| |||
Schodiště do 1. patra Rty mi o něco povolí, když Arthur opět promluví. Potom však řízne hlasem do vzduchu, až mi přijde, jako kdyby měl snad dvě osobnosti. Nevím jestli se pokoušel o nějaký nátlak, ať již psychický, nebo jiný, ale dozajista to nefungovalo, jak by si představoval. Minimálně se to dá vyčíst z jeho postoje a nenadálého ticha. Zhoupnutím se oddálím od zábradlí a za hlasitého klapotu podpatků vystoupám na jejich úroveň. Cestou lehce položím dlaň na Arthurovo rameno. Dlaň mu sjede zlehka z ramene, jak se vzdálím ještě o schod výšeji. "Mladíku," oslovím hrubiána, "mimo Vaší hrubou mluvu, která není hlavním předmětem tohoto malého klání, jde především o to, že by bylo zdvořilé projít podél stěny, pokud máte dostatek prostoru. Ne mne téměř shodit ze schodů, protože se nutně musíte hrnout středem schodiště. A pokud máte neutuchající touhu tak udělat a žádný pud, který by Vám v tom zabránil, pak je dozajisté minimálně slušnost, alespoň požádat o průchod. Takto byste mohl někoho ohrozit. A přeci jen byste si dozajista nepřál být vyloučen z tohoto institutu, jen protože jste nemohl využít téměř pětimetrové šíře tohoto schodiště a někdo si zlomil vaz, nemám snad pravdu?" Vyloudím milý úsměv a zlehka přizvednu hlavu, aby nám krempa klobouku nepřekážela v očním kontaktu. I když mluvím klidně a poměrně něžným tónem, využívajíc vhodné mluvy, v mém proslovu tak nějak prokapává tichá výhružka. |
| |||
Schody do 1. patra Arthur, Jadelyn Podle toho jak mluví, je poznat, že je to jen další urozený debil a jede si tom svojem o kavalírství. Cápek si dojde ke mě blíž a já si už začnu trochu představovat, jaké by to bylo, kdybych ho praštil do hltanu. Místo toho se jen dál na něj bezhybně dívám. “Kavalír” si ještě jednou zařve a já cítím nepříjemně povědomý pocit, jako by mi něco omotávalo hlavu, ale ten co jsem zažil předtím byl silnější. (62%) Zamrkám nebo aspoň udělám něco, co se dá k mrkání lehce přirovnat a můj pohled se na něj vrátí. “S takovou si vyřveš hlasivky. A pořád si neřek za co se mám omluvit.” |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn,Eric Otočí se a stojí tam, jako podivný hnijící špíz. A je opět nezdvořilý. Po jeho slovech zakroutím hlavou a uchechtnu se. “Dáma...“ ohlédnu se na opírající se Jadelyn, načež vrátím pohled zpátky “...má li při sobě kavalíra, takové věci neřeší.“ zasyčím a přijdu blíž, vlastně až k němu. Přeměřím si ho pohledem. Očividně voják, spíš žoldnéř vzhledem k absenci barev. A s těmi mám bohaté zkušenosti. Vzpupní a neznající své místo. Naštěstí umím být dost přesvědčivý. Zahledím se do jeho mrtvých očí a nechám JEHO, aby mu ukázal místo. “Říkám, že se omluvíte. Hned !“ prásknu hlasem, který mi vůbec není podoben, je ostrý jako břit, ale zároveň chřestí prostorem jako rezavý drát, tažený po kameni. Myšlenka vystřelí kupředu hledajíc místo, kudy by vnikla do podvědomí a vštípila krátkodobou pokoru, kterou chci, aby mi projevil. Ve své mysli dost možná spatří obličeje prostou postavu, která k němu bude natahovat svá chapadla z ostnatého drátu, aby svázala jeho vzpupnost. (57℅) |
| |||
Schodiště do 1. patra Arthur, Jadelyn Jak jdu po schodech, najednou na mě začne někdo ze zadu hulákat. To se ukáže být cápek v drahým oblečení. Otočím se, aby měl radost, že se má na koho vyřvat. Čekám až domluví, během čehož se mi na obličeji nehne ani sval (tedy, těch pár co tam ještě je). "Skončils? Fajn. Jestli má dáma problém, může to říct sama." |
| |||
Schodiště do 1. patra S nohou nakročenou na schodech, hledíc dolů, vidím i přibližovat se zápach. Založím ruce na hrudi, vyčkávajíc, až nás obejde, abychom mohli pokračovat v chůzi i rozhovoru. Ovšem, ten dotyčný se prostě rozhodne, že všichni musí páchnout jako on. Když se jeho páchnoucí tělo přiblíží, rychle ukročím stranou. Stanu tak na jednom schodu. Nechci aby mne shodil ze schodů, ani, aby na mne ulpěla byť trocha jeho... Čehokoliv. Nevyjde z něj ani zvuk, ani ohlédnutí se. Nebo snad zaregistrování naší přítomnosti. Když začne Arthur stoupat po schodech, jen ho doprovodím lehkým kývnutím hlavy a zapřu se o zábradlí u schodiště. Oboří se na nevychovance a já jen vyčkávám na reakci, zachovávajíc mlčení za semknutými rty. |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn,Eric Ví, jak si počínat. Zpomaluje, vyčkává a očekává. Ten společenský tanec, je pro mne tak přirozený, že mám stejné pocity, jako tehdy při dovolence v Paříži. Její odpověď je podle všeho upřímná a naprosto přirozeně mi otázku oplatí. Schodiště působí, jako piedestal ze kterého se na mne ohlíží tato dokonalá dáma. Usměji se a nadechnu se k odpovědi. V okamžiku mě praští zápach bytosti, která se okolo nás, okolo dámy, bez skrupulí protáhne. Bezeslova. Přitom šířka schodiště je více, než dostatečná. Buran ! Pohled mi ztvrdne a přesune se na jeho záda. Stisknu čelisti a vystoupím po schodišti. Letmým dotykem na loket ji upozorním na svůj úmysl ji předejít. “Pane ! Doufám, že jdete na ubikaci pro slušné vychování.“ zvýším hlas na muže a položím kufr na schod. Držím se před dámou. “Myslím, že dámě dlužíte omluvu za svůj hrubiánský průchod.“ natočím hlavu na stranu čekajíc na jeho odpověď. Můj výraz je očividně rozčilený a mé oči jej propichují. |
| |||
Jídelna Tatiana, Max, Dolly, Zugu, Alyssa "Pak je čas si chlupáče vyzvednout," usměji se na ni. Snažím se zůstávat klidný, i když vidím tu bouřlivou reakce, radost a natěšení. Neříkám ale, že se mi v hlavě již nezrodil plán. Když se chytí mé ruky, může na své cítit lehké brnění společně s pocitem, jako kdyby se chytla sama své vlastní tlapky. "Není vůbec zač, to je samozřejmost," brouknu, zatímco ji vytáhnu do stoje ke mne. Pronesu toto, dokud jsme dostatečně blízko, než ji pustím a vykročím směrem ke skupině kolem Maxe. Když vykročíme zpoza wyverny, naskytne se námi výhled na danou skupinku. Dovedu nás až k nim. "Vyrazíme na prohlídku školy, chceš se přidat?" vyzvu Maxe, sápajícím se po vráně. Na Zugua hodím lehce omluvný úsměv. |
| |||
Jídelna Luis, Max Jak mě Luis osloví, otočím se na něho s úsměvem. “Netuším a nevidím na něho, ale pečlivě ho poslouchám a mám jeho stopu.” Jak si stoupne a podá mi ruku, podám mu svojí, aby mi pomohl vstát. “Velice ti děkuji, Luisi.” Lehce se červenám a můj bláznivý ocas ne a ne přestat sebou házet. |
| |||
Jídelna Tatiana I ona pokračuje v tykání, jako kdyby se nechumelilo. Nevím jestli se mi ale ulevilo. Snad si na to zvyknu. Když mi připomene můj nedokončený talíř, podívám se na něj, jako kdybych ho právě v tento okamžik našel. Myslím, že v tento okamžik by se dala má rozpačitost krájet. Zkusím do sebe co nejrychleji shrnout obsah talíře. Přes knedlík v krku to však musím prokládat dostatkem vody. Nakonec se mi přeci jen podaří do sebe dostat dost, abych do večeře vydržel. "Jak jsou na tom?" optám se Tatiany, když vidím její našpicované uši. Má pravděpodobně lepší přehled, co se děje, než co mám já ze cloněného výhledu. Ať již je odpověď jakákoliv, zvednu se a nabídnu jí ruku, aby také vstala. |
doba vygenerování stránky: 1.540344953537 sekund