| |||
Jídelna V klidu a tichosti si vychutnáváme náš oběd, když se začne nedaleko hroutit zeď. Natočím tím směrem hlavu, ale v ten moment mi již výhled poměrně blokují oba dva strážci, kteří se postaví mezi nás a potenciální hrozbu. Alespoň, že slečna Monique sedí až za mnou, dále od toho... Zjevu. Zlehka se nakloním a protočím hladinou krve ve svém poháru, jak si to prohlížím. Zcela dozajista nečistý. A nejen svou krví. Nakonec nad tím zavrtím hlavou a podívám se zpět na Monique. "Toto se zde také děje běžně?" otáži se. |
| |||
Jídelna Všichni v jídelně Přes všechno napínání, smrštovaní, stlačování a kdovíjaké další “ání“. Jsem v celku. Popravdě, jsem to nečekal. Přechod Západní fronty, nepřátelským týlem, jen kvůli shluku slov napsaných na papíře. Ta slova však znamenala naději. O to více překvapující byly události po vyřčení věty, která ve světle světových událostí působila poněkud nepatřičně. A když už jsme u toho, přesně tak se sem hodím teď já. Jen nasucho polknu, když světlo zmizí a objeví se místnost plná...bytostí. Ruka instinktivně sjede k polní lopatce, neb bubínek oficírského revolveru zeje prázdnotou. A oni na mě zírají. V rukou, tlapách či jiných končetinách svírají své obědy...nebo snídaně ? A já tu na vyleštěné podlaze stojím, jako nějaká podivná skulptura. povzdechnu si nad trapností té situace. Jsem klidný ? Ne, ale rozhodně se to na sobě snažím nenechat znát. Bojím se ? Ne, ale to jen proto, že Ona mi říkala, že jsou i jiní. Se svými 175 centimetry, pokrytý od hlavy až k podrážkám důstojnických holínek se pokusím o omluvný, bezzubý úsměv. Cítím, jak se kůže stažená nanosem špíny a krve napíná. “Ehm...to je poněkud trapné.“ pronesu nervózně a snažím si, alespoň upravit uniformu. Oko připečené za výložkou smetu pohybem ruky, jako by to byl křídový prach. Snažím se urovnat si opasek, když vypadne něčí palec. A když zavadím rukou o lopatku, snažím se neúspěšně zamaskovat ten připečený skalp německého vojáka. Vypadám jako trhan. povzdechnu si a jsem si jist, že to jediné normální bude pár pronikavých očí, okolo kterých odloupaná špína odhaluje velmi bledou pokožku. |
| |||
VŠICHNI V JÍDELNĚ Všichni co se nachází v jídelně, a jsou sensibilní na magii, mohou ucítit její nárůst v místnosti, koncertující se na jednom místě na zdi. Poté si již všichni mohou všimnout, jak se na zdi rozsvěcují prazvláštní modré runy. Vytvářejí kruh, v kterém se sbírá energie. Následně jídelnou zazní podivný trhavý zvuk. Se zvukem se zeď propadne do run a vytvoří portál. Portálem sem vkročí mladý muž. Jak dokročí na podlahu, portál se za ním zavře, odhalujíc neporušenou zeď a runy během okamžiku zcela vyhasnou. Mladý muž je ve vojenské uniformě, která vypadá, že již zažila lepší časy. Celá uniforma je pokrytá zaschlým bahnem a krví, stejně jako čerstvým, ještě mokrým, bahnem. I přes nánosy lze poznat, že tento, relativně vysoký, mladík je atletické postavy. Jeho příchod však pro ty čichově senzibilní doprovází pach spáleniny a hniloby. Pro dvojici v čele stolu je pak cítit velmi známě. |
| |||
Pozemky Remmi Zůstaneme opět sami. Spokojeně si přitáhnu ocásek blížeji k tělu. Položí si čelo na spodní smyčku, na které mám hlavu. Škoda, že není sluníčko. Začíná mi být docela chladno. Potřebuji se najíst, když už jsem v téhle podobě. Pořádně. Zasyčím na něj, když se zeptá na jídlo. Ta zlatá svině tady již není, měla bych být v pohodě. Zasyčím po dalších otázkách. Zajímalo by mne, zda tady mají nahřívací polštářky mé velikosti. |
| |||
Chodba Kimi Jeho tvrzení, že je moje země hodně známá mě dost překvapí, ale tady je asi všechno možné. "Vážně? A odkud vlastně jsi?" Kimi se mě ještě zeptá jak jsem se sem dostal. "Já vlastně ani pořádně nevím. Experimentoval jsem s magií a najednou jsem byl tady. Zeptal bych se jak ses jsem dostal ty, ale to už si řekl na hodině. Jak to zvládáš?" |
doba vygenerování stránky: 1.5942969322205 sekund