| |||
Hala - Pozemky Remmi Nevnímám ani kam mne nese, cestou ze mne však sklouzávají malí hádci, kteří se však snaží zůstat na Remmim. Kdo to nezvládne, plazí se za námi. Když jsme venku, zatahám ho za ruku aby mne položil. Hluboký nádech se změní v sípavý, jak nahlas prokřupe má kostra. Hlava se mi zvrátí v nepřirozeném úhlu. V poslední myšlence, kterou mám před proměnou, si stáhnu brýle z nosu a podám mu je. Pak to se mnou již praští do trávy, kde se zmítavými pohyby vyvleču z bundy. Tělo se rychlým sledem pokrývá šupinami, hádci opouští tělo rychleji a ve větším množství. S křupáním a páravými zvuky se jednotlivé šupiny zvětšují a jak se zvětšují, zvětšuje se i plocha mého těla. Na pozemky se stáčejí smyčky, čím dál tím větší a větší. Když se z těla protáhne hlava, zvednu se na jedné smyčce, jako kdybych se snad protahovala. Trochu si tělo přerovnám, a když otupí proměna, přetáhnu oči tmavými víčky. Nic tak nevidím, ale nikdo neumře. Ochutnám vzduch a hlavu opět lehce skloním. Jestli sám Remmi neustupoval, byl v procesu odšoupnut mým tělem. Vzhledem k mé velikosti musím být vidět skoro z celých pozemků. |
| |||
Sklepení chodba Vesa, Kelly Jemně Kelly stisknu tlapku na oplátku, když mne chytí za ruku. Se stejnými jiskřičkami v očích přitakám, že budu v pořádku. Vždyť to dělám pro ně. Na tváři se mi usadí ještě širší úsměv, když mi lípne pusu na tvář. Chvíli uvažuji nad tím, že bych nahlédl do ostatních místností, jestli si mám dělat starosti jen o příchozí chodbu, ale nakonec se rozmyslím že to neudělám, protože to by znamenalo, že opustím svůj post před dveřmi kam vešly. |
doba vygenerování stránky: 1.502336025238 sekund