| |||
Pozemky za školou-Učebna 2 Pan profesor začne hodinu a já ho pozorně poslouchám. Mluví o tvorech, kteří žijí v lese, a pak nám položí otázku. Neznám moc tvorů, kteří žijí v lese. Já do lesa nechodím a nikdy jsem tam nebyla, takže netuším. Ozvou se studenti, co nějaké tvory znají. Dávám pozor a uložím si do paměti jména zajímavých tvorů. Za mými zády, během toho co poslouchám, se něco děje. Nenechám se rušit. Začala hodina, takže to budu ignorovat, aspoň dokud to půjde. Neohlížím se, soustředím se jen na výklad a na zvířata před námi. Naše první hodina skončí a studenti se různě rozcházejí. Také se zvednu a vyrazím do budovy. Mám ještě hodinu, ta bych měla přidat do kroku, jak říkal profesor. Vejdu dovnitř a rovnou zamířím do učebny 2. Posadím se do lavice a počkám na zbytek. (BN32) |
| |||
Aliana Dávám pozor, aby nikdo nerozrušil žádné zvíře při svém odchodu a aby se nesemlelo něco dalšího. Když mne dívka osloví, podívám se na ní. "Nemáte u sebe svůj rozvrh?" zeptám se jako první, "pokud ne, jistě ho naleznete na nástěnce, která bývá na veřejném prostranství, většinou poblíž hlavního vchodu. Jistě Vám někdo ze spolužáků poradí." |
| |||
Hodina Příroda a kouzelní tvorové Jack, Wendy Nakonec hodina přece jenom začíná a na otázku kterou pak profesor položí odpoví jistá dívka. Já nikdy neměla potřebu vytahovat se s tím co vím protože takové osoby jsou sice oblíbené u profesorů, ale také jsou terčem vtipů pro své spolužáky kteří už tolik pochopení nemají. Jistě můj smysl pro humor mně dostal často do problému, ale nikdy to nebylo z tohoto důvodu ... Hodina pokračuje, na otázku kterou profesor opět položí tentokrát nikdo neodpoví a výuka je nakonec zakončena něčím z čeho nemám zrovna dobrý pocit. Jenom dobrá vůle nestačí, vím o čem mluvím ... To nemůžeme dělat závěrečnou zkoušku někde kde nehrozí riziko naprosté zkázy? Nevím jak by to šlo provést, ale já nejsem profesor. Pokrčím rameny a rozhodnu se tím dál nezabývat, na to kolik jsme na to měli času jsme toho probrali opravdu dost. Než se podívám co mám za další hodinu rozhodnu se vrátit k tématu ke kterému jsme se nedostali protože mezitím už začala výuka. Vstanu a vydám se k Jackovi který mi toho moc nevysvětlil, vlastně skoro nic. „Ahoj víš chtěla bych vědět ještě jednu věc, tedy víc. Promiň že se k tomu opět vracím, ale ... no chtěla bych vědět co dělá spalovací motor. Připravuje se v něm jídlo? A také co to je technologický pokrok.“ Složím ruce na prsou a čekám na odpověď zatím co zamyšleně nakrčím nos, slyšela jsem že lidé dokážou stvořit věci které za ně pak pracují a to bez pomocí magie. Něco jako ta Jackova kostka, je to to co myslel tím technologickým pokrokem? |
| |||
Za budovou okrajově Monique, VŠICHNI VENKU Upřeně zírám na prsty s kapkou krve, že jen velmi lehce periferním viděním zaregistruji, kam se dvojice usadila. Jen velmi na pozadí vnímám výklad profesora a odpovědi ze stran studentů. Když mi však navíc k vnitřní panice přibude pocit, že mne někdo pozoruje, zvednu hlavu a tedy i pohled od dlaně a pohled se mi střetne s Monique. Na její tichou zprávu se jen zamračím. Ještě nevím, jestli jí věřím, ale vypadalo to upřímně. To však neznamená, že by to snad bolelo o něco míň. V bouřkovým mracích proběhne světlo a hned vzápětí pozemky otřese hrom. I já sebou při této události trhnu. Nádech, výdech. Zbytek hodiny prohledím do mraků a snažím se držet všechno pod pokličkou, tak, jak mne učil otec. Končí to tím, že se mi na tváři usadí naprosto dokonalý naučený neutrální výraz. Mraky se sice neroztáhnou, avšak nezačne alespoň pršet. Přijde konec hodiny. Začnu se zvedat. Zapotácím se jak opilý a musím se široce rozkročit, abych udržel balanc. Chvíli tak zůstávám, aby se mi přestala motat hlava a raději čekám, až se studenti trochu rozejdou. |
| |||
Za budovou Grimgull, Zugu Zvednu pohled k orkovi, když se objeví přede mnou a jeho mohutné dlaně skončí na mých útlých ramenou. S lehce pootevřenými rty, vzhledem k tomu, že mne prokousnutá část poměrně bolí. Povytáhnu jedno obočí. Dost pochybuji, že víš, jak se cítím. Na to pravděpodobně žiješ moc krátce. Proběhne mi hlavou jako první věc po jeho slovech. "Mám po této hodině ještě jednu. Byl bych však velmi vděčný, kdybych se hned po ní mohl připojit k řešení," pronesu nakonec tichým hlasem. Dost pochybuji, že bych se mohl nějak hodině vyhnout, když je tady profesorů celá banda a snad nás i hlídají. Jsem ale rád, že ještě někdo má pocit, že bychom to neměli nechat jen tak být. Ani vlastně nevím, kdy uběhl zbytek hodiny. Každopádně, když zazní zvon, trochu zmateně zvednu pohled k profesorovi, který ukončuje hodinu. |
| |||
Pozemky - prostor hodiny Natáhnu ruku a strážkyně mi do ní podá blok a zlaté pero. Lehce načrtávám krasopisem poznámky, že si ani nevšimnu, že má společnice hodinu nevnímá tolik, kolik by měla. Když je však hodina ukončena. Blok zaklapnu a předám ho zpět vlčici. Pero však schovám do vnitřní kapsy. Poté se již zvednu a nabídnu ruku Monique, abych jí pomohl vstát. "Věřím, že podle rozvrhu upíří koleje máme další hodinu. Myslím, podle slov profesora, že bychom si měli pospíšit," pronesu také s úsměvem. Jakmile vstane, vlčice obratně složí deku a já nechám sofa opět zmizet v trávě. Však na místě, kde stála, vyraší plané růže. |
doba vygenerování stránky: 1.401309967041 sekund