| |||
Dívčí kolej - Pokoj č. 4 Jadelyn Vypadá to že já a moje ego se ještě chvíli budeme těšit dobré společnosti. Potěšeně přikývnu, ale když jsem vyzván ke vstupu do místnosti, nervózně přešlápnu. Za jiných okolností bych možná na společenské konvenci tolik nelpěl, ale teď se musím přemáhat, byť jde o krásnou ženu. Nakonec, ale vstoupím. "Děkuji za pozvání." přikývnu, ale své rozpaky nad situací neskryji. Samozřejmě zavřu dveře, sluhu zřejmě zapomněli do pokoje dodat. |
| |||
Dívčí kolej - Pokoj č. 4 "Nohy jsem si tímto skutečně příliš nerozhýbala," poznamenám a opřu se do dveří, abych je otevřela. "Není to tu zabydlené, klidně pojďte dál," vybídnu Arthura. Kdyby to byl zabydlený dívčí pokoj, je to něco jiného, než když je holý, prázdný a neosobitý. Vkročím do pokoje. Je veliký, ale to je tak jeho jediné pozitivum. Jednoduchá postel, noční stolek, jeden pracovní stůl a velmi nepohodlně vypadající židle a jedna šatní skříň. Toť vše. Ani s kobercem se nenamáhali. |
| |||
Schodiště do 1. patra - 1. patro Jadelyn Škola nakonec není takovým bludištěm, jak se mi při prvním pohledu do mapy zdálo. Když staneme v patře, mou pozornost upoutá balkon. Jen na pár vteřin se dovolím vrátit v myšlenkách k večerům na francouzském venkově. Rád jsem sedával právě na balkoně a pozoroval východy a západy slunce. Dnes něco nemožného....pro mě, zajisté. Kroky nás zavedou do obrovské společenské místnosti, kde by se dal uspořádat menší banket. Jadelyn protne ticho svým osobitým způsobem. “Nemohu se dočkat až má tušení rozptýlíte.“ odhadnu a oplatím jí lehkým laškovným úsměvem Pokoj není daleko a tak zachvíli staneme přede dveřmi. “Pokud jste si procházku nerozmyslela, počkám na vás. V opačném případě vás se zraněným egem opustím a půjdu hledat lihoviny.“ usměji se v žertu a počkám až se vyjádří. V každém případě bych měl správně strčit zavazadlo za dveře pokoje. |
| |||
Schodiště - 1.patro Jeho vděčný úsměv oplatím rychlým mrknutím. Vyjdeme schody a projdeme dveřmi do místnostmi, jejíž téměř celá stěna je skleněná a za ní se nachází jakýsi balkon. Zamíříme však na druhou stranu, abychom vkročili do opravdu rozlehlé společenské místnosti. Z nějakého důvodu mám dojem, že je to tu stále cítit alkoholem. A potom, že v budově žádný není. "Jak jsem říkala. Ani netušíte jak výjimečná," hodím po něm opět úsměv s vytáhnutým jedním koutkem výš než ten druhý. Knihy o magii bývají dobrým společníkem na pláž. A já jsem ráda připravena na jakoukoliv situaci. Zamíříme doleva na dívčí kolej. Nemusíme jít daleko, pokoj čtyři jsou hned druhé dveře vpravo. |
| |||
Schodiště do 1. patra - 1. patro Jadelyn Opět mám její ruku na svém rameni a hlavně je celkově opravdu blízko. Společensky nepřijatelně blízko. Stojím, jako socha. Je samé překvapení. uznám, když poslouchám její slova. Imponuje mi, velice. Než se odkloní mírně natočím hlavu jejím směrem a věnuji jí vděčný úsměv. Víc si nedovolím. Jen sleduji její ladnou chůzi po schodech než seberu tu odpornou věc a schovám ji do voskovaného obalu na mapy. Zrychlím krok, abych dohnal zpoždění a v patře ji navedu správným směrem. “Jste samé překvapení Jadelyn.“ poznamenán a nemůžu jinak, než ji věnovat obdivný pohled. Její reakce na celou situaci mě rozhodně uklidnila. |
| |||
Schodiště do 1.patra Jak stáhne látku a nechá ji dopadnout na schod, nakloním se až k němu, ruku položím na jeho rameno. Nahnu se až k jeho uchu. "Nejste obeznámen s magií, která dokáže nakládat s jedincem na základě něčeho co vlastní? Ideálně něčeho, na čem mohlo ulpět část daného tvora?" pošeptám mu do ucha, než se opět odtáhnu, narovnám se do plné výše a otočím se k němu zády. Co bude dělat, již nechávám na něm. "Ale jistě," poznamenám na pokračování a vydám se ladně vzhůru po schodech. Jako mentální poznámku si uschovám, že z podobných transů ho skutečně tykání může vytrhnout. Rozhodně to poutá pozornost. |
| |||
Schodiště do 1. patra Jadelyn Jadelyn ještě stihne hrubiána počastovat, ale jsem příliš pohroužen do rozboru vlastních myšlenek. I když jsem nechtěl, zachytím její pohled a uhnu. Hořká pachuť porážky je příliš čerstvá. S pohledem zapíchnutým do schodiště vyčkávám až uslyším klapnutí podpadků. Namísto toho se ozve její hlas. A na tváři má úsměv. A co víc, upustila od vykání, což může být stejně tak dobré, jako špatné. Sjedu pohledem od špičky ladné nohy až k rubínům pod krempou klobouku. Na okamžik zastavím svůj pohled právě na nich. “Ale jistě.“ přikývnu a sundám tu odpornost z její boty. Chápu, že s tím nechtěla nikde chodit. “Pokračujeme ?“ zeptám se a snažím se schovat své rozpaky v jejích očích je něco, co jsem rozhodně nečekal... |
doba vygenerování stránky: 1.3812401294708 sekund