| |||
Učebňa 2 Wendy a všetci okolo mňa Pozerám sa ako všetci okolo mňa začnú padať na zem z prvého pohľadu mŕtvy. Vidím ako to zloží toho chalana s bielymi vlasmi, ktorému som predtým pomohol, následne Sukui a dokonca aj Relliel. Pozerám sa na Wendy a bojím sa, že aj ona umrie, tak od nej v momente uskočím a pozerám sa na svoje ruky a pár krát sa otočím okolo seba. Je vidieť, že sa mi trasú ruky a zrenice mám veľmi malé. N-Nehovorte mi, že umreli kvôli mne, lebo boli so mnou v kontakte a kvôli tomu, čo som... ja som nechel aby zomreli, ale však ja nič takéto nedokážem. Aspoň viem, že nie... dúfam... Dýcha sa mi veľmi ťažko, ako vidím bezvládne telá na zemi. Pozriem sa na Wendy a poviem vystrašeno: „P-Povedz, že som to nebol ja a že neskončíš tiež tak, že ?“ Pozerám sa na ňu so strachom a zúfalstvom, lebo si nedokážem predstaviť, že by som toto spôsobil ja podvedome Sukui a ostatným. (84%) Následne ako vidím chvíľu už tie bezvládne telá, tak sa mi začínajú drať von ďalšie spomienky na ten incident, chytím sa za hlavu, ale zdá sa, že ma to nepoloží, ale dokážem tu bolesť vydržať. Kedy je počuť ako si pre seba opakujem: „Nie, nie, NIE ! Ja za nemôžem. Ja som toto nespôsobil. Nie... “ Ostanem trochu skrčený s rukami na hlave dýchať ťažko ale aj cez to celkom rýchlo a celý sa jemne trasiem. |
| |||
Pozemky za školou - Učebna 2 okrajově Modrý, Jigme, Kristy - Sukui Dvojce kousek přede mnou se po sobě začne sápat a moje není jediná pozornost kterou si dvojice nadržených zoufalců získá. Mohly by si to sice nechat stranou někam do komůrky kde je nikdo neuvidí a neucítí, ale jestli se chtějí zesměšnit před všemi…za mě jen tak dál. Modrý má ale na věc trochu jiný názor, který si nenechává pro sebe. Roháček se samozřejmě hned musí dupnout a i přes omluvu pavoučice dál otravuje s výzvou k souboji. Prý aby bránil čest, no tak… každý přece pozná že si chce jen píchnout. A ta hlupačka se soubojem souhlasí, ještě ho v tom podporuje. Copak sama necítí že si chudáček div nepustil do kalhot strachy? Po chvilce debatování začne pavoučice ustupovat. A já se nemůžu neusmívat. Že by jí to došlo? Zemřít pro něčí neexistující čest… Profesor to jejich rozhodování ale pozdrží jenom kvůli raněné , kterou hned táhnou zpátky do školy. Ten jejich souboje je nakonec stejně ujednán. Už se nevykroutí. Modrému venuji významný pohled když prochází kolem. Ne že se po tom všem ztrapní a prohraje. Když už slíbil mraženou šunku tak jí budu taky očekávat. Souboj si rozhodně nenechám ujít. Popravdě nejsem ale úplně rozhodnutá komu přát vítězství. Modrý mi leží v žaludku kvůli tomu jeho zdržování v první učebně. Ten druhý pro změnu s svojí drzostí a hloupostí. Jigme se ale zhroutil dřív než na ten jejich souboj došlo. I jeho si tak vezmou na ošetřovnu. Opravdoví šampión. Hodina stejně nezačne protože se kolem začnou sypat další studenti. Jen tohle je jiné. Sama cítím jak se jejich životní energie postupně ztrácí. Úsměv z mojí tváře rychle mizí a nahrazuje ho zděšení když je mezi padlími i Sukui. Ostatní jsou mě nezajímají, i když u někoho bych byla raději kdyby zemřel mojí rukou. Ale ona nesmí. Zklamala a zradila ale pořád mi na ní záleží dost na to aby mě mě zajímalo jestli žije nebo ne. Jestli mám strávit její poslední chvíle s ní nebo ne není se nad čím rozhodovat. Vystřelím zpátky do školy takovou silou a rychlostí až po mě v zemi zůstane znatelná díra. Ti dva u bazénu to nejspíš nebudou čekat, je tak dost možné že při tom jak proletím kolem sletí na zem. Nebudu se jim při svém letu ke dveřím pokoušet ani vyhnout nebo je oblétat. Dveře se rozletí už předem, ale jestli je panty udrží nebo ne neřeším. Křídla přitáhnu k tělu jen natolik abych s sebou nevzala dveřní rám nebo nezničila chodbu. Stejně teď letím především díky telekinezi. Už takhle můžou být rádi že jsem je vůbec použila a nezkrátila si cestu oknem. Tahle chodba je ale naprosto zbytečná. Dveře by klidně mohly být tam kde je okno. Přesun zabere sotva několik vteřin a jsem v učebně, kde bez váhání mířím k Sukui. |
| |||
Pozemky Ten kluk není zrovna nadšený z toho že jsem si sedla za něj, no to byl byl už třetí máme tu hattrick a i když mám určité podezření na to kdo by tento kluk mohl být tak je mi to v současné chvíli jedno. A mezitím se objeví opět ta elfka a rozhodne se zahrát na svou úžasnou troubu arogance, teď nemyslím to chození po vodě, ale to jak si zde vytvoří ledový trůn. Už jenom zbývá aby k sobě nahnala studenty jeden aby jí ovíval, druhý krmil ovocem a třetí skládal oslavné ódy na její osobu. Za jiných okolností by se samozřejmě nesmířila s méně než padesáti členným sborem, ale dostat zde padesát osob by mohlo být obtížné a tak jeden bude muset stačit. A i když něco zaslechnu rozhodnu se to tentokrát ignorovat, nebudu se přece zbytečně angažovat když mi nakonec ani nepoděkují. Nakonec mně není potřeba protože dorazí náš třídní, Kelly a jeden zraněný drak, vypadá to že konečně jeden drak dostal to co si zaslouží. Neříkal náš třídní něco o tom že tu vlnu v učebně vyvolal drak? Ne že by mně to překvapovalo draci jsou nevypočitatelné, nezvladatelné, krvelačné bestie. Můj pohled upoutá Kelly která vypadá zničeně a teď ještě víc připomíná postavy s animovaných seriálů. Měla bych si s ní promluvit bude to nejspíš jeden z mála démonů kteří se mnou budou skutečně chtít mluvit. Po Kellly se rozhodnu věnovat tomu drakovi, ale chvíli trvá než ho v této podobě poznám. Takže jsem měla pravdu ten kdo seděl vedle Kelly byl skutečně drak. Ale co ta přehnaná starost o její osobu? Kelly však odejde s naším třídním protože asi sama chce,nebo je vyžadovaná její asistence. Sice nechápu proč, ale no tohle je jejich věc. Mezitím to vypadá že by tu přece jenom mohla být zábava protože profesor mluví o souboji.I kdy mně zklamalo to že se nepoperou přímo zde. A potom ucítím jak něco tlačí na mou mysl, dobrá někdo si tu chce hrát, ale zde narazí. Jistě ještě jsem se nezúčastnila žádného mentálního souboje protože nebyl nikdo kdo by mně vyzval. ale začnu soustřeďovat své mentální síly. Cítím jak ta síla zvenčí buší na to co jsem vytvořila podobně jako ta velká vodní vlna předtím v učebně ovšem tentokrát se nehodlám nechat smést (94%). Dobrá použij negativní emoce k posílení své hradby ... Uvolním frustraci kterou cítím a vybavuji si všechno co mi zde vadí, představy se sice jedna po druhé tříští, ale frustrace se mění ve vztek a ten v nenávist. Vybaví se mi obraz sebe sama, kolem mně hoří oheň a já křičím. Krčím jen ve své myslí a ten křik posiluje oheň který se rozšiřuje, vypadá to že zabírá protože tlak začíná povolovat až je najednou pryč. Oheň uhasíná a já cítím vyčerpání, přestanu křičet a skládám se na zem. Představa se rozplývá a já opět otevírám oči které jsme do té doby měla pevně semknuté abych zjistila že ležím na trávě. „Tak to bychom měli, můj první psychický souboj ...“ |
| |||
Za bazénem Ruce opřené o kolena, připraven, kdyby se začalo něco dít, nebo se Max splašil. Rozhodně jsem se ale neměl jak připravit, nebo vůbec očekávat co nastalo. Při první známce, že je něco špatně, natáhnu ruku směrem k Maxovi... Ale nikdy ho nedosáhnu, když se má ruka od jeho srsti vzdaluje, jak padám nazad do trávy. Hlava přepadne do strany a trochu se zvrátí, jak se parohy zaboří do trávy. Dopad do trávy, ale již necítím, vzhledem k tomu, že se svět pode mnou rozevře a spolkne mne temnota... Má moc povolila pod nečekaným tlakem zvenčí jak suchý list. (16%) Smysly naruby, mysl pod tlakem, má moc spojující se s nečekaným viníkem... Měnící se, zrazující vlastního majitele, zesilující efekt všeho dění, jako čočka zesilující sluneční paprsek. Temnotu vystřídá příjemné lesní přítmí. Idylka přerušena noční můrou krveprolití. Křik, krev, lámání větví, výstřely. Nespočet scénářů, které se nikdy nestali, ale stát se mohli. S každým dalším se na hrudi pod uniformou objeví tenounký, sotva viditelný rudý proužek, který se začne rychle zalívat. Uniforma horlivě hltá červenou krev. Lesní prostředí vystřídá spalující slunce, před kterým není úkrytu. Slaný vzduch lepící se do srsti a na odhalenou pokožku. Sucho, tak strašné sucho. A především... Ta bezmocnost... Na zápěstích a kotnících se začnou vybarvovat mohutné podlitiny, následované nepřirozeným stlačením hrudníku, který se již tak nezvedal. Mnoha dalších menších podlitin se vybarví ve slabinách a na bocích. Celková paralýza zastaví i zbylé tělesné činnosti. Jak se vír obrazů přesune dál, další, větší a především mnohem hlubší řezné rány přibydou v hnědé srsti. Některé dokonce odhalené, jak se od sebe na některých místech neoddělí jen tkáň, ale také vlákna uniformy. Vše doprovázeno stejně reálnými pocity. Stejně jako povolila moc, nakonec povolí i mysl. Vše končí temnotou... Temnotou, která odplaví vše, rozmělní vše, včetně čehokoliv, co by chtělo držet pospolu. A tak nedržím pospolu. Fyzicky, ani psychicky. |
| |||
Učebna 2 Yqi Co už se mi v jednu chvíli se zdá jako konečná zmizí před mojí zuřivostí která jako jediná zůstane. Nikdy bych si nepomyslela že by mi to mohlo k něčemu pomoc, ale teď se dá říct že mě to možná zachránilo. Jasně že se v takovou chvíli vůbec nestarám o to co by se mohlo dít kolem. Kdo by se taky staral? A o to horší je vtažení zpátky do reality když se na mě spadne kentaurka co stojí vedle. Tentokrát se opravdu ocitnu na zemi ale i když jsem bolestivě přimáčknutá až po pas. Pořád je to příjemnější než co bylo ještě před okamžikem. Syknu bolestí jak moje kosti pod Yqi zapraskají. Bolest ale hned spálí oheň. Snažím se vydrápat ven. Aspoň trochu jí posunou (71) a uvolnit se. Ale nic nefunguje. S tou její koňskou prdelí ani nehnu. Dokonce ani teď ne. Konečně už můžu zase mluvit nebo vydat hlásku ale místo slov se mi z hrdla vydere jen démonický řev, který musí být slyšet snad i venku. Sevřu kosu oběma rukama a vrazím do kentaurky její ohnivou čepel (100) až skoro k rukojeti. "Slez ze mě ty krávo!" vrčím nenávistně i když ona se teď vůbec nehýbe. |
| |||
Učebna 2 Wendy, Sukui Když se Wendy celá schoulí a jen přikývne, opřu se rukou o jejich lavici a nadzvednu se na délku své paže, abych u ní nebyl tak blízko. Stačím jí věnovat však jen další konejšivý úsměv, než ruka povolí a tak jak jsem, stále s otevřenýma očima, padnu vrchní částí těla vláčně na jejich lavici, než se z ní svezu na zem, kde mne převážně překryjí má bezvládná křídla. Cestou křídlo narazí na poodsunutou židli Sukui a nepříjemně křupne, než židli porazí, díky mému dopadu na zem. Jestli Sukui nikdo nezachytí, její dopad do mých křídel již necítím. Zatímco projevy mého těla probíhaly samy, má mysl se ponořila do kolotoče, z kterého není cesty ven. Nával emocí, doprovázené staženou hrudí, jak je doprovází zklamaný Michaelův výraz. Zklamaný Schardenův výraz. Ale... Není jak se bránit, mé hlasivky nevydají ani pípnutí. Temnota. Tak opačná tomu, jak vypadá Archandělský dóm. Zachvátí mne strach, nejenom z toho, že měli pravdu a já skutečně zemřu, ale také z toho, že to může znamenat, že jsem právě padnul... Padnul do opačné sféry. Jako na zavolanou mi v mé vizi spadne z křídel peří a zůstanou jen blanitá netopýří křídla. A pak přijde hořící Michaelův meč, aby se s tím zklamáním vypořádal. Ani to není konec. Stále dokola selhání, prohrané bitvy nad dušemi smrtelníků, samotná smrt z rukou rivalů, ať již světlých nebo temných. A pak to nejbizardnější a nejděsivější. Smrt z rukou smrtelníků. Než se to někomu konečně podaří a smrt nastane. Žádné nebeské brány, žádná Fontána... Jen... Temnota. |
| |||
Učebna 2 Lilith Jakmile na Lilith zatlačí první emoce, okamžitě se její krev probere a zahoří. Co Lilith sama neví, díky tomu její tělo přirozeně obranně zareagovalo. Její tělo nepadne jako mrtvé k zemi. Zůstane tam stát, zatímco se temnota a emoce rozpouští a její mysl nad sebou získává kontrolu. Nicméně v ten moment ji k zemi srazí mohutné obrněné tělo Yqi. (Prosíme % obranný hod, ať víme, jak moc tě zaplácne.) |
| |||
Učebna 2 Učitel se mnou souhlasí a i on sám odejde pryč. Potom se konečně ukončí debata a její účastníci vyjdou ven, zatímco zbytek osob co jsou ještě tady se začne rozcházet. I já vykročím ke dveřím. Najednou už nejsem v místnosti, ale v do nekonečna se táhnoucím stanu. Uvnitř leží nehorázné množství mrtvých nebo umírajících orků. Pak si všimnu že už nestojím, ale klečím. Také si uvědomím že mi něco pomalu stéká po rukou. Podívám se dolů, a tam vidím mého bratra, na jehož krku zoufale držím obě ruce aby nevykrvácel, poté co ho do něj zasáhl šíp. Něco za sebou uslyším, a když se otočím, vidím před sebou zuřivou bitvu mezi námi a Draenei. Ve vzduchu je cítit krev a na jazyku kovová chuť magie. Během toho co se snažím pobrat co se děje, zasáhnou mě tři šípy. První mě zasáhne do oka, druhý do plic a třetí do žaludku. Jejich náraz mě svalí na záda a já se propadnu skrz zem. Vynořím se po pás v řece, bez jakýchkoliv zranění, na jiném bojišti. Tady už jsou téměř jenom mrtvoly. Jedinou výjimkou jsou vojáci, kteří se navzájem pokoušejí zabít holýma rukama nebo zlomenými zbraněmi. Pak cítím jak mi něco prorazí lebku a střepy mojí vlastní lebky mi probodávají mozek. Na malý okamžik zavřu oči než se probudím uprostřed rituálního kruhu, obklopen mími bratry ze stínové rady. Jejich pohledy jsou plné pohrdání a znechucení. Nic neřeknou a společně mi začnou vysávat mojí životní energii. Jediné co můžu udělat je křičet v bolestech, zatímco ze mě berou naprosto vše až do poslední kapky. A pak nic. Vůbec nic. Nic nevidím, nic necítím, nic neslyším, přesto moje mysl stále vnímá. Jediné co tu je, je nejhlubší temnota. Ve skutečném světě se během kroku svalím na zem a bezhybně tam ležím. |
| |||
Učebna 2 Yqi Celkem mě překvapí když přijde s tím že ten svůj magický bezedný toulec dostala tady ve škole. “To vážně? Tak to potom taky něco chci” prohlásím nadšeně. Nestačím ale zafantazírovat nad tím co bych tak mohla chtít aby mi to bylo tak užitečné jako toulec co má Yqi, když moje se moje nadšení z nadcházející hodiny náhle promění v strach. Ten v zápětí následuje zuřivý vztek s pekelným ohňem. Okamžitě si přivolám svého miláčka. Neudělám ale ani krůček a moje mysl, zastřená vztekem se propadne do nekonečně nicotné temnoty. Před očima podivné abstraktní obrazy co mi nedávají smysl ale i tak cítím že vím co každý jeden z nich znamená. Všechno se mísilo a já ztratila co je. Žár ve mě však stejně neutichá. Takhle to být přece nemělo! Nemělo to skončit jen tak bez ničeho. Jen tak bez boje nebo bez vzdoru. Tohle je sračka! Všechno ale skončilo a já končím na zemi někde pod židlí ze které jsem se sotva stačila zvednout, se svojí kosou v bezvládném náručí. Zůstane se svojí paní až do jejího konce. |
| |||
Učebna 2 Jack, Relliel Když se ke mně nakloní anděl, schoulím se. Asi je to jen slušnost, ale je to pravý opak těch děsivých dvou. Jen přikývnu, že jsem ho vzala v potaz. Když kolem nás začnou odpadávat studenti, natisknu se na Jacka úplně, jako bych se chtěla schovat v jeho náruči a vyděšeně pokukuju po okolí. "C-co se to tu děje? O-oni.. Umírají?" Při posledním slově se zajíknu a hlas mi povyskočí někam zbytečně vysoko. Pokud to zasáhne i Jacka, zoufale se rozbrečím. |
doba vygenerování stránky: 1.7992551326752 sekund