| |||
U bazénu Kristy Když na ni stále hledím z takové blízkosti, začne si přejíždět po křivkách a dokonce se více narovná, aby si... přerovnala ňadra?! Jakmile zvedne oči, už ty své nedokážu odtrhnout. Když se začne blížit, opět začnu propadat do paniky, tentokrát rozhodně ne mírné. Mé svaly ale vypověděly službu a tak nejsem schopný se ani pohnout. Když ucítím dotyk na hrudi, pohled konečně odkloním a krátce zavřu oči. Zatnu čelist, až skoro zaskřípu zuby. Rychle přendám ruku do klína, aby na mne nic neprozradila uniforma. Položí si hlavu na mé rameno. Už není splašené jen srdce, ale také dech. Ruměnec už není mírný, ale má pleť začíná dostávat skoro lidskou barvu. Ucítím její dech na uchu a rukou si rychle zakryji ústa, aby mi neuteklo zajíknutí se. Nemyslel jsem, že mohu zrudnout ještě více, nicméně podle horkosti tváří hádám, že tomu tak je. Na její otázku jen velmi mírně zavrtím hlavou, že nikoliv. Nevím v jaké pozici máme rohy a nechci riskovat, že bychom se zaklínili. Jen mám obavy, že takhle příliš nebudu moci vnímat hodinu, i když kouzelní tvorové jsou zrovna oblíbeným předmětem. |
| |||
Venku Jigme Zahledím se do jeho očí a laškovně se na něj usměji. Dlaněmi přejedu po uniformě, abych si ji upravila, nezapomenu si srovnat prsa tak, aby mi bylo pohodlně a příjemně. Určitě se bude koukat, jen ať se podívá. Sklopím pohled, jen abych zhodnotila, jak to vypadá. Když jsem spokojená, zvednu k němu opět uhrančivé oči a s upřeným pohledem a úsměvem na tváři, se pomocí pavoučích nohou, přisunu až těsně k němu, a to až tak, až cítím jak se má prsa smáčknou o jeho svalnatý hrudník schovaný pod uniformou. Svou ruku si opřu za jeho zády, abych se k němu mohla přivinout ještě blížeji. Hlavu si lehce položím na jeho rameno, opět tak, aby nám rohy nepřekážely. “Doufám, že ti to nevadí…?” brouknu mu potichu přímo do ucha, až na lalůčku může cítit můj dech. |
| |||
U bazénu Kristy Když se nakloní ještě blížeji, splašený tlukot mého srdce musí být snad slyšet až v budově. Cože se to právě děje...?! Když se její rty dotknou mé tváře, ztuhnu a po těle mi přejede mráz. I přes to, jak jsem rozptýlen, zůstává inkoustová stěna stát, jak neztratím koncentraci na kouzlo. (92%) Když oddálí hlavu, opatrně tu svou natočím, abych s ní spojil pohled. Upřu na ni své pronikavé, jasně žluté oči se svislými zornicemi. V obličeji mi sedí upřímně překvapený výraz, a kdybych se neopíral o bližší ruku k tváři, pravděpodobně bych se místa pusy zlehka dotkl prsty. Možná... Možná bych měl něco říci? Ale co mám v takovou situaci vůbec říct? Mráz se změní v mírnou paniku, která mne zachvátí, jak nevím, co si s tím mám počít. "Um... Já... Děkuji...?" vypadne ze mne nakonec poněkud rozpačitě. |
| |||
Venku Jigme Když se Jigme začne červenat, neubráním se a opatrně mu dám pusu na tvář. Tak abych ho nezranila svými rohy, nebo se nezachytila o ty jeho. “Malá odměna za pomoc.” Oddálím hlavu a spokojeně se na něj usměji. Zůstávám v jeho blízkosti a jen dlouhým pronikavým pohledem sleduji jeho reakce. |
| |||
U bazénu Kristy A jsme tady zas. Co teď? Prožene se mi hlavou, když místo zardění nebo sklopení pohledu přitlačí na pilu, takříkajíc. Beru ovšem za úspěch, že stále vedeme konverzaci a není to jednosměrné, jako v počátcích NŠÚ... I to, že jsem ještě nezrudnul nebo mi nedošla slova. Nakonec to tedy zahraji do autu provokativním zazubením se. Ten vnitřní konflikt podstat mne jednou zabije. Napadne mne tak mimochodem, když se mi nálada okamžitě zhoupne druhým směrem. "Pak tedy, Kristy, tak velmi rád udělám," pokynu jí hlavou. Jakmile se však přisune blíž, prudce z ní uhnu pohledem, který mi sklouzl z její tváře na tvarovanou uniformu. Tentokrát se červeni v bledých tvářích neubráním. "Vážně... To nic není... Když mohu, pomohu rád." Pronesu s hlubším nádechem, než byl potřeba, krapet přitlumeným hlasem. |
| |||
Venku Jigme “Jsem velice spokojena.” A dál si ho prohlížím, když se mě zeptá, mile mu odpovím. “Velice ráda. Tykejte mi prosím.” Svýma pavoučíma nožkama se přisunu blížeji k němu, ale opatrně, abych ho nepolekala. “Mohu ti zatím na oplátku dát něco malého?” |
| |||
U bazénu Kristy Když je na ní i vidět, jak se jí ulevilo, znovu se usměji. "To nic není, není zač. Doufejme, že nebude ničeho potřeba," trochu nakloním hlavu na stranu, když si mne tak okatě prohlíží. "Jste spokojená s tím, co vidíte?" zeptám se poněkud rýpavě. Občas mi chybí společnost, která by měla vychování, které do mne vtloukali doma. I když jsem z něj také opravdu výrazně povolil... "Jestli je to Vaše přání...Vím, že je to velmi nezdvořilé, ovšem, nabídla byste mi tykání?" navrhnu na začátek. |
| |||
Venku Jigme Když se za námi objeví černá inkoustová stěna, která nás chrání, uleví se mi, že mám krytá záda. Rozhlédnu se, abych si ji prohlédla, než se můj pohled vrátí na Jigmeho. “Velice působivé, moc ti děkuji. Máš to u mne, kdybys někdy něco potřeboval.” Podrobně si ho prohlížím, očima jedu odspoda nahoru, nijak svůj zkoumavý pohled netajím. “Jigme, doufám, že z nás budou dobří přátelé.” |
| |||
U bazénu Kristy Jen se usměji, když pronese, že je to zajímavé, kdo jsem, a nadále nevyzvídá. A to mám dojem, že jsem ji dal o nápovědu navíc, než když o sobě běžně mluvím. Rozpletu nohy z tureckého sedu a jednu nohu natáhnu, zatímco druhou pokrčím. O pokrčenou nohu si opřu ruku, zatímco druhou ruku dám za sebe a opřu se o ní. Jsem k ní tak lehce nahnutý a bude se mi s ní lépe povídat. Když sdělí, co jí trápí, zlehka pohnu prsty a zápěstím opřené ruky. Z křídel mi steče inkoust, který za námi vytvoří stěnu do oblouku, která nám kryje záda a zlehka i boky. "Lepší?" |
| |||
Venku Jigme Když mi poví, kdo ve skutečnosti je, tak se lehce zarazím. “Ooo, to je velice zajímavé.” Dál se snažím moc nedívat okolo, své pavoučí nožky mám na zemi v pozoru. “No… Mám lehčí fobii z otevřených prostor, tak jsem trochu nervózní. Ale to bude dobré.” Své horní nožky mám nad hlavou, kdyby na mě něco chtělo zaútočit. |
doba vygenerování stránky: 1.4917190074921 sekund