| |||
Po potlesku, ke kterýmu se přidám, když třídní představí třídního zástupce, se strhne nesmyslná debata. Půlka studentů následuje Shizeie a půlka se asi baví nebo já nevim. Každopádně třídní si někam odejde a nechá na mě, abych tu chásku dovedl na další hodinu. Naštěstí se tady místní debatéři uvolí k odchodu a já se zrovna chystám popohnat zbytek, když se tu půlka skácí mrtvolně k zemi. Chvilku jen stojim a nevěřícně na to koukám. Jak je možný, že tady jde o život snad každou půlhodinu?! Z tranzu mě probere třídního telepatická informace. Rychle se rozhlídnu, kde je potřeba akutního zásahu. Vpravo je dost studentů při vědomí, tak se o sebe snad postarají, z toho co vidím. U kentaurky je taky démonka při vědomí, takže se rozejdu k těm dvěma uprostřed. Za nimi sedí v lavici studentka, také při vědomí. Než tam ale stihnu dojít, démonka se po kentaurce rozmáchne kosou. Nemám čas jí v tom zabránit. Naštěstí má kentaurka dost kvalitní brnění a vypadá to, že jí to nic neudělalo. Ve dveřích se objeví další studentka. Pokračuju k chlapcům. Zkontroluju životní funkce. Nic. Hlavně nepanikař. To se snadno řekne, když nevim, co se děje. Třeba nejsou mrtví. Zatím. "Remmi, vypadá tam u tebe někdo zraněnej? Kromě toho... stavu." |
| |||
Sleduji pohledem odcházející Kristy, nesoucí svého společníka. I když mi na tváři sedí neutrální výraz, přijde mi, že bychom měli zapracovat na prevenci. Když pokaždé před začátkem vyučování budeme řešit hodinu a čtvrt zranění studentů... Nikdy se nic nenaučí. Jako kdyby se Velká matka snažila potvrdit mé myšlenky, téměř polovina studentů se bez hlesu svalí do trávy. Lusknu prsty a mezi padlé se rozběhnou obě lišky, aby mne informovali, jak to vypadá. Sám opět vstanu, abych mohl zakročit. Nicméně všichni působí jako mrtví, jako kdyby podlehli baziliškovi. Žádná fyzická zranění... Mimo daňka. Dojdu k němu plavým krokem a kontroluji jak na tom je. Zvednu pohled ke zbývajícím studentům, kteří vypadají, že jim nic není. "Dokážete ho někdo dopravit na ošetřovnu?" vznesu dotaz, očekávaje, že se někdo nabídne. Pokud k tomu nedojde, nakonec poprosím oba upíry, stojící na posledních dlaždicích. Když se v mé hlavě ozve hlas třídního, uvažuji nad tím, co to znamená. Bude to pokračovat? Máme očekávat, že padne i zbytek? Nebo ještě není nic ztraceno? Následující věta také příliš nepomohla s tím, abych se rozhodl, co máme dělat teď. Ovšem mluví-li o panice... Přejedu pohledem po studentech, abych zjistil, jestli někdo prokazuje iniciativu v záchraně, či panikaří. |
| |||
Za školou Mezitím co se dva pitomci hádají jestli se poperou kvůli té slepici já se věnuji krvavé kouli která se u mě vznášela. Přidala si do ní svojí vlastní krve, obohacenou řádnou dávkou magie. Jen abych se ubezpečila že mi nerozprskne tak jako o perličky předtím, nebo se někomu nepoštěstí zastihnout mě nepřipravenou. Tak jsem totiž o svoje koule přišla vždycky. Obsah téhle byl až příliš vzácný než abych se o něj nechala připravit jenom tím že se mě někdo rozhodne smést vlnou nebo jinak rozhodit. Její krev tedy nebyla až takovou vzácností, spíš jen těžko získatelná vzhledem k našemu vztahu. Stačím jen dokončit svojí práci když se mě náhle zmocní strach a zoufalství které jsem doteď nikdy nepoznala. Jistě, někdy přišla nějaká ta obava nebo starost ale vždycky měla důvod. Tohle přišlo najednou a bezdůvodně. Rudá koule krve dopadne jen kousek od mého bezvládného těla. Ocitám se někde kam bych si nikdy nemyslela že se vrátím - tábora uprchlíků. Alespoň stany, provizorní přístřešky a drobnější chatrče tomu nasvědčovali. Jen to nevypadalo jako žádný kde jsem kdy byla. To možná protože všechno kolem bylo v troskách. Mezi ruinami postupně povstalo na stovky všemožných hlavně humanoidních bytostí. Ale kdoví kolik jich bylo. Těch které jsem poslala nejspíš na jistou smrt. Ale to mi bylo jedno, nikdy nezáleželo jestli budou žít nebo ne, zlato které mi za ně vyplatili, na tom záleželo. A jestli někdo teď snad očekával lítost, pochybení nebo snad něco jako výčitky svědomí tak se nikdy nedočká. Bez mrknutí bych to udělala znovu ale tentokrát lépe. Černá země mě pohltí do nicoty a postavy se postupně ztrácí dokud nezmizí úplně a z ohňů a ruin nezůstane víc než nicota. Taková kterou svojí vahou postupně drtí každou kůstku, silou trhá každý sval, žárem spaluje každou buňku. Nekonečné utrpení. Takhle skončím? Pryč od svého bohatství, obklopená neschopnými tupci? |
| |||
Učebna 2 Gill Vyzubím se na Gilla, když se na mě podívá, jak kdybych vedle něj neseděl už nějakou chvíli. Jen pokrčím rameny na jeho úsměv. Co naděláš..? Přiletí k nám víla a ptá se na benzín. Podívám se na ní. Netuším, jestli jí na to někdo odpověděl, protože okolí mizí pod náporem síly, tlačící na mou mysl. Umně jí přetlačím celkem snadno a rychle (95%). Je to už spíš reflex. Zrak, který jsem měl chvíli zaměřený do sebe, jak se mi protočily oči v sloup při tom nátlaku, se mi rychle vrátí do normálu. Anděl, zrovna dopadá na zem, víla leží v uličce, kentaurka je o dost větší a zalehla démonku, ork i bělovlasý kluk jsou taky na zemi. To všechno je ale v pozadí. Jediný, co mě teď zajímá je Gill. Zrovna si kleká se Sukui v náručí. Když se na mě zoufale podívá, už jsem na cestě k němu. Kleknu si k nim. Je to docela creepy, jak chudák takhle mrtvolně zírá. Na nic nečekám a zkontroluju jí tep a puls. Nic necítím. Jack odskakuje od Wendy a něco si mumlá. U kentaurky zaplane kosa. Ve dveřích se objeví nějaká holka. Všechno je mlhavý a já jen vidím Gillův zoufalý pohled, který žadoní o dobrý zprávy. Jen se němě nadechnu, ale nedokážu nic říct a pomalu stáhnu prsty. Pak ale jako bych dostal facku se proberu. "Polož jí na zem." Jakmile to udělá, pustím se do resuscitace (15%). Nic se ale neděje. Zahulákám telepaticky na Rekkiho. Potřebuju pomoc! Půlka třídy popadala jako mrtví! "Ať někdo zkontroluje ostatní," zavelím Gillovi. Jednak ho to trochu rozptýlí a jednak je to nutný. Co když jdou ještě zachránit? Možná to má co dělat s tím nátlakem, co jsem cítil. Nebyl to běžný telepatický útok. Šlo to zevnitř. Třeba to je nějaký druh paralýzy nebo tak něco. Pak ale najednou vytřeštím oči. Ne, nesmíš! Zavolám telepaticky i nahoru do pokoje. Hádku! Prosím, řekni mi, že jsi v pohodě! |
| |||
Učebna 2 Sukui, Remmi Debata pokračuje a já se jí snažím příliš nevnímat. Takhle škola je vážně šílená. Docela chápu, proč jsem skončil tady. Otec pravděpodobně doufá, že tady beze stopy zmizím. Krátce zavřu oči a povzdychnu si, mezitím se u nás objeví víla. Jsme znovu vyzváni k odchodu, tak hodím tázavým pohledem po skupince. Hovor ve třídě však stále zuří. I když jsem k rozhovoru momentálně zády, stejně mi několikrát za zády zazní ´bez urážky´. Rozhodnu se na to dále nereagovat a oba dva se poté seberou a odejdou. Oddechnu si, avšak než se stačíme řádně pohnout, jako kdyby školou projela smrtící vlna, polovina třídy klesne k zemi. Dech se mi zadrhne. Jak ve zpomaleném záběru sleduji, jak se Sukui přizvedne, jak se jí podlamují ruce... Prudce se vymrštím přes lavici, až do ní bolestivě narazím pasem, abych jí zachytil. (73%) Pokud se mi to podaří, křečovitě ji sevřu a převážím ji na lavici, než se přesunu do čela lavice, abych ji mohl z lavice jemně stáhnout do náruče. Pokud se mi ji zachytit nepodaří, dlouhým krokem se dostanu k ní a opatrně ji sundám z andělova křídla. Tak jako tak se s ní nakonec ocitám na zemi. V polokleče, přizvednutou do náruče, levou rukou ji objímajíc kolem ramen, natisknutou na hruď, druhou rukou se marně snažím zkontrolovat jak na tom je. Přes ty zatracené rukavice vůbec nic necítím. Ty otevřené oči, nezvedající se hrudník... Ten můj se mi sevře strachy. Zoufale pohledem vyhledám Remmiho. Oči momentálně zlatě orámované, jak by se v tento moment běžnému člověku již leskly slzami. |
| |||
Učebňa 2 Wendy a všetci okolo mňa Pozerám sa ako všetci okolo mňa začnú padať na zem z prvého pohľadu mŕtvy. Vidím ako to zloží toho chalana s bielymi vlasmi, ktorému som predtým pomohol, následne Sukui a dokonca aj Relliel. Pozerám sa na Wendy a bojím sa, že aj ona umrie, tak od nej v momente uskočím a pozerám sa na svoje ruky a pár krát sa otočím okolo seba. Je vidieť, že sa mi trasú ruky a zrenice mám veľmi malé. N-Nehovorte mi, že umreli kvôli mne, lebo boli so mnou v kontakte a kvôli tomu, čo som... ja som nechel aby zomreli, ale však ja nič takéto nedokážem. Aspoň viem, že nie... dúfam... Dýcha sa mi veľmi ťažko, ako vidím bezvládne telá na zemi. Pozriem sa na Wendy a poviem vystrašeno: „P-Povedz, že som to nebol ja a že neskončíš tiež tak, že ?“ Pozerám sa na ňu so strachom a zúfalstvom, lebo si nedokážem predstaviť, že by som toto spôsobil ja podvedome Sukui a ostatným. (84%) Následne ako vidím chvíľu už tie bezvládne telá, tak sa mi začínajú drať von ďalšie spomienky na ten incident, chytím sa za hlavu, ale zdá sa, že ma to nepoloží, ale dokážem tu bolesť vydržať. Kedy je počuť ako si pre seba opakujem: „Nie, nie, NIE ! Ja za nemôžem. Ja som toto nespôsobil. Nie... “ Ostanem trochu skrčený s rukami na hlave dýchať ťažko ale aj cez to celkom rýchlo a celý sa jemne trasiem. |
| |||
Pozemky za školou - Učebna 2 okrajově Modrý, Jigme, Kristy - Sukui Dvojce kousek přede mnou se po sobě začne sápat a moje není jediná pozornost kterou si dvojice nadržených zoufalců získá. Mohly by si to sice nechat stranou někam do komůrky kde je nikdo neuvidí a neucítí, ale jestli se chtějí zesměšnit před všemi…za mě jen tak dál. Modrý má ale na věc trochu jiný názor, který si nenechává pro sebe. Roháček se samozřejmě hned musí dupnout a i přes omluvu pavoučice dál otravuje s výzvou k souboji. Prý aby bránil čest, no tak… každý přece pozná že si chce jen píchnout. A ta hlupačka se soubojem souhlasí, ještě ho v tom podporuje. Copak sama necítí že si chudáček div nepustil do kalhot strachy? Po chvilce debatování začne pavoučice ustupovat. A já se nemůžu neusmívat. Že by jí to došlo? Zemřít pro něčí neexistující čest… Profesor to jejich rozhodování ale pozdrží jenom kvůli raněné , kterou hned táhnou zpátky do školy. Ten jejich souboje je nakonec stejně ujednán. Už se nevykroutí. Modrému venuji významný pohled když prochází kolem. Ne že se po tom všem ztrapní a prohraje. Když už slíbil mraženou šunku tak jí budu taky očekávat. Souboj si rozhodně nenechám ujít. Popravdě nejsem ale úplně rozhodnutá komu přát vítězství. Modrý mi leží v žaludku kvůli tomu jeho zdržování v první učebně. Ten druhý pro změnu s svojí drzostí a hloupostí. Jigme se ale zhroutil dřív než na ten jejich souboj došlo. I jeho si tak vezmou na ošetřovnu. Opravdoví šampión. Hodina stejně nezačne protože se kolem začnou sypat další studenti. Jen tohle je jiné. Sama cítím jak se jejich životní energie postupně ztrácí. Úsměv z mojí tváře rychle mizí a nahrazuje ho zděšení když je mezi padlími i Sukui. Ostatní jsou mě nezajímají, i když u někoho bych byla raději kdyby zemřel mojí rukou. Ale ona nesmí. Zklamala a zradila ale pořád mi na ní záleží dost na to aby mě mě zajímalo jestli žije nebo ne. Jestli mám strávit její poslední chvíle s ní nebo ne není se nad čím rozhodovat. Vystřelím zpátky do školy takovou silou a rychlostí až po mě v zemi zůstane znatelná díra. Ti dva u bazénu to nejspíš nebudou čekat, je tak dost možné že při tom jak proletím kolem sletí na zem. Nebudu se jim při svém letu ke dveřím pokoušet ani vyhnout nebo je oblétat. Dveře se rozletí už předem, ale jestli je panty udrží nebo ne neřeším. Křídla přitáhnu k tělu jen natolik abych s sebou nevzala dveřní rám nebo nezničila chodbu. Stejně teď letím především díky telekinezi. Už takhle můžou být rádi že jsem je vůbec použila a nezkrátila si cestu oknem. Tahle chodba je ale naprosto zbytečná. Dveře by klidně mohly být tam kde je okno. Přesun zabere sotva několik vteřin a jsem v učebně, kde bez váhání mířím k Sukui. |
doba vygenerování stránky: 1.5972769260406 sekund