| |||
Jídelna Komori "Fuffí," zazubím se co nejroztomilejc dovedu. Když do sebe našťoucham jídlo a olížu talíř, podívam se na Komori. "Hm?" pokynu jí tázavě, aby se vrátila do reality. "Děje se něco?" Otočím se na židli čelem k ní. |
| |||
Tarney, Jimmy, Helen, Damien, Butler, Iru, všichni cestou a v jídelně "Dobrá. To opravdu doufám," kývnu a následuji ho do kabinetu. Přeměřím si kritickým pohledem oba studenty. Vlkovi pokývnu v pozdrav, když se zvedne z úklonu. Počkám si na složky a třídnici. Poděkuji a vydám se do jídelny. Zdržovat se nehodlám, takže jen dojdu k pultu, nandám si téměř syrové maso na talíř a odeberu se do sborovny. Povzdechnu si soucitně nad spící Iru a tiše se usadím ke stolku, abych se najedla. |
| |||
JÍDELNA Ujídám ze svého talíře pomalu, vzhledem k tomu, že do něj téměř nekoukám. Jen občas shlédnu, abych vůbec věděl, co zrovna žvýkám. Gwen jí obdobně pomalu. Ani příliš nepřemýšlím nad tím, že asi z jiného důvodu. Nakonec si toho ale přeci jen všimnu. A vzhledem k tomu, že na rozdíl ode mne do talíře kouká, možná až trochu moc upřeně, zastavím se na ni pohledem. "Měla bys jíst, tady se mi nepodaří jen tak sehnat zásoby na pokoj," pobídnu jí. |
| |||
Jídelna Gany Usměji se, když to vypadá, jako kdyby jí ze srdce spadla lavina. Myslím, že by se neměla tak moc upínat na ostatní. Přeci jen je důležité býti sama sebou za jakýchkoliv okolností. Nicméně teď tu jsem, abych jí to naučila. Vrátím pohled k pultům, ale nevydržím se tam dívat moc dlouho, když ucítím Gany upřený pohled. Podívám se opět na ní. "Aby si tě někdo nespletl s rajčátkem," pronesu k ní polohlasem škádlivě. Přeruší nás ale zvon a oznámení o jídle. Zvednu se, abych si došla nandat. Vlastně bych nemusela jíst, protože přítomnost Gany vydá za hostinu, ale ráda si zobnu. A nemohu nechat novou kamarádku vyhladovět. Nandám si tedy od každé syrové zeleniny kousek a se svým ochutnávacím výběrem se vrátím zpět na naše místo. Zvědavě pohlédnu Gany do talíře, protože by mne docela zajímalo, čím se živí. |
| |||
Jídlena Merlin Začíná se to tady plnit a s tím vzrůstá moje nervozita. O to spíše, když si posedají blízko k nám. Trhnu sebou, když se rozezní zvon. Přijmu nabízenou ruku a nepouštím, dokud nedojdeme k pultu, pokud se sám nevysmekne. Nandám si trochu masa a zeleniny. Není to kdovíjak velká porce. Cestou zpátky jdu co nejblíže k němu. Počkám, než začne jíst. Ujídám pomalu po jednotlivých kouskách, jak se mi do jídla moc nechce. Jakmile má dojedeno, podívám se na něj s výrazem, prosícím o odchod zpátky na pokoj. Je mi jedno, jestli mám v tu chvíli dojedeno nebo ne. Hlavně, že budeme pryč z davu. |
| |||
Ošetřovna - Jídelna okrajově Shizei, Miko Snažení léčitelů i ostatních tu někoho zachraňovat mě jako už obvykle nějak zvlášť nezajímalo. Asi stejně jako ostatní věci co se na ošetřovně děly. Pozor jsem dávala jen na Kelly, a tím pak taky na wyverna. Ne snad že bych o něj měla strach, spíš aby se nerozhodl udělat něco čím by mi Kelly ohrozil. A přesně něco takového udělal hned jak se probral. Ani trochu se mi nelíbilo když i s vlčicí mizel pryč, když však ani trochu neprotestovala nakonec jsem je nechala jít. Ne že by se Kelly teď mělo něco stát…o to jsem se postarala. A poznám když bude v nebezpečí. Cokoliv si odnese Hillaris. Přece tu ale bylo něco zvláštního. Překvapivě vlídná reakce alkoholičky na můj příchod a potom i něco jako rozloučení když sama odcházela. Že by jí to po těch letech konečně přešlo? Rozhodně mě nezdravila jenom tak. A když tak rozhodně ne v přátelském duchu. Tak že by si to v tý svojí palici konečně srovnala? Celkem se to na ošetřovně vyklidilo, na lůžkách tu zůstaly jen ty zřejmě beznadějné případy a ten párek zelenáčů. Vylezu z ošetřovny a otevřu vedlejší dveře do tělocvičny. Vzápětí je s otráveným povzdechem zase zavřu. Jako naschvál mi tam teď musí někdo překážet. Neplánovala jsem se zdržet dlouho, ale chtěla jsem k tomu soukromí. Místo zastávky v tělocvičně se tak přesunu do jídelny. Cestou tam si kolem sebe vytvořím z krve tenoučký film, a než se doplazím do jídelny nejde ani poznat. Magie působila o něco pomaleji než jsem čekala (69%). Ale i tak je výsledek stejný. Delší stranou kolem stolu v jídelně si najdu cestu rovnou k medúze. “Miko, tak jsem si říkala…Co kdyby jsme naše staré rozepře konečně nechaly minulostí. A uzavřely příměří?” Nebudu se dožadovat odpouštění, není totiž za co a ona si zase odpuštění ani nezaslouží. Velkoryse jí ale nabízím šanci. Možná ne tak úplně na přátelství ale na konec nepřátelství. |
doba vygenerování stránky: 1.4394309520721 sekund