| |||
Chodba Sharika, Ulgge, Zugu, Aliana, Naberius, Claudile Arakkoovy se odpovědi nedostane, místo toho padne modrý na kolena a bezhlasně na něj kouká. Předtím jsem doufal že je to možná pro ni normální, ale s tímhle gestem veškerá moje představa zmizela. Počkat, ne, ne, NE! Křičím ve své hlavě, ale z úst mi nevyjde ani hlásku. Místo toho se stále dívám na zlatý písek a snažím se pochopit co se vlastně stalo. Nevím kdy k nám přistoupil míšenec a zeptal se nás jestli nepotřebujeme vyléčit, ale co mu za jeho nabídku oplatím, je naštvaný a nechápavý pohled. “My jestly nepotřebujeme pomoct!? A co ona!?” Ukážu na hromádku písku. “ONA JE PRYČ! Na nás kašlete, zachraňte JI! Jste snad léčitel, dělejte něco! Cokoliv!” Jako by to nestačilo za námi se ozve hlas, co nás žene na hodinu. “To teď není důležité!” Ani se neohlédnu a stále se dívám na míšence. Z mého soustředění mě pak vytrhne osoba z jídelny, co se mi rozhodne představit. “Grimgull. Proč, děje se něco? Jestli ne, tak radši jdi na hodinu.” Nesnažím se být nijak slušný. Náladu na ni teď opravdu nemám. |
| |||
Ošetřovna – chodba Gil, Wayne, Grimgull Ten kluk působí jako strážce tajemství která nesmí být nikdy prozrazena jinak by do něj udeřil blesk a později vytáhne pravomoci funkce kterou si nejspíš sám vymyslel. Takže jsem měla ohledně něj pravdu, já bych se stejně mohla nazvat královnou soudků a pak chtít po ostatních aby mně nosili na ramenou ... Z mého překvapení nad schopností kterou jsem nečekala že budu mít mně vyvede to že se mně ten kluk pokusí odsud vyvléct. A je vážně silný, ale když si mně přehmátne pokusím se mu vysmeknout, ale nepodaří se mi to (36%). Ten kluk je připravený dostát tomu vypořádat se s osobou která nerespektuje jeho vymyšlenou funkci a tak se nakonec ocitnu venku. Ani neřekl už se nevracej? Mávnu nad dveřmi rukou a ani se nesnažím je otevírat protože netoužím po další zbytečné hádce když ten kluk zřejmě není schopný přijmout cizí argumenty. Je totiž přesvědčený že má vždy pravdu a že vše co řekne musí být ihned naplněno a nikdo mu nesmí odporovat. „Dobrá budu si na tebe stěžovat, sice nevím jak se jmenuješ, ale vím jak vypadáš.“dodám ještě k zavřeným dveřím abych se rozhlédla po chodbě na které se právě nacházím. I zde se nachází zvláštní bytosti ovšem můj pohled zaujme velký vlk natažený na zemi. Dojdu až k tomu vlkovi a překvapeně si ho prohlížím než vzhlédnu a spatřím opravdu podivnou bytost, tedy těch podivných bytostí tu je víc, ale mně zaujme ta která stojí za vlkem. Vypadá děsivě a tak nejdřív odstoupím a z bezpečné vzdálenosti si jí prohlížím. „Ty jsi ... ne, ty nejsi ...“ Ten pocit který jsem měla když jsem si prohlížela toho profesora tu není, ale možná se domluvím s touto podivnou bytostí spíš než s tím hrubým klukem. „Já jsem Aliana a ty?“rozhodnu se sdělit jednu z mála věci které vím než pokročím k dalším otázkám jako co tu dělá ten vlk, proč nehoří, nebo o jaké hodině to profesor na ošetřovně mluvil. |
| |||
Za bazénem Max, Oberon Shlídnu na Fufa. "To jako vypadám jako ryba?" uchechtnu se nad tou jeho logikou. "Nedoporučuji svačení spolužáků. Někdo by ti pak mohl vytrhat zuby," pronesu k nově příchozímu. Pokývnu hlavou a přijmu platíčko. Nastřádám dost slin, aby prášky sklouzly hladce do krku. Snad to zabere rychle. Vrátím mu zbývající léky v platíčku. "Snídani jsi minul. Ale jak říkal tady profesor, ještě teď by tam mělo něco být. Jednal bych rychle, než to sklidí. Oběd bude o půlnoci." |
| |||
Pozemky Luis, Max, ostatní v dosahu Co jsem se posadil a představil se jsem pozoroval to dění přede mnou. Netuším co se děje, ale je to zajímavé sledovat. Jako první mi odpověděl Luis. Taky zřejmě nový a vypadá, že jej třeští hlava. Pak se ozvalo to malé chlupaté stvoření, co si šlape na jazyk. Musel jsem se usmát, je celkem roztomilý. A nějakým mě neznámým způsobem poznal, že nejsem normální. Tak medvěd jo? Jako…asi má pravdu. Mimoděk se pohladím na čele na té velké jizvě, co mi zůstala po medvědovi. „Max a Luis,“ zopakoval jsem po nich a pak podrbal Maxíka za uchem. „Neboj, nepřišel jsem nikoho sníst….zatím. Ale hlad mám, to nepopírám“ zazubil jsem se na chlupáče a pak zalovil ve vnitřní kapse bundy a vytáhl stříbrné platíčko s prášky a podal je Luisovi. „Jestli tě třeští palice, vem si. S tvou stavbou těla bych vzal dva,“ řekl jsem mu a chvíli ještě pozoroval to dění. „Víš Maxi…tohle je pro mě nové… jo, takoví jako je Luis a tak jsem už viděl tam u nás, ale sledovat dvě obrovské lišky a magické tvory je novinka. A šaráda? Hmmm… to je…“ odmlčel jsem se na chvíli, abych našel slova „Představ si to jako… něco divného, co ti připadá vtipné až nereálné, ale je to skutečnost…. Prostě….tohle“ řekl jsem a ukázal rukou před sebe. „Kdy bude večeře?“ zeptal jsem se pak a koukl na ty dva. Aby mé tělo dodalo na závažnosti situace, ozval se u můj kručící žaludek. |
| |||
Pozemky za školou Awila Se zájmem sleduji byť droboučké změny v jejím vzhledu. Zajímalo by mne, jestli má podobné schopnosti jako já. "Říkají mi Dolly," usměji se na její představení. "Jestli je ti tady fajn, zůstaneme tady," rozšířím úsměv ještě o něco. "Snad už jen vtipné a příjemné šlamastyky," nadhodím nakonec. Když se mi napleskne na nohy, z bílých vlasů zmizí černo-rudé rohy a ve stejný moment mi vyskočí do vzduchu bílé vlčí uši. Posadím se k ní do trávy. Po chvíli váhání vjedu prsty lehce do srsti. Připomíná mi to doby s mou smečkou. |
doba vygenerování stránky: 1.5010499954224 sekund