| |||
Ošetřovna - chodba osazenstvo na ošetřovně, chodbě, Iru Stál jsem tam v rohu a pozoroval to dění před sebou. Několik jich ještě přišlo, jeden spěchal od druhého a věnovali se ležícím. Pomocí kouzel. Zajímavá podívaná. Byl jsem připraven kdykoli reagovat, kdyby někdo volal a potřeboval pomoct s něčím. Chvála tomu nahoře, že nikdo mou pomoc nepotřeboval. Sám nevím co bych dělal. A tak jsem prostě jen stál, opřený o zeď vedle dveří a pozoroval ten zmatek. Po nějaké době a trochu toho léčení se to nejspíše povedlo. Aspoň u některých, protože vrchní bratr rozdal pár pochval a lidi se začali probouzet. K mému překvapení ta maličká, co ji nesl opeřenec je zřejmě profesorka a ihned vyhnala zdravé ven. Na hodinu. Včetně mě. Zmateně jsem se na ní zadíval, ale její pohled byl nesmlouvavý. Povzdychl jsem si a vylezl tedy na chodbu a .... kam mám vlastně jít? Jakou hodinu? Ohlédl jsem se přes rameno a viděl, jak kráčí chodbou na druhou stranu než kam jsem původně směřoval já. Otočil jsem se a pár kroky ji dohnal. "vy jste profesorka, že?" zeptal jsem se ji za zády, než jsem došel úplně k ní a pak se na ní usmál "Právě jsem dorazil a...no můj doprovod mě nechal před tou pekelnou bránou venku. Pak jsem narazil ne velkého ptáka, co držel Vás...a teď jsem tady. Absolutně netuším kam jít nebo...cokoli jiného." zazubil jsem se znovu a po chvilce dodal. "Doporučil bych oční kapky...kdyby byl pocit vyschlých očí," dodal jsem při vzpomínce na ten její pohled. |
| |||
U západní zdi prof. Pyri, Naberius Všechny oči promrknou s hlasitým mlasknutím a zaměří se na profesora. "Pate co?" Nemám tušení co to znamená a proč říká, že si za to můžu sám. Byly tady. Vím to jistě. Byli tu, ale nyní už ne? Jak je to možné. Nebyl jsem ještě před chvílí v té cele? Nebo to byla jen představa? Určitě nebyla. Bylo to příliš živé, než aby to bylo jen výplod mojí mysli. Vím, jak jsem nemohl utéci. Běžel jsem, ale pokaždé opět narazil. "Jak spravil? Já, já nevím proč vypadám takhle. Jak to mám spravit. Jak se to stalo? Proč vypadám jako nějaká zrůda?" Vyhrknu spíše na profesora. Je to zvláštní, ale zním jako bych mě z toho všeho neskutečnou radost. Koule víří. Ven se dostává čím dál více červenočerných chapadel, které se pokoušejí vydrápat na svobodu a skoro až prchat před žlutozelenými, které je opět stahují do vnitřku. Opět se na nich objevují malá ústa, která něco šeptají tichým ženským hlasem. "Pusť mě. Pusť mě. Pusť mě. Já to vyřeším, vyřeším, vyřeším. Neboj se. Pusť mě. Pusť mě. Pusť mě." "Kdo? Co se mi to děje? Kdo je to?" Oko opět zaměří profesora. "Co mám dělat. Chci být normální. Co mám dělat?" Tentokrát jsou slova plný hněvu. |
doba vygenerování stránky: 1.4640920162201 sekund