| |||
Za budovou Rekki, Shae “Už nepotřebuji, děkuji.” Odpovím na otázku a sleduji, jak odchází pryč. Co teď? Zkusím se někoho zeptat. Rozhlédnu se koho půjdu oslovit, nakonec si vyberu dívku, která sedí na ledovém trůnu. Stojím k ní čelem. “Promiňte, jsem tu nová a netuším, kde se mám hlásit? Poradíte mi, prosím?” pronesu zdvořilým hlasem. Jsem u toho trochu nervózní. |
| |||
Učebna 1 - Chodba skupinka u dveří, především Awila Čekám na odpověď, ta je ale přerušena někým vtrhnoucím do dveří a jejich slovní přestřelkou. Doufám, že jen díky tomu mne dívka úplně zazdila. Když míří ke dveřím, povzdechnu si a otočím se zpět na profesora, abych se s ním rozloučil. Díky tomu si nevšimnu, jak se dívka proměnila. Zamířím také ven, ale hned ve dveřích se zarazím. Do citlivého čichu... A hlavně je to trochu nepřehlédnutelné... Mne udeří vlčice přede mnou. Povytáhnu obočí. Zvláštní, vůbec jsem vlka necítil. Jsem teď poměrně zvědavý, kde se tady ta vlčice vzala. Ukročím jen ze dveří, abych nepřekážel a opřu se o zeď vedle nich, abych mohl tiše sledovat, co se bude dít. |
| |||
U bazénu - Chodba především Max, Awila, Dolly, Oberon, Circe Přes dění kolem, doražení léčitele, léčení a odchod se zraněnými, se Maxova otázka ztratí někde v ruchu. Díky tomu, že Oberon prostě odešel - předpokládám že na hodinu, tady nás již nic nedrží. "Můžeme to zjistit i potom," vybídnu Maxe a počkám, až si vyleze na rameno, nebo do náruče. Vyrazím zpět do školy, tam, kam jsem chtěl jít původně - do knihovny. V chodbě mne však zarazí nesourodá skupinky tvorů, ve středu s Oberonem. Co tak vzdáleně zaslechnu z jejich rozhovoru, přes klapání mých kopyt, baví se o rozvrhu. Jistě, pro ty předem neseznámené to může být poněkud matoucí. Zastavím se nedaleko Circa. "Omlouvám se, že vám vstupuji do hovoru, ale jestli potřebujete něco ohledně školy vysvětlit a budu to vědět, rád pomohu." |
| |||
Za školou Vesa, Kelly Jen kývnu hlavou, že rozumím, když to Kelly zmíní tak neurčitě. Ještě ustaraněji se podívám zpět na Vesu. Musíme ji ochránit. Snad na tom již profesoři usilovně pracují. Sevřu Kelly ruku, když mne za ní chytí a hodím po ní povzbudivý úsměv. Říkali, že se to spraví, tak tomu musíme věřit. To už přichází léčitel. Uleví se mi tak, že téměř ztratím vědomí, jak jsem se udržoval v chodu v podstatě jen na adrenalinového autopilota. Trvá to déle než před tím, ale opět se cítím jako nový. Děkovný úsměv věnuji léčiteli. Slova léčitele nenaznačují nic pěkného, vlastně docela přímě ukazují na to, že se to zhoršuje. Mám dvě dívky, co musím chránit. Nemohu si dovolit, aby se to zhoršovalo. Pokusím se vyhnout aktivitám v hodinách, aby mi zbývaly síly pro obě dvě. Rozhodnu se vnitřně nakonec. "Mám hodinu až v jedenáct, takže taky mám teď volno. Jak jsi na tom?" otočím se s tázavým pohledem na Vesu. |
doba vygenerování stránky: 1.2899880409241 sekund