| |||
Pozemky Remmi, Oberon I když se nahnu přes Remmiho, podtáhne se pod čumákem a postaví se mezi nás. Lépeřečeno se smáčkne mezi nás. Když mi položí dlaň na čumák, zafuním. Byla jsem dokonce ochotná ho i nechat jít, když se ho tak zastává. Nicméně on neví, co je pro něj dobré. I když Remmi zastavil mne, jak se Obe nevzdaluje, začnou po něm startovat malí hádci a kousat ho, kam dosáhnou. Jestli tedy někdo z nich dokáže penetrovat jeho oblečení. Na jejich oboje slova jen zasyčím. Vím, že mi ani jeden nerozumí, tak ať si to přeberou jak chtějí. Když se konečně zvedne a začne odcházet, malí hádci se rozprchnou zpět do trávy a já stočím jednu smyčku, na kterou si položím hlavu. Nyní bez zasyčení jen vyjede jazyk ven a dovnitř. Vlastně mám docela hlad. |
| |||
Pozemky Remmi, Miko Jak jsem tam seděl a povídal s tím hochem, Remmim, hadovi se to očividně nelíbilo. Začal se prvně přeskladávat a skončilo to tím, že mě povalil na záda. Čumák to mělo přitisklé na mém obličeji a nevypadal zrovna nadšeně. Naneštěstí já jsem já. „Takhle z blízka máš ještě hezčí barvu“ koukl jsem pak na Remmiho, který se toho hada snažil uklidnit a mával rukou za zády, jako kdyby mi chtěl říct, ať odejdu. Opatrně jsem se zvedl do sedu a zadíval se kolem sebe na další malé hady. „Nom… jen jsem hledal nové známé. U vás ale zřejmě vítaný nebudu,“ pokrčil jsem rameny. Sebral jsem ze země tác a postavil se. „Tak zatím,“ s těmi slovy jsem se vzdálil směrem k budově. Dostal jsem hlad… |
| |||
Učebna 2 - pokoj - jídelna okrajově Aine, Kimero S hodinou u konce jsem ještě přepsala z tabule poslední poznámky které jsem nestihla včas. Zůstala jsem v učebně poslední, ale nikam na spěch jsem neměla. Nebylo kam. Nečekala jsem že v tomto čase budou ještě následovat další hodiny, proto mě přece překvapil příchod studentky. Její zdvořilou žádost zodpovím jen krátkým přikývnutím. Oproti tomu příchozí profesor zjevně neměl ani za mák žádné vychování. To však už není můj problém, já už jsem na odchodu. Jemu tak jen pokynu v pozdravu když se míjíme. Cestou pohodím zápisníkem do vzduchu kde vzplane v pekelném plameni a je pryč, uschován až ho budu znovu potřebovat. Zavřu za sebou dveře aby Aine s profesorem měli soukromí. Nezamířím do jídelny tak jako většina ostatních spolužáků ale do patra ke svému pokoji. Upřímně mě ani nepřekvapí že je na místě dveří jen hromádka třísek. Nikdo se neobtěžoval s jejich úklidem ani nahrazením dveří. Tak se zdá že mi nezbyde než se o to postarat sama. Kdybych se nezbavila zbytků ledu ze zdi dost možná by louži museli přeskakovat dokud by voda nevyschla sama. Tady budu muset úklidu zdá se také pomoc. Kousky dřeva zaplanou ohněm. Zahučí. A ve chvíli je ze zbytků jen popel. Vítr pak vynese nepořádek otevřeným oknem ven. Když mám hotovo je na čase zařídit si nové dveře. Rám dveří zaplní mohutná stěna neprostupných plamenů, postupně tmavnou, nabírají hmotu. Z plamenů se zhmotní dokonale hladká, obsidiánově černá deska (98%). Vykročím ke svým novým dveřím které se predemnou jako na povel otevřou, zamnou zase zavřou a magický průchod už nedovolí vstup nikomu dalšímu. Spokojená svým čarováním se vrátím zpátky do přízemí kde zabočím do jídelny. K mojí nelibosti, ač ji nedávám najevo, je místo v čele stolu které bych ráda obsadila zabrané a protější strana náleží jinému. S krátkou zastávkou pro pohár krve se proto usadím zady k oknu (E76). |
| |||
Chodba Kimi “No máme, ale neřekl bych že víc než kdekoliv jinde.” Když se mě zeptá na jména trochu se zamyslím. “Nikoho takového neznám, leda že mluvíš o Teron’gorovy.” Hned na to se Kimi začne omlouvat. “Nemáš se za co omlouvat, já sám jsem překvapený že jsi o mém klanu slyšel.” |
| |||
Chodba Grimgull Prochází kolem nějaký kocour. Jaký Remmi? hledím mu do zad s nechápavým výrazem. "Ou... Tam máte všechno zelený, ne? Hele a znáš toho..?" Jak se to do háje jmenoval... "Targroma? Nebo Hurlunka?" zeptám se tak jako spíš už na zkoušku. "Já.. Promiň, že se tak vyptávám, jen je to trochu facinující..." |
| |||
Jídelna Zugu, tarbík Trochu sebou škubnu, když na mne znovu promluví. Velmi opatrně položím vidličku, než se na něj podívám. "Nemám je nyní. Nejsou má. Jsou Vaše, pane," odpovím velmi opatrně a v průběhu odpovědi se mi pohled opět zapíchne do mého talíře. Ruce složím zaťaté v klíně. |
| |||
Jídelna Max, Tatiana Sleduji pohledem příchozí modrou vlčici, jak míří rovnou k nám. Z ruky mi vypadne kousek zeleniny, která zrovna mířila do pusy. "Ale jistě, jen se posaďte," vybídnu ji a podaří se mi nasadit úsměv. Potlačím chuť promnout si čumák v ruce, když se do toho vloží Max od svého talíře. Nedonutím se ale odtrhnout pohled od vlčice. "Aby sázka platila, musí druhá strana souhlasit, Maxi," pronesu tedy jen, relativně tiše. |
doba vygenerování stránky: 1.5390989780426 sekund