| |||
Učebna 2 Gill Vyzubím se na Gilla, když se na mě podívá, jak kdybych vedle něj neseděl už nějakou chvíli. Jen pokrčím rameny na jeho úsměv. Co naděláš..? Přiletí k nám víla a ptá se na benzín. Podívám se na ní. Netuším, jestli jí na to někdo odpověděl, protože okolí mizí pod náporem síly, tlačící na mou mysl. Umně jí přetlačím celkem snadno a rychle (95%). Je to už spíš reflex. Zrak, který jsem měl chvíli zaměřený do sebe, jak se mi protočily oči v sloup při tom nátlaku, se mi rychle vrátí do normálu. Anděl, zrovna dopadá na zem, víla leží v uličce, kentaurka je o dost větší a zalehla démonku, ork i bělovlasý kluk jsou taky na zemi. To všechno je ale v pozadí. Jediný, co mě teď zajímá je Gill. Zrovna si kleká se Sukui v náručí. Když se na mě zoufale podívá, už jsem na cestě k němu. Kleknu si k nim. Je to docela creepy, jak chudák takhle mrtvolně zírá. Na nic nečekám a zkontroluju jí tep a puls. Nic necítím. Jack odskakuje od Wendy a něco si mumlá. U kentaurky zaplane kosa. Ve dveřích se objeví nějaká holka. Všechno je mlhavý a já jen vidím Gillův zoufalý pohled, který žadoní o dobrý zprávy. Jen se němě nadechnu, ale nedokážu nic říct a pomalu stáhnu prsty. Pak ale jako bych dostal facku se proberu. "Polož jí na zem." Jakmile to udělá, pustím se do resuscitace (15%). Nic se ale neděje. Zahulákám telepaticky na Rekkiho. Potřebuju pomoc! Půlka třídy popadala jako mrtví! "Ať někdo zkontroluje ostatní," zavelím Gillovi. Jednak ho to trochu rozptýlí a jednak je to nutný. Co když jdou ještě zachránit? Možná to má co dělat s tím nátlakem, co jsem cítil. Nebyl to běžný telepatický útok. Šlo to zevnitř. Třeba to je nějaký druh paralýzy nebo tak něco. Pak ale najednou vytřeštím oči. Ne, nesmíš! Zavolám telepaticky i nahoru do pokoje. Hádku! Prosím, řekni mi, že jsi v pohodě! |
| |||
Učebna 2 Sukui, Remmi Debata pokračuje a já se jí snažím příliš nevnímat. Takhle škola je vážně šílená. Docela chápu, proč jsem skončil tady. Otec pravděpodobně doufá, že tady beze stopy zmizím. Krátce zavřu oči a povzdychnu si, mezitím se u nás objeví víla. Jsme znovu vyzváni k odchodu, tak hodím tázavým pohledem po skupince. Hovor ve třídě však stále zuří. I když jsem k rozhovoru momentálně zády, stejně mi několikrát za zády zazní ´bez urážky´. Rozhodnu se na to dále nereagovat a oba dva se poté seberou a odejdou. Oddechnu si, avšak než se stačíme řádně pohnout, jako kdyby školou projela smrtící vlna, polovina třídy klesne k zemi. Dech se mi zadrhne. Jak ve zpomaleném záběru sleduji, jak se Sukui přizvedne, jak se jí podlamují ruce... Prudce se vymrštím přes lavici, až do ní bolestivě narazím pasem, abych jí zachytil. (73%) Pokud se mi to podaří, křečovitě ji sevřu a převážím ji na lavici, než se přesunu do čela lavice, abych ji mohl z lavice jemně stáhnout do náruče. Pokud se mi ji zachytit nepodaří, dlouhým krokem se dostanu k ní a opatrně ji sundám z andělova křídla. Tak jako tak se s ní nakonec ocitám na zemi. V polokleče, přizvednutou do náruče, levou rukou ji objímajíc kolem ramen, natisknutou na hruď, druhou rukou se marně snažím zkontrolovat jak na tom je. Přes ty zatracené rukavice vůbec nic necítím. Ty otevřené oči, nezvedající se hrudník... Ten můj se mi sevře strachy. Zoufale pohledem vyhledám Remmiho. Oči momentálně zlatě orámované, jak by se v tento moment běžnému člověku již leskly slzami. |
| |||
Učebňa 2 Wendy a všetci okolo mňa Pozerám sa ako všetci okolo mňa začnú padať na zem z prvého pohľadu mŕtvy. Vidím ako to zloží toho chalana s bielymi vlasmi, ktorému som predtým pomohol, následne Sukui a dokonca aj Relliel. Pozerám sa na Wendy a bojím sa, že aj ona umrie, tak od nej v momente uskočím a pozerám sa na svoje ruky a pár krát sa otočím okolo seba. Je vidieť, že sa mi trasú ruky a zrenice mám veľmi malé. N-Nehovorte mi, že umreli kvôli mne, lebo boli so mnou v kontakte a kvôli tomu, čo som... ja som nechel aby zomreli, ale však ja nič takéto nedokážem. Aspoň viem, že nie... dúfam... Dýcha sa mi veľmi ťažko, ako vidím bezvládne telá na zemi. Pozriem sa na Wendy a poviem vystrašeno: „P-Povedz, že som to nebol ja a že neskončíš tiež tak, že ?“ Pozerám sa na ňu so strachom a zúfalstvom, lebo si nedokážem predstaviť, že by som toto spôsobil ja podvedome Sukui a ostatným. (84%) Následne ako vidím chvíľu už tie bezvládne telá, tak sa mi začínajú drať von ďalšie spomienky na ten incident, chytím sa za hlavu, ale zdá sa, že ma to nepoloží, ale dokážem tu bolesť vydržať. Kedy je počuť ako si pre seba opakujem: „Nie, nie, NIE ! Ja za nemôžem. Ja som toto nespôsobil. Nie... “ Ostanem trochu skrčený s rukami na hlave dýchať ťažko ale aj cez to celkom rýchlo a celý sa jemne trasiem. |
| |||
Pozemky za školou - Učebna 2 okrajově Modrý, Jigme, Kristy - Sukui Dvojce kousek přede mnou se po sobě začne sápat a moje není jediná pozornost kterou si dvojice nadržených zoufalců získá. Mohly by si to sice nechat stranou někam do komůrky kde je nikdo neuvidí a neucítí, ale jestli se chtějí zesměšnit před všemi…za mě jen tak dál. Modrý má ale na věc trochu jiný názor, který si nenechává pro sebe. Roháček se samozřejmě hned musí dupnout a i přes omluvu pavoučice dál otravuje s výzvou k souboji. Prý aby bránil čest, no tak… každý přece pozná že si chce jen píchnout. A ta hlupačka se soubojem souhlasí, ještě ho v tom podporuje. Copak sama necítí že si chudáček div nepustil do kalhot strachy? Po chvilce debatování začne pavoučice ustupovat. A já se nemůžu neusmívat. Že by jí to došlo? Zemřít pro něčí neexistující čest… Profesor to jejich rozhodování ale pozdrží jenom kvůli raněné , kterou hned táhnou zpátky do školy. Ten jejich souboje je nakonec stejně ujednán. Už se nevykroutí. Modrému venuji významný pohled když prochází kolem. Ne že se po tom všem ztrapní a prohraje. Když už slíbil mraženou šunku tak jí budu taky očekávat. Souboj si rozhodně nenechám ujít. Popravdě nejsem ale úplně rozhodnutá komu přát vítězství. Modrý mi leží v žaludku kvůli tomu jeho zdržování v první učebně. Ten druhý pro změnu s svojí drzostí a hloupostí. Jigme se ale zhroutil dřív než na ten jejich souboj došlo. I jeho si tak vezmou na ošetřovnu. Opravdoví šampión. Hodina stejně nezačne protože se kolem začnou sypat další studenti. Jen tohle je jiné. Sama cítím jak se jejich životní energie postupně ztrácí. Úsměv z mojí tváře rychle mizí a nahrazuje ho zděšení když je mezi padlími i Sukui. Ostatní jsou mě nezajímají, i když u někoho bych byla raději kdyby zemřel mojí rukou. Ale ona nesmí. Zklamala a zradila ale pořád mi na ní záleží dost na to aby mě mě zajímalo jestli žije nebo ne. Jestli mám strávit její poslední chvíle s ní nebo ne není se nad čím rozhodovat. Vystřelím zpátky do školy takovou silou a rychlostí až po mě v zemi zůstane znatelná díra. Ti dva u bazénu to nejspíš nebudou čekat, je tak dost možné že při tom jak proletím kolem sletí na zem. Nebudu se jim při svém letu ke dveřím pokoušet ani vyhnout nebo je oblétat. Dveře se rozletí už předem, ale jestli je panty udrží nebo ne neřeším. Křídla přitáhnu k tělu jen natolik abych s sebou nevzala dveřní rám nebo nezničila chodbu. Stejně teď letím především díky telekinezi. Už takhle můžou být rádi že jsem je vůbec použila a nezkrátila si cestu oknem. Tahle chodba je ale naprosto zbytečná. Dveře by klidně mohly být tam kde je okno. Přesun zabere sotva několik vteřin a jsem v učebně, kde bez váhání mířím k Sukui. |
| |||
Pozemky Ten kluk není zrovna nadšený z toho že jsem si sedla za něj, no to byl byl už třetí máme tu hattrick a i když mám určité podezření na to kdo by tento kluk mohl být tak je mi to v současné chvíli jedno. A mezitím se objeví opět ta elfka a rozhodne se zahrát na svou úžasnou troubu arogance, teď nemyslím to chození po vodě, ale to jak si zde vytvoří ledový trůn. Už jenom zbývá aby k sobě nahnala studenty jeden aby jí ovíval, druhý krmil ovocem a třetí skládal oslavné ódy na její osobu. Za jiných okolností by se samozřejmě nesmířila s méně než padesáti členným sborem, ale dostat zde padesát osob by mohlo být obtížné a tak jeden bude muset stačit. A i když něco zaslechnu rozhodnu se to tentokrát ignorovat, nebudu se přece zbytečně angažovat když mi nakonec ani nepoděkují. Nakonec mně není potřeba protože dorazí náš třídní, Kelly a jeden zraněný drak, vypadá to že konečně jeden drak dostal to co si zaslouží. Neříkal náš třídní něco o tom že tu vlnu v učebně vyvolal drak? Ne že by mně to překvapovalo draci jsou nevypočitatelné, nezvladatelné, krvelačné bestie. Můj pohled upoutá Kelly která vypadá zničeně a teď ještě víc připomíná postavy s animovaných seriálů. Měla bych si s ní promluvit bude to nejspíš jeden z mála démonů kteří se mnou budou skutečně chtít mluvit. Po Kellly se rozhodnu věnovat tomu drakovi, ale chvíli trvá než ho v této podobě poznám. Takže jsem měla pravdu ten kdo seděl vedle Kelly byl skutečně drak. Ale co ta přehnaná starost o její osobu? Kelly však odejde s naším třídním protože asi sama chce,nebo je vyžadovaná její asistence. Sice nechápu proč, ale no tohle je jejich věc. Mezitím to vypadá že by tu přece jenom mohla být zábava protože profesor mluví o souboji.I kdy mně zklamalo to že se nepoperou přímo zde. A potom ucítím jak něco tlačí na mou mysl, dobrá někdo si tu chce hrát, ale zde narazí. Jistě ještě jsem se nezúčastnila žádného mentálního souboje protože nebyl nikdo kdo by mně vyzval. ale začnu soustřeďovat své mentální síly. Cítím jak ta síla zvenčí buší na to co jsem vytvořila podobně jako ta velká vodní vlna předtím v učebně ovšem tentokrát se nehodlám nechat smést (94%). Dobrá použij negativní emoce k posílení své hradby ... Uvolním frustraci kterou cítím a vybavuji si všechno co mi zde vadí, představy se sice jedna po druhé tříští, ale frustrace se mění ve vztek a ten v nenávist. Vybaví se mi obraz sebe sama, kolem mně hoří oheň a já křičím. Krčím jen ve své myslí a ten křik posiluje oheň který se rozšiřuje, vypadá to že zabírá protože tlak začíná povolovat až je najednou pryč. Oheň uhasíná a já cítím vyčerpání, přestanu křičet a skládám se na zem. Představa se rozplývá a já opět otevírám oči které jsme do té doby měla pevně semknuté abych zjistila že ležím na trávě. „Tak to bychom měli, můj první psychický souboj ...“ |
| |||
Za bazénem Ruce opřené o kolena, připraven, kdyby se začalo něco dít, nebo se Max splašil. Rozhodně jsem se ale neměl jak připravit, nebo vůbec očekávat co nastalo. Při první známce, že je něco špatně, natáhnu ruku směrem k Maxovi... Ale nikdy ho nedosáhnu, když se má ruka od jeho srsti vzdaluje, jak padám nazad do trávy. Hlava přepadne do strany a trochu se zvrátí, jak se parohy zaboří do trávy. Dopad do trávy, ale již necítím, vzhledem k tomu, že se svět pode mnou rozevře a spolkne mne temnota... Má moc povolila pod nečekaným tlakem zvenčí jak suchý list. (16%) Smysly naruby, mysl pod tlakem, má moc spojující se s nečekaným viníkem... Měnící se, zrazující vlastního majitele, zesilující efekt všeho dění, jako čočka zesilující sluneční paprsek. Temnotu vystřídá příjemné lesní přítmí. Idylka přerušena noční můrou krveprolití. Křik, krev, lámání větví, výstřely. Nespočet scénářů, které se nikdy nestali, ale stát se mohli. S každým dalším se na hrudi pod uniformou objeví tenounký, sotva viditelný rudý proužek, který se začne rychle zalívat. Uniforma horlivě hltá červenou krev. Lesní prostředí vystřídá spalující slunce, před kterým není úkrytu. Slaný vzduch lepící se do srsti a na odhalenou pokožku. Sucho, tak strašné sucho. A především... Ta bezmocnost... Na zápěstích a kotnících se začnou vybarvovat mohutné podlitiny, následované nepřirozeným stlačením hrudníku, který se již tak nezvedal. Mnoha dalších menších podlitin se vybarví ve slabinách a na bocích. Celková paralýza zastaví i zbylé tělesné činnosti. Jak se vír obrazů přesune dál, další, větší a především mnohem hlubší řezné rány přibydou v hnědé srsti. Některé dokonce odhalené, jak se od sebe na některých místech neoddělí jen tkáň, ale také vlákna uniformy. Vše doprovázeno stejně reálnými pocity. Stejně jako povolila moc, nakonec povolí i mysl. Vše končí temnotou... Temnotou, která odplaví vše, rozmělní vše, včetně čehokoliv, co by chtělo držet pospolu. A tak nedržím pospolu. Fyzicky, ani psychicky. |
| |||
Učebna 2 Yqi Co už se mi v jednu chvíli se zdá jako konečná zmizí před mojí zuřivostí která jako jediná zůstane. Nikdy bych si nepomyslela že by mi to mohlo k něčemu pomoc, ale teď se dá říct že mě to možná zachránilo. Jasně že se v takovou chvíli vůbec nestarám o to co by se mohlo dít kolem. Kdo by se taky staral? A o to horší je vtažení zpátky do reality když se na mě spadne kentaurka co stojí vedle. Tentokrát se opravdu ocitnu na zemi ale i když jsem bolestivě přimáčknutá až po pas. Pořád je to příjemnější než co bylo ještě před okamžikem. Syknu bolestí jak moje kosti pod Yqi zapraskají. Bolest ale hned spálí oheň. Snažím se vydrápat ven. Aspoň trochu jí posunou (71) a uvolnit se. Ale nic nefunguje. S tou její koňskou prdelí ani nehnu. Dokonce ani teď ne. Konečně už můžu zase mluvit nebo vydat hlásku ale místo slov se mi z hrdla vydere jen démonický řev, který musí být slyšet snad i venku. Sevřu kosu oběma rukama a vrazím do kentaurky její ohnivou čepel (100) až skoro k rukojeti. "Slez ze mě ty krávo!" vrčím nenávistně i když ona se teď vůbec nehýbe. |
doba vygenerování stránky: 1.6218810081482 sekund