| |||
všichni v hale, chodbě před ošetřovnou Jen několik okamžiků po půl osm, se brána do areálu K opět otevře. Tentokrát vstupuje dvojice mladíků, jenž vypadají, že mají konkrétní cíl. Po rychlém telepatickém ujištění směru se vydají rovnou do budovy. Pozdraví trojici v hale a tmavovlasý mladík věnuje pátravý zvědavý pohled albínskému hadu přede dveřmi. Každopádně zamíří k druhým dveřím, než kde had je a projdou do chodby. Tou míří po její déle, kolem učeben, až k dění před ošetřovnou. Jen kousek za odbočující cestou se zastaví a přeměří si pohledem, co se tam děje. Než budou pokračovat, chtějí jistě vědět, jak to dopadne, či co se vlastně děje. |
| |||
Hala u nástěnky Ryoshi "Myssslím, že hodina bude důležitější. Pokud násss bude tříďasss vidět, tak si násss hravě najde" odpovídám mu a hlas se mi zřetelně protahuje. Cítím, že již své hlasivky neovládám. "Ajaj, co je zas?" řekla bych, kdybych měla hlasivky. Rukou jemně sundám svetřík, zatímco moje kůže znatelně zbělá a začnou se objevovat jemné šupinky. Zatímco se blížím k nástěnce, uvědomuji si silnou teplou chuť osob v hale. Vidím, že jsou krásně prokrvený. Kupodivu nemám hlad, uvědomím si. Bylo by to stejnak nepohodlné, pokud potřebuji poslouchat výklad učitele, tak nemůžu trávit svačinu. Rychle jazykem očichám okolí, zda není nablízku nebezpečí. Vlasy se už zcela zjemnily a změnili v ohebné šupinky. Nohy se plynule ztratí v ohybu mého těla a jak procházím, respektive proplétám se halou, pohlédnu na Ryoshiho. Tak co, vyděsíš se? mihne se mi hlavou. Většinou se teď lidi při pohledu na mě rozeřvali či omdleli. Ruce se postupně také ztrácí, svetřík v nich vložený jemně uchopím koncem ocásku. Mé šupiny, má ochrana. Podívám se na nástěnku, kam se mám vydat. Svůj rozvrh nevidím, ale něco mi napovídá, že se mám vydat směrem k učebně 1. Znovu se ohlédnu na Ryoshiho. Těšilo mě. Snad se brzy setkáme. promluvím nehlasně a procházím kolem něj ke dveřím. Mé tělo cítí, že v blížících problémech bude třeba se protáhnout, pomyslím si nevesele. Moje tělo se postupně rozmotá a celková délka dosahuje zhruba 4 metrů a hladce ve smyčkách kloužu po podlaze. |
| |||
Ve dveřích ošetřovny Sharika Nepodaří se mi cvaknout zuby ani za posledními pery. Zlostně zavrčím a snažím se dobrzdit, abych se mohl protáhnout dveřmi. Dostanu však na podlaze smyk a nekontrolovatelně se roztočím. Snažím se tlapama a hlavně drápy zabrzdit svůj posun, ale příliš mi to nejde. Zuby cvakám po všem, co se mi dostane do cesty. Ani jedna ze svačinek, kolem kterých prokloužu, mi však neskončí v zubech. Narazím do postele, až se zatřese. Vzápětí cítím dívenku na hřbetě. Nečekaně mrštně se přetočím a zuby jí cvaknu po noze. (86%) Jestli mi skončí v zubech, sevřu ji nohu pevně v čelistech a nepouštím, ať se děje co se děje. |
| |||
Ošetřovna - Chodba Když se Shar místo odchodu prudce otočí do místnosti, snažím se sledovat její pohled. Z Alyssy se stane tarbík a pak se strhne mela. Zůstávám v blízkosti Shar a dělá mi trochu starost, jak se krátce změnila. Něco takového jsem u ní ještě neviděl. Díky tomu si nevšimnu, jak vlk dostal smyk a řítí se mi do zad. Také rozhodně nečekám, že mne zničehonic Shar zatlačí do hrudi silou, kterou by mohla přenášet menší kostely. Nestačím tak ani na jedno zareagovat, než se ocitnu ve vzduchu. (5% vs 15% vs 61%) Proletím prostorem otevřených dveří a lituji toho, že jsem ještě nezvládl částečné přeměny. Jak by se mi teď hodila křídla, nebo se trochu obrnit... Tak jako tak po zádech mířím rovnou na havrana s tarbíkem silou, kterou mne tam mrštila Shar. |
| |||
Ošetřovna – chodba Když vlétáváme ven tak proti mně skočí ten velký vlk, ale obrovský pták se mu vyhne. Jistě to neznamená že to je dobrá zprává, ale mně se nakonec podaří vykroutit z jeho spárů. A když potom padám tak se ta zem přibližuje a já se nakonec na ní rozplácnu potom co udělám několik kotrmelců. Slyším křik ovšem není to křik naštvaného ptáka kterému právě unikla jeho kořist, je jiný přesto nerozumím co mi chce sdělit. Pták přistane a pak ke mně opět vyrazí a chytí mně do ... no spár to rozhodně není.(43%). |
| |||
Ošetřovna - Chodba Jak vylítávám ze třídy, vlček po mě skočí, ale jsem moc dobrý letec na to, aby mi něco udělal. Hravě se mu vyhnu a vyletím na chodbu (68%). Myšce se to ale asi nelíbí, takže mi vypadne ze spáru (11% vs. 79%). Pravděpodobně udělá pát kotrmelců, když vyskočila při takovým manérvu. Jak si to uvědomim, tak zabrzdim a přistanu. "Hej, takhle tě tu akorát něco sežere nebo si něco uděláš." Okamžitě se k ní rozletím zpátky a tentokrát jí zkusím chytit do ruky (85%). |
| |||
Za bazeném Max, Oberon Hlavu mám složenou v dlani a snažím se rozdýchat urputnou bolest. Mám dojem, že takto nebudu příliš schopný výklad vnímat, jestli tedy k nějakému dojde. Vedle Maxe se přiblíží někdo nový. Obezřetně zvednu hlavu. Nicméně se jen posadí do trávy k nám. "Příroda a Kouzelní tvorové. Mohl by napovědět ten obrovský magický tygr a dvě přerostlé lišky," pokynu bradou lehce k zmíněným. Nějak nemám sílu komentovat jeho pokus o vtip. "Jsem Luis. Tohle je Max," představím nás, když nám sdělí své jméno. "Celou šarádu jsme si prožili a také nemám tušení co se děje. Vítej v klubu." |
| |||
Chodba - u bazénu Iru, Luis, Max, zbytek Šel jsem společně s profesorkou chodbou, až jsme došli ven k...bazénu? Tu mají i bazén? Teda... vila pracháče jak vyšitá. Rychle jsem zamrkal a soustředil se znovu na profesorku. Poradila mi, abych se vrátil k nástěnce a přečetl si mapu. Díky moc, zabloudím jen po cestě tam. Když pak ale ukázala na hlouček postav za bazénem, viditelně se mi ulevilo. Nemusím jít až někam do pryč. "To jsem rád, že jsou v pořádku... ten váš pohled byl..." zarazil jsem se, když jsem si uvědomil, co to vlastně říkám. "Pardon...já jen...muselo to být nepříjemné," podrbal jsem se na temeni. Připadám si jak blbec. "Už je to doba, co jsem byl na škole. Musím si zase zvyknout..." pokrčil jsem rameny a zadíval se na skupinku za bazénem. Cítím, jak jsem nervózní. Sevřu ruce v pěst, až mi zapraská v kloubech a nadechnu se. "Už vás nebudu zdržovat, vypadáte, že někam pospícháte, když jstě ještě před pár minutami byla ve stavu....no v takovém, jakém jste byla," usmál jsem se na tu drobounkou profesorku a usmál se. "Držte mi pěsti, ať tam neskončím taky," s tím jsem se otočil a zamířil ke skupině za bazénem. Blížil jsem se zezadu k jelenovi a malému plyšákovi. Ani jsem je nepostřehl procházet. Naposledy jsem se při tom ohlédl na tu profesorku a uviděl, jak si to hopká pryč. "Roztomilá..." hlesl jsem a došel až k těm dvěma a sedl si vedle plyšáka. "Hraje se divadlo, nebo.. tohle je hodina?" zeptal jsem se a až pak se na ně otočil. "Oberon...právě jsem přišel a nemám tušení, co se sakra děje." |
doba vygenerování stránky: 1.4153430461884 sekund