| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi Ááááá, já se v něm fakt nevyznám. Mění se rychlejc, než počasí. úpím v duchu, když nasadí ten výraz. Vypadá, to že náladu jsem mu zrovna nezvedla a místo toho jen rejpám žihadlem do živýho. Pak se zase rozpovídá a není to úplně příjemný, jako jo chápu, že má nějaký dušeboly z minulosti, ale teda jako takovou řeč, jak na funus jsem nečekala. S každým jeho slovem moje lítost přechází ve vztek. Ne na něj, ale na to, že mu s tím nikdo nepomohl. Rty se mi stisknou a nasupeně funím a zatínám čelist. Mám ho litovat ? Jako to mu asi nepomůže, už je v tom utopenej až až. Fajn, tohle chce léčbu šokem. rozhodnu se a upřu na Kichiho pohled. Překonat vzdálenost mezi námi mi netrvá ani mrknutí oka. Jsem rychlá a to pekelně. Rukama ho obtočím, aby neměl šanci se pohnout a obličej mu zabořím do kravaty. Stisk je silný a dost možná mu v tom, jak jsem rozjetá, narovnám pár obratlů. “Jsi pitomec Kichi.“ zamumlám mu do hrudi a zvednu hlavu nahoru. “Ale taky kámoš. Můj první kámoš, takže mě teď jako poslouchej.“ zapíchnu pohled jako žihadla do těch jeho prázdnejch studen. “Nejseš jedinej, kdo někomu ublížil, ale čas nevrátíš. Život je super a jestli to nevíš, tak to zjistíš. A navíc...“ rozliju na tváři šibalskej škleb a bez větší námahy mu odlepím podrážky od podlahy “...jestli budeš dělat kraviny, tak tě zmlátim. Rozumíš ?“ mrknu na něj a s pobaveným výrazem ho nechávám viset ve vzduchu. |
| |||
Jedáleň Wendy, Aryania, Whitney Otočím sa k Aryane a poviem: "Nepreberáme. Opravujeme." Vypočujem si požiadavky od Wendy, tak iba kývnem, vytiahnem ICON a začnem fabrikobať. " Jeden 1-72 x 3/8 a jedna plná olejnička. V poriadku. Nech sa páči."" Hovorím ako jej to podávam keď prídeme ku stolu. |
| |||
Jídelna Wendy, Jack, Aryania "No jestli sis to nerozmyslela s pomocí..." pobídnu mechanickou ruku blíž k Wendy. Za dívčinou se objeví kluk. "Jsem Nyna. Aspoň mi tak všichni řikaj," hodím křivým úsměvem po shromažďující se skupince. Kručení v břiše celé situaci zrovna nepomáhá. Ale ten klučina alespoň nabízí pomoc, ne jako ta oranžovláska. "Špagety s nutelou. Co si myslíš, že tu asi řešíme?" hodím po ní poněkud rozmrzelým pohledem. Už bych se chtěla najíst a ona je tady zdržuje takovými otázkami. Její jedinou omluvou je, že je pěkná. "Klidně..." pokrčím druhým ramenem, že je mi to jedno. A u toho do sebe aspoň stačím napchat i to maso z talíře. K tomu mi stačí jedna ruka. |
doba vygenerování stránky: 1.4989030361176 sekund