovil z vany několik kuliček s kterými se vrátím ke dveřím, abych na ni počkal. |
| |||
Jídelna Salazar Salazar si vezme maso a zeleninu a čaj, zatím co já se rozhlédnu kolem a napadne mně že pokud jsme v budoucnosti tak by to šlo s jídlem zařídit i tak abychom nemuseli čekat. Také by bylo poněkud flexibilnější řešení. Čaj earl grey, horký. Potom se posadím a když mi Salazar popřeje dobrou chuť tak odpovím: „Díky, tobě taky.“ Přemýšlím co bychom mohli dělat pak, ale teď jsem se oblékla se nechci hned znova svlékat i když by to mělo své výhody. Pokrčím prsty u nohou a klepu s nimi zem zatím co přemýšlím a jím u toho. Pořád ještě nevím odkud Salazar, mohla bych se ho na to zeptat ... „Máš nějaký nápad co bychom mohli dělat později?“ Určitě na to přijde řeč, mohli bychom si vybrat saunu nebo se jít vykoupat, pokud budeme sami mohla bych trvat na tom že ... polknu, ale pak si vzpomenu na to co říkal ten profesor. Možná bychom mohli zajít do knihovny, ale nechci to navrhovat jako první. A také uvidím s čím přijde Salazar, uvolním prsty a zašoupu s nimi na podlaze. Měla bych chodit bosá častěji. |
| |||
Pokoj - Sborovna merkury 00:17 cestou Helen, Damien - Iru Spánek přišel až překvapivě brzy. Mám skoro pocit jako bych usnula sotva jsem padla do postele. Kdyby mě nevzbudilo zvonění spala bych dál. Ale po tom už jsem znovu usnout nedokázala. Tak je hodně věcí které potřebuji udělat…vlastně jich není zase tolik jen jsou náročné. V první řadě proměnit se zpět. Čekala jsem že tu bude mnohem těžší než kdykoli předtím. Ale vlastně mi to tentokrát šlo skoro, skoro samo. Až jsem byla sama překvapená. Možná to bylo tím že na tom tentokrát skutečně záleželo? Že to nebylo jen kvůli sobě? S proměnou do andělské podoby se na mě navalily emoce které jsem v té druhé nevnímala. Lituji každého toho okamžiku. Nechci nikomu ubližovat ani na nikoho být zlá. Né teď…ale předtím mi to bylo úplně jedno. Věděla jsem že to přijde, jako jsem věděla že proměněná budu chtít krvavou pomstu po tom co Alyssa provedla. Zvedá se mi žaludek když jen pomyslím na rozervané hrdlo a jak snadno to ostrými drápy šlo. I když mám teď ruce čisté, stále pod prsty cítím živou vzpomínku tepající krve. Vrazím do koupelny abych si ještě pořádně umyla ruce. Jako kdybych asi mohla smít vzpomínku. Zarazím se už ve dveřích a rychle je před sebou zavřu. Jakmile spatřím svoje roztrahané a zkrvavené oblečení rychle mě to přejde. Srovnat se s tím svým řáděním není lehké a i když proudy slz ustanou, srovnána s tím vlastně nejsem vůbec. Jen jsem se trochu uklidnila. Protože jak by tomu taky mohlo pomoct jen se vyplakat. Nerozhodně přecházím po pokoji sem a tam. Co mám dělat? Co mám dělat? Co. Co dřív? Musím se zaměřit na jednu věc a rozptýlit se od těch dalších. Potom už jsem rozhodnutá celkem rychle…jen…jen je to něco s čím bych potřebovala pomoci. Na co bych se měla někoho zeptat. Jenže koho? S neurčitou představou, ale s cílem a chabou nadějí že si snad něco dovedu uspořádat vyjdu z pokoje. Hned za dveřmi stačím zakopnout o hromádku nového oblečení. Rychle se rozhlédnu po chodbě jestli to nikdo neviděl, ale naštěstí tu nikdo není. Jen další hromádky před pokoji ostatních. Spěšně svou hromádku jen odložím na kraj postele, a odejdu dolů do přízemí. Cestou se co chvilku nervózně ohlížím jako bych měla za každým rohem na někoho narazit. Jídelně se teď vyhnu velkým obloukem. Tam teď nejspíš budou všichni a já se nechci s nikým potkat. Ani tak se tomu ale nevyhnu. Tiše špitnu na pozdrav kolem procházející dvojici Helen a neznámého, ale jinak se snažím tvářit jako bych tu ani nebyla. Už jen doufám že se dveře sborovny otevřou dřív než se objeví někdo další. Po nesmělém pozdravu potom požádám pani Iru jestli bych s ní mohla mluvit, tedy jen s ní. |
doba vygenerování stránky: 1.333545923233 sekund