| |||
Skupinka kolem Jacka - před aktuálním děním Jack souhlasí, že spolu s Wendy počká na Sukui a ostatní. Úspěšně ignoruje debatu i Relliela, který se nakloní k Wendy a na Aryaniu, která k nim přiletí, již nestihne reagovat. |
| |||
Učebna 2 Lilith Nestihneme ani poodejít, když na mé smysly zaútočí emoce... Ale především strach. Jakmile se k mé obecné paranoie přidá strach, uniforma neuniforma, okamžitě se zvětším, do své plně obrněné podoby a vzepnu se na zadní. Díky tomu do okolí dopadne několik jisker, jak křísnu obrovskými rohy o strop. Poté ovšem pod zadními ztratím pevnou půdu pod nohama a řítím se k zemi, rovnou na lavici a Lilith. (100%) Dopad již nevnímám, vzhledem k tomu, že mou mysl zcela pohltí temnota. Svírá mne strach, jaký jsem nikdy nezažila. Vždy jsem mohla bojovat a smrt je jen výsledek mé neschopnosti... Tady... Si pro mne smrt prostě přišla, bez varování. Žádný boj a snad poprvé... Mne pohlcuje bezmocnost, zoufalství a především ten ledový strach ze smrti. Jako na zavolanou se přiřítí všechny ty obrazy. Ne, ne, ne! A pak všechno skončí. Včetně mne. |
| |||
Za bazénem Zničeho nic se schoulím do klubíčka a neslyšně fňukám. Lui... nestihnu ani doartikulovat jeho jméno, když přestávám cítit sám sebe. Z čumáčku mi steče poslední slza. Pak už jen prázdně zírám do noci. Nic nevnímám. Nic necítím. Nic neslyším. Před očima mi probíhá jen smrt. Moje vlastní. Pokaždé ho prosím, ať to nedělá, ale nikdy mě neposlechne. Když už je to po několikáté, jen se ho s posledním dechem zeptám. Proč, Luisi? Nakonec všechno zhasne a všude kolem je jen tma. |
| |||
Za bazénem Jen se mi rozšíří oči hrůzou, když do mne připlíží ty emoce. Hned na to se svalím na bok do trávy. Působíc jako mrtvý, zastavené dýchaní, stále ten samý vyděšený výraz v očích. Marně se snažíc bojovat s propadem do temnoty vlastní levitací. Naprosto nesmyslný počin, vzhledem k tomu, že mne stejně pohltí. Již nejde se ani snažit, necítím své tělo... Někdo mne zabil? Tak nečekaně? Tak... Nespočet reinkarnací, nespočet nejrůznějších marných, zbytečných i hrdinských smrtí. Pokaždé mladší a mladší, až nezbyde vůbec nic. A až nezbyde nic... Nezbyde ani má mysl. Jen cosi nehmotného... Mrtvého... Jen temnota... |
| |||
Učebna 2 Vyskočím ze židle a vzápětí zakolísám, jak mne přepadne něco a mnohonásobné, co jsem snad nikdy necítil. Podivný padavý pocit. Tma. Necitelnost. Moje tělo dopadne s otevřenýma očima na zem, jak žok, hlava mi od podlahy jemně odskočí. Nereaguji na podněty a nedýchám. Bez varování, bez hlásku. Mysl se oproti tomu utápí... Tak tohle je... Konec? Vždy jsem si myslel, že umřu pro někoho. Přepadne mne strach z toho že je to konec, i když jsem se smrti nikdy nebál. Vlastní pojetí o sobě samém se postupně rozpouští, jak kostička cukru v horkém čaji. Ta vše pohlcující prázdnota... |
doba vygenerování stránky: 1.6655678749084 sekund