| |||
U vody - Učebna 3 všichni cestou Po dalších pokusech, které nedopadly o moc lépe, mne moje vnitřní hodiny upozorní, že bych se asi měl vrátit zpět do školy. Neochotně vyskočím z vody a oklepu se. Pohled mi padne na hadí zadek, který se válí na druhém konci pozemků. Jen si odfrknu a vzletím. Protáhnu si křídla, než se zakroužením přistanu za školou. Ještě více neochotněji se proměním a vstoupím do školy. od zadního vchodu je učebna jen kousek, takže zamířím rovnou tam. Vezmu za kliku a vzhledem k tomu, že je odemčeno, tak vejdu dovnitř. Dveře za sebou zase zavřu a kecnu si do lavice. (BF25) |
| |||
Nástěnka Kristy odpoví Mornielovi a pak mně i když je překvapená že to nevím. zřejmě v té místnosti máme setrvat než dojde na další hodinu. Pokud jsem tu už byla ubytovaná tak se tam určitě najde něco by mi mohlo osvětlit to kdo jsem. „Ne první věc kterou si pamatuji je probuzení na ošetřovně, tam mi bylo řečeno že mám jít na hodinu a vše se mi vybaví. Ale nedošlo k tomu.“ Což rozhodně není chyba toho profesora který mi to poradil, ale moje protože oni chyby nedělají. Tohle sice nikdo neřekl, ale také to říkat nemusel protože je každý přesvědčený že tohle je nad slunce jasné. |
| |||
Nástěnka U nastěnky koukám na mapu budovy. Když je na mě položena otázka, kouknu se na Morniela. “Jsem tu už nějakou chvíli, ale neprošla jsem celou budovu.” Odpovím mu velice mile a zdvořile, vzápětí se ozve Aliana. Obratím pohled na ni. “To jsou naše pokoje, každý máme svůj. Vždyť jsi byla ubytovaná. Ty si to nepamatuješ?” odpovím mile, ale v mém výrazu je vidět zamyšlení. To je divný, je tu už nějakou chvíli a nepamatuje si, že má vlastní pokoj? |
| |||
Chodba - pozemky Awila, Nybe, Miko, Remmi, okrajově všichni na chodbě Než jsem se nadál, všichni se rozutekli a já tam zůstal sám s tím vlkem, co očuchával Maxe. Pokrčil jsem rameny a vzal si další sendvič. "No...já jdu...někam. Zatím," pozdravil jsem vlka a rozešel se prostě někam. Prošel dveřmi do vstupní haly, kde je ta nástěnka, o které každý furt mluví. Jak jsem čekal, zas tam do ní někdo civí. Ani jsem jim nějak nevěnoval pozornost a vylezl ven před budovu. Kromě noci a čerstvého noční vzduchu mě uvítal obrovský had. Uznale jsem hvízdl a šel blíž. Třeba hadi jí sendviče. "Hoj," pozdravil jsem už trochu z dálky, aby to o mě vědělo a neleklo se to. Když jsem došel blíž, všiml jsem si dalších dvou, co tam jsou. "Nějaký kroužek nebo jen tak koukáte na hvězdy? zeptal jsem se, když jsem došel blíže. "Dá si někdo?" nabídl jsem sendvič. Tajně jsem doufal, že si nikdo nevezme, aby bylo víc pro mě. |
doba vygenerování stránky: 1.4449198246002 sekund