| |||
Chodba - Ošetřovna Sukui, Relliel, ti na ošetřovně Venku z ošetřovny, pryč od nebezpečí čehokoliv co se tam může ještě dít, Sukui vrátím ze své náruče zpátky na zem. Kleknu si před dívkou na kolena, abych se já nemusela ohýbat a ona natahovat v objetí. Doufala jsem že se na anděla nebude ptát, že pochopí že on se nevrátil když jsem ho nezmínila. Nechtěla jsem jí dávat špatné zprávy. Chvíli se tak zdráhám odpovědět. Vím že moje odpověď její radost nejspíš opět rychle zažene. Ale nebudu jí dávat plané naděje, aby doufala v něco co se nestane a byla potom ještě více zdrcená. Anděl se možná dovedl vrátit skrytý v té své sféře…ale když do té spirituální musel vytvořit portál nemyslím že se by se dokázal vrátit takovým způsobem. Musel by se přece nejprve vrátit do fyzického světa a potom se teprve ukrýt, ale i na ten kratičký okamžik bych jeho energii vycítila. Možná se mu portál jen zavřel a on tam jen zůstal. Ale ani tu možnost Sukui nezmíním. Už jsem se rozhodla že jí v tomhle nebudu dávat naději. “Je mi líto…” odpovím stále stejně tichým hlasem. Mě je vlastně docela jedno že se nevrátil, je mi ale líto Sukui, které bude chybět. Nedlouho na to ho však v chodbě přece jen ucítím, a při tom mi unikne poněkud otrávené povzdechnutí. “Beru zpět” prohodím a pohledem sleduji andělův krkolomný přílet. Vím o něm ještě dřív než se tady zcela zjeví, můžu ho tak vidět dřív než Sukui. Můj pohled jí ale napoví kam se podívat. Zastaví se až u protější zdi, v ještě mizernějším stavu než když jsem ho nechala. V křídle má stále díru po šípu který jsem mu z něj tak láskyplně vyrvala a v zádech půl tuctu šípů. Zkrátka radost pohledět. A jako takový malý bonus má teď ještě na noze vypálený obrazec. Jen čekám kdy se se sletí k zemi. Ještě předtím se na nás ale uculí. Telekinezí zachytím jeho pád, možná o něco prudčeji než bych chtěla a s jeho tělem to škubne (25%). Pořád tak ale nemusel vytrpět pád z výšky na tvrdou zem. Držím Relliela ve vzduchu, zhruba stopu nad zemí. Obrátím se zpátky k Sukui. “Počkej prosím tady, jen ho přesunu na ošetřovnu” lehce jí položím černé prsty na rameno. Znovu se potom postavím a opatrně nahlédnu do místnosti. Vejdu jako první a postavím se vedle dveří, hned za mnou následuje anděl. Nechci aby se tam teď vracela, proto pokud mě bude chtít následovat neviditelná stěna jí nepustí dál do chodby (za 20). “Někdo byste se ho měl ujmout” oslovím léčitelé v místnosti. Ta jeho zranění rozhodně vypadají naléhavěji než těch kolem. Žádná volná lůžka už tu nejsou a tak anděla podržím uprostřed místnosti, než si ho někdo převezme. Jen se tak stane vrátím se zpátky za Sukui. Křídla s ocasem a rohy cestou zpět zmizí jak se nevrátím do lidštější podoby. “Bude lepší když jim tam teď nebudeme překážet…oni se o něj postarají” vysvětlím omluvně. Starostlivě si prohlížím nový bílí pramen v jejích vlasech až po velký obrazec na ruce. Nejsem si jistá co si o tom myslet. Na jednu stranu jsem ráda že jí mám zpátky a silnější než byla předtím...ale také mám obavy že to bude mít háček. “Jsi v pořádku? Byla jsi pryč tak dlouho…mnohem déle než my. Nemáš hlad?...Možná by jsi měla něco sníst” zeptám se ustaraně. Sama jídlo nepotřebuji, ale ona už nejedla přes půl dne. |
| |||
Kabinet Tarneyho Tarney, Včelky, Oneiro "V poriadku." Zoberiem si kufor, vkročím do kabinetu a keď mi ukáže kresielka, tak si do jednoho sadnem. "Bol som sem poslaný k vám. Môžem sa spýtať, čo sa tu bude preberať ? Lebo osobne sám neviem." Ostávam ticho a iba počúvat profesora, dokiaľ ma nevyzne k hovoreniu. |
| |||
Chodba před ošetřovnou Sukui, Ysea, kdokoliv mne může vidět a cítit Konečně se mi podařilo zachytit se za poslední majáček, svou poslední naději. Cítím se přibližující se sféru a již teď vím, že dopad do ní nebude nic hezkého. Jen doufám, že je Sukui stále na ošetřovně. Jedno tnutí mečem rozetne temnotu přede mnou, k tnutí a světlu za ním směřuji poměrně velkou rychlostí. V chodbě je tnutí vidět, jako rozetnutí vzduchu, za kterým se nepřelévá nic jiného, než temnota. Z této domény nicoty je cítit jen všeobjímající, všezžírající hlad. To už ale proletím skrze tnutí, na poslední chvíli stáhnu bolestivě křídla k tělu, abych se do škvíry zapasoval. Hned jak průchodem proletím, tak se zacelí, jako kdyby tam nikdy nebyl. Mám asi obrovské štěstí, že jsem neskončil ve zdi, vzhledem k tomu, že jsem Sukui minul téměř o šest, možná sedm metrů. Lípnu si čelíčkem o zeď, za kterou se zachytím, abych se rovnou neskácel k zemi. Křídla splihlá podél těla, zrocená krví. V pravém křídle je otevřená, stále krvácející rána. Ze zad trčí sotva letky šesti šípů. Na sobě mi zbyly jen podivné pevné kalhoty, kterým chybí polovina pravé nohavice. Zbytek nohavice vypadá, jak kdyby chybějící část shořela. Na lýtku je vidět tetování. Celá noha je popálená a zarudlá. Levá ruka je zahalená celá v tetování. Z té také vypadne modrý meč, který se rozplyne v mlhu, když zazvoní o podlahu. Ohlédnu se do chodby, kde si všimnu dvojice. Věnuji jim úsměv, který zdůrazní jedinou zahojenou jizvu na levé tváři, než se nadechnu, abych něco řekl. V ten moment ze rtů vybublá bílá krev, a já se skácím na zem, na levý bok. Adrenalin došel. |
| |||
Učebna 3 - Jídelna - Pokoj Prófové se tu vystřídali a ten další přišel s tím že shání nějakou Awilu. Jó tak s tím mu nepomůžu. Teda chvilku jsem vážně přemýšlela že ho budu chvilku tahat za nos a předstírat že jsem, ale na to se nakonec vybodnu. Ale to jídlo, jó tak to nezní zase tak špatně. Čtvrt hoďky nebo celá to už je přece jedno. Nějakej ten žvanec v kuchyni přece budou mít vždycky ne? Nakonec si teda taky zajdu na jídlo. Cestou z učebny jen mávnu profesorovi na rozloučenou. Chodbou prosvištím a do jídelny taky vletím, doslova. Proměním se jen momentík předtím než přistanu u misky masa. Nó, moc dlouho se tady zdržet neplánuju. Dám si jen dlabanec a razím do pelechu. Než se pustím do masa postuduju trochu hodiny. Velká ručička je kousek od dvanáctky a malá u sedmičky. Tak v sedum to tady zalomím. |
| |||
Kichirou, včelky, Oneiro "Je potřeba využít každého okamžiku, přeci jen za chvíli bude čas jít do postele," pronesu a pokynu chlapci dovnitř kabinetu. Zrovna, když tak udělám, vkročí do chodby dívka. Zůstanu tedy v otevřených dveřích a čekám, zda míří ke dveřím, tedy potřebuje se mnou mluvit. Pokud pokračuje ke mne, pokývnu jí v pozdravu. "Dobrý večer slečno. Jestli bych Vás mohl poprosit o chvíli strpení." Vybídnu ji, než zmizím v kabinetu za Kichirem. Tomu pokynu ke křesílkům před stolem a sám ho obejdu, abych se usadil do křesla. Deska stolu je momentálně potopena pod složkami a listy papírů. |
| |||
Jídelna Morniel, Kelly, Hillaris, Vesa Mezitím, co se začnu bavit s dlačicí, přijde k nám další kluk, tenhle je tentokrát blond, který se pustí to rozhovoru s bodyguardem. Jako by to nestačilo, přidá se sem ještě naga, stejně tak jako bodyguard vedle dlačice. Buď je hodně populární nebo hodně zazobaná. “To mi spíš zní, jako by sám nechtěl žít, ale potřebuje aby jeho smrt měla smysl.” Pak představí sebe a svůj doprovod. Já jen zabručím na potvrzení, že jsem ty jména zaregistroval. “Eric. Pokud to tady opravdu tak dobře znáš, kde se tu dá najít alkohol?” Poté se připraví večeře a lidé se jdou najíst. Tak to zas budou něco řešit v kuchyni. |
doba vygenerování stránky: 1.4243710041046 sekund