| |||
Za bazénem Jen se mi rozšíří oči hrůzou, když do mne připlíží ty emoce. Hned na to se svalím na bok do trávy. Působíc jako mrtvý, zastavené dýchaní, stále ten samý vyděšený výraz v očích. Marně se snažíc bojovat s propadem do temnoty vlastní levitací. Naprosto nesmyslný počin, vzhledem k tomu, že mne stejně pohltí. Již nejde se ani snažit, necítím své tělo... Někdo mne zabil? Tak nečekaně? Tak... Nespočet reinkarnací, nespočet nejrůznějších marných, zbytečných i hrdinských smrtí. Pokaždé mladší a mladší, až nezbyde vůbec nic. A až nezbyde nic... Nezbyde ani má mysl. Jen cosi nehmotného... Mrtvého... Jen temnota... |
| |||
Učebna 2 Vyskočím ze židle a vzápětí zakolísám, jak mne přepadne něco a mnohonásobné, co jsem snad nikdy necítil. Podivný padavý pocit. Tma. Necitelnost. Moje tělo dopadne s otevřenýma očima na zem, jak žok, hlava mi od podlahy jemně odskočí. Nereaguji na podněty a nedýchám. Bez varování, bez hlásku. Mysl se oproti tomu utápí... Tak tohle je... Konec? Vždy jsem si myslel, že umřu pro někoho. Přepadne mne strach z toho že je to konec, i když jsem se smrti nikdy nebál. Vlastní pojetí o sobě samém se postupně rozpouští, jak kostička cukru v horkém čaji. Ta vše pohlcující prázdnota... |
doba vygenerování stránky: 1.5427680015564 sekund