| |||
Hala Ryoshi Poděkuji za otevření dveří pokrýváním hlavy. Pohled do obličeje je jen letmý, z mé strany netečný. Ovládám své pocity, říkám si jako mantru. Cítím tlak v oblasti ramen a dolní části zad. Vím, že mám dost času a ještě se má duchovní podoba jen ohýbá, nijak nemění. Sleduji pohledem odcházející postavu k nástěnce. Můj instinktivní pocit přicházející pohromy zesílí a proto se raději zastavuji uprostřed haly a pátrám očima a dalšími neužitečně slabými lidskými smysly po okolí. Někoho tu očekává, dojde mi, když sleduji pohyb Ryoshiho. |
| |||
Hlavní cesta - Hala Awila Zatímco Awila kráčí vedle cesty, mne pod kroky křupe štěrk. Za mnou kráčí dva wolffolkové, každý z nich nese dva velké černorudé kufry. Ostražitě se rozhlížejí kolem nás a zkoumají stíny podél cesty. "Navždy to zde zůstane jen, jestli to nikdo nepřežije," poznamenám s úsměvem. Vypadá to, že je vcelku smířená s tím, jak budou vypadat následující dny. Dojdeme k hlavnímu vchodu. Vyjdu schody jako první. Vlk odloží kufry a otevře dveře. Napřed dovnitř nahlédne, než ho vystřídám, abych mohl vstupní dveře Awile podržet, zatímco se vlk vrací pro má zavazadla. Vejdu do haly za dívkou a po letmém rozhlédnutí zamířím k hlavní nástěnce. Podle místního času by právě měla probíhat společná hodina. |
| |||
Hlavní cesta Ryoshi Zaznamenám pohledem kaluž bílé tekutiny. Potřebuji zůstat v klidné optimistické náladě, nebo nastane zase průser, pomyslím si. Vím, že škola je moje jediná cesta k normální životu a nemohu si dovolit být vyhozena hned na začátku. Klidně dýchám a jemně pokládám bosé nohy na trávu vedle cesty. Být nesmrtelná ve fyzických podobách mi přináší jistou míru bezstarostnosti. "Hlavní je, že cokoliv se zde stane, tu taky navždy zůstane." odtuším v odpovědi. Pohodím dlouhými vlasy, až se zavlní jako splývavý plášť. Snažím se maximálně soustředit na dotyk vlhké trávy. |
| |||
Hlavní cesta Awila, můj doprovod Jdu jen krok za Awilou a tak jí slyším, jak si povídá pravděpodobně sama pro sebe. "Otázka ovšem je, s čím tady budeme společně zavření a od čeho nebude úniku..." dodám k její myšlence, když ucítím to množství krve a věnuji pohled louži mezi stromy. Přesto si udržuji jemný úsměv a kráčím k hlavnímu vchodu. Přes změť krve a ostatních pachů se mi nedaří určit, kde by se tak mohla nacházet, takže se budu muset napřed poradit s nástěnkou. |
doba vygenerování stránky: 1.5381999015808 sekund