| |||
Pred Tarneyho Kabinetom Moxxi Keď vidím, ako si to užíva, tak si pomyslím: Som rád, že sa niekomu páči to, čo vytvorím a nie som iba podivín. Keď ide niečo zobrať do kapse aj keď som jej povedal, že to nie je potreba, tak trošku spanikárim. "A...Ale...nemusíš si s tým vážne robiť starosti..." Keď mi to dá do ruky, tak iba sa na ten pohár pozerám trošku zmätene: "No...ehm...uhmm...ďakujem ?" Otvôrim to a ovoniam. No... zdá sa, že med to nie je. Žeby voňavka ? Ale s ničím takým nemám skúsenosti. Čo mám teraz robiť ? "Ehm... to je... voňavka ? Pardon s ničím takým nemám skúsenosti..." Poviem trošku v rozpakoch s tým, že rozmýšľam, čo ďalej. No Kichi... sústreď sa ! Vidíš peknú babu a hneď si mimo. Ukľudni sa, kľudná myseľ, čistá ako jazero... DOBRE ! Teraz rozmýšľaj čo ďalej. Už tu ostáva trápne ticho. Len som priśiel. Prečo musím byť hneď v takejto situácii... Ostávam tam ako obarený s voňavkou v ruke a rozmýšľam čo ďalej. |
| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi Souhlasí ! zaraduju se v duchu a vyzubím se na něj. Ochotně k němu natáhnu ruku s pytlíkem a zaujatě sleduju, jak ho obaluje ta kovová hmota. Jako fakt mě zajímá, jak to bude chutnat a taky, tohle se nevidí každej den. Hmota se stahuje a já kulím oči víc a víc. “Týýýjo !“ natáhnu nadšeně ovocnou vůni. “Díky !“ výsknu nadšeně a ihned vytáhnu z pytlíku jednu kouli. Zmizí ve mně dřív, než to Kichi stačí celý dopovědět. Sladká chuť se mi rozlije po patře a já přivřu oči v přívalu sladké slasti. “To-je-su-per.“ vypouštím slabiky mezitím, co zakláním hlavu a polykám sladkost, kterou okamžitě rozložily moje enzymy. “Jo.“ vzdychnu spokojeně, když je konečně kyselý nepřítel převálcován. “Tak to zas ne.“ narovnám prudce hlavu a i s pytlíkem se vydám ke krosně. No jo, že já nemůžu mít něco sama pro sebe. postěžuju si, když na pytlík okamžitě zaútočí roj lezoucí z batohu. “Vteřinku Kichi.“ zvednu ruku zatímco druhou vnořím do útrob krosny. “Med, semínka, kašička, kam jsem to...spoďáry...fíha, sem si vzala i tyhle bombarďáky ? Jo tady !“ zachytím nakonec malou lahvičku a vytáhnu jí ven. Zvednu se a pytlík nechám u krosny. Holky se po něm rojej a jsou kvůli tý dobrotě celý pobzučený. “Na, je to z nový řady, ještě se to ani neprodává.“ natáhnu ruku s lahvičkou, jako u všech rodinných produktů je na ní medově zlatý W. Uvnitř je decentně sladká vůně smíchaná s několika druhy bylinek. A jako kecala bych, kdybych řekla, že tenhle pánskej vzorek sem nesekla doma omylem. Shit happens...ale někdy to má i dobrej konec. |
| |||
Chodba-Sklep-Schody Kdokoliv koho potkám Potom co vylezu z kuchyně, kluk před dveřmi vyjekne a zdrhne za kámošem. Posera. Dojdu teda do sklepa a postupně prohledávám jednotlivé místnosti, z čehož některý jsou dost úchylný. Po chvíli konečně něco najdu, jednu jedinou láhev perlivýho vína. Už s ní chci odejít, když si něčeho všimnu na lahvi napsané, nealko. “Ale kurva už!” Chci s tou lahví hodit o zem, ale zastavím se a vrátím ji na místo. Někde tu musí být překupník. Rozhodnu se vrátit se na pokoj a odložit tam to dřevo, co jsem nasbíral. |
| |||
Ošetřovna - Dívčí pokoj Číslo 31 Jak tam sedím a tiše se modlím, přijde ke mě osoba a zkontroluje můj stav. Na ruku se mu připlazí bílý had a já se cítím o něco lépe. “Mockrát vám děkuji.” Slezu z lůžka. “Mohu mít na vás malou prosbu, prosím? Až vyjde ven Luis… Ten jelen s tím kocourem, můžete mu říci, ať za mnou přijde na pokoj? Mockrát vám děkuji, že mu to vzkazuje Tatiana.” Můj hlas se chvěje, ocas mám svěšený na zem a uši sklopené. Jak domluvím tak se otočím a vyrazím ven z ošetřovny a vydám se směrem, kterým jsme sem přišli. V chodbách dívčích kolejí mi chvíli trvá, než najdu svůj pokoj. Otevřu dveře, vejdu dovnitř, za sebou je zavřu a dojdu do prostřed místnosti, kde odložím svůj batoh. Poté si vlezu na postel, kde se opět schoulím do klubíčka a čekám na Luise. |
doba vygenerování stránky: 1.7234678268433 sekund