| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi No přece jsem to nemohla nechat jen tak. A chudák Kichi z toho vypadá nervózní. Tolik povyku kvůli malýmu dárku ? koukám na něj, jak k tomu čichá a trnu hrůzou, co řekne. Ty jo jako kdyby řekl, že je to na něj sladký nebo něco, ale takhle to vyzní... Íííííí, ne ne ne ne, on si myslí....určitě...ale tak jsem to nemyslela, přece nesmrdí ! Já se ze sebe picnu, jako fakt tohleto. Ááááá ! panikařím, když koukám na jeho opařenej výraz. Chvilku nevím, co říct, takže si jen nervózně žmoulám tričko a snažím se pohled držet víceméně jeho směrem. Což je dost těžký, když bych teď nejradši utekla, ale to jako nejde. “Kichi já...víš máme rodinnej podnik, děláme kosmetiku...teda, jako nechtěla jsem...prostě to je jenom dárek ne, že bys...uh zase kecám co ? Jen, no nezlob se jo ?“ zazubím se a napjatě očekávám, co on. Jsem tak nervní, že div na triku nemám uzel. |
| |||
Pred Tarneyho Kabinetom Moxxi Keď vidím, ako si to užíva, tak si pomyslím: Som rád, že sa niekomu páči to, čo vytvorím a nie som iba podivín. Keď ide niečo zobrať do kapse aj keď som jej povedal, že to nie je potreba, tak trošku spanikárim. "A...Ale...nemusíš si s tým vážne robiť starosti..." Keď mi to dá do ruky, tak iba sa na ten pohár pozerám trošku zmätene: "No...ehm...uhmm...ďakujem ?" Otvôrim to a ovoniam. No... zdá sa, že med to nie je. Žeby voňavka ? Ale s ničím takým nemám skúsenosti. Čo mám teraz robiť ? "Ehm... to je... voňavka ? Pardon s ničím takým nemám skúsenosti..." Poviem trošku v rozpakoch s tým, že rozmýšľam, čo ďalej. No Kichi... sústreď sa ! Vidíš peknú babu a hneď si mimo. Ukľudni sa, kľudná myseľ, čistá ako jazero... DOBRE ! Teraz rozmýšľaj čo ďalej. Už tu ostáva trápne ticho. Len som priśiel. Prečo musím byť hneď v takejto situácii... Ostávam tam ako obarený s voňavkou v ruke a rozmýšľam čo ďalej. |
| |||
Před kabinetem Tarneyho Kichi Souhlasí ! zaraduju se v duchu a vyzubím se na něj. Ochotně k němu natáhnu ruku s pytlíkem a zaujatě sleduju, jak ho obaluje ta kovová hmota. Jako fakt mě zajímá, jak to bude chutnat a taky, tohle se nevidí každej den. Hmota se stahuje a já kulím oči víc a víc. “Týýýjo !“ natáhnu nadšeně ovocnou vůni. “Díky !“ výsknu nadšeně a ihned vytáhnu z pytlíku jednu kouli. Zmizí ve mně dřív, než to Kichi stačí celý dopovědět. Sladká chuť se mi rozlije po patře a já přivřu oči v přívalu sladké slasti. “To-je-su-per.“ vypouštím slabiky mezitím, co zakláním hlavu a polykám sladkost, kterou okamžitě rozložily moje enzymy. “Jo.“ vzdychnu spokojeně, když je konečně kyselý nepřítel převálcován. “Tak to zas ne.“ narovnám prudce hlavu a i s pytlíkem se vydám ke krosně. No jo, že já nemůžu mít něco sama pro sebe. postěžuju si, když na pytlík okamžitě zaútočí roj lezoucí z batohu. “Vteřinku Kichi.“ zvednu ruku zatímco druhou vnořím do útrob krosny. “Med, semínka, kašička, kam jsem to...spoďáry...fíha, sem si vzala i tyhle bombarďáky ? Jo tady !“ zachytím nakonec malou lahvičku a vytáhnu jí ven. Zvednu se a pytlík nechám u krosny. Holky se po něm rojej a jsou kvůli tý dobrotě celý pobzučený. “Na, je to z nový řady, ještě se to ani neprodává.“ natáhnu ruku s lahvičkou, jako u všech rodinných produktů je na ní medově zlatý W. Uvnitř je decentně sladká vůně smíchaná s několika druhy bylinek. A jako kecala bych, kdybych řekla, že tenhle pánskej vzorek sem nesekla doma omylem. Shit happens...ale někdy to má i dobrej konec. |
| |||
Chodba-Sklep-Schody Kdokoliv koho potkám Potom co vylezu z kuchyně, kluk před dveřmi vyjekne a zdrhne za kámošem. Posera. Dojdu teda do sklepa a postupně prohledávám jednotlivé místnosti, z čehož některý jsou dost úchylný. Po chvíli konečně něco najdu, jednu jedinou láhev perlivýho vína. Už s ní chci odejít, když si něčeho všimnu na lahvi napsané, nealko. “Ale kurva už!” Chci s tou lahví hodit o zem, ale zastavím se a vrátím ji na místo. Někde tu musí být překupník. Rozhodnu se vrátit se na pokoj a odložit tam to dřevo, co jsem nasbíral. |
| |||
Ošetřovna - Dívčí pokoj Číslo 31 Jak tam sedím a tiše se modlím, přijde ke mě osoba a zkontroluje můj stav. Na ruku se mu připlazí bílý had a já se cítím o něco lépe. “Mockrát vám děkuji.” Slezu z lůžka. “Mohu mít na vás malou prosbu, prosím? Až vyjde ven Luis… Ten jelen s tím kocourem, můžete mu říci, ať za mnou přijde na pokoj? Mockrát vám děkuji, že mu to vzkazuje Tatiana.” Můj hlas se chvěje, ocas mám svěšený na zem a uši sklopené. Jak domluvím tak se otočím a vyrazím ven z ošetřovny a vydám se směrem, kterým jsme sem přišli. V chodbách dívčích kolejí mi chvíli trvá, než najdu svůj pokoj. Otevřu dveře, vejdu dovnitř, za sebou je zavřu a dojdu do prostřed místnosti, kde odložím svůj batoh. Poté si vlezu na postel, kde se opět schoulím do klubíčka a čekám na Luise. |
doba vygenerování stránky: 1.3005728721619 sekund