| |||
Učebna 2 Jack Stroj? Neříkal předtím, že je člověk? Je jím na pohled i na dotek. I když bych se nedivila, kdyby ho tak celou dobu bral ten Direktor. Přece jenom ho považoval za zbraň. "Mhm," přitakám na otázku k metafoře. Obejme mě zpátky a já cítím, jak mu občas škubne nějaký sval. Vnímám naše objetí, každý dotek, jeho vůni. "Důležité je vědět, co nechceš být a to už víš. Je naprosto v pořádku, že nevíš kam dál. To spousta z nás. Někdo hledá i celý život. A není na tom nic špatného." Prsty mu zase zabrousím do vlasů. Odtáhne se a z toho, co říká, jsem trochu zmatená. Buď zatím potkal jen samý blbce nebo si to špatně vyložil. Nemůžu se ale na něj zlobit. Na to, že ho vychovávali takhle, tak do dotáhl opravdu daleko. Otře mi slzy a přejede mi rukou po vlasech. Nemůžu si pomoct a usměju se. Zůstávám ale trochu vážná. "To, že tě někdo lituje nutně neznamená, že jsi slaboch a už vůbec ne, že vyžaduješ pozornost. Tohle by si mysleli jen závistiví tupci. Když je to ale o soucitu, tak na tom není nic špatného. A myslím si, že jsi neuvěřitelně silný, když jsi po tom všem došel až sem, kde dneska jsi." Vezmu jeho obličej do dlaní a konejšivě ho palci pohladím po tvářích. "A co když chci? Nezapomínej, že k slzám může být hned několik důvodů," podotknu paličatě, ale nijak zle. "Navíc nemusíš na všechno být sám. Uleví se ti, když se o své starosti podělíš. Ale chápu, že to nechceš moc řešit. Obvzlášť jestli máš k tomu i migrény." |
| |||
Učebňa 2 Wendy Takže ani toto nezobrala zle... zdá sa, že sa mi snaží porozumieť... Keď ma objíme, trošku sa zarazím, alebo lepšie povedané na sekundu strniem, lebo sa zdá, že pociťujem objatie prvý krát v živote, alebo po viac ako desiatich rokoch. „Viem iba, že nechcem byť iba stroj na zabíjanie, ale niečo iné, niečo viac. Preto ma zaujíma aj vyliezanie a chcem pomôcť s tím tvorením ako sa len dá. Lenže presne čo chcem byť a čím sa chcem stať neviem. Som popravde stále trochu stratený a neviem kam ďalej... Ďakujem, snažím sa. Pomohla mi s tým trochu aj Sukui cez víkend. Občas trochu konverzujeme, aby sa mi zlepšila komunikácia. A to s tým koňom, to asi máš pravdu. To má byť nejaké prirovnanie alebo metafora že ? A asi máš pravdu...“ V objatí ostanem, lebo sa zdá, že je mi to príjemné. Ruky mám zvisnuté vedľa seba, pomaly ich zdvihnem a opatrne slabo objímem Wendy späť. Trochu sa mi trasú ruky a občas je cítiť, ako mi zašklbe niektorý sval na ruke, krku alebo hrudi. Zas som to spravil. Zas ma niekto ľutuje. Teraz zas vyzerám ako nejaký slaboch, čo iba chce pozornosť. Trochu sa odtiahnem, aby som videl Wendy do očí a poviem. „Zas sa to stalo. Vždy keď niekomu poviem môj príbeh, tak buď ich dotiaľ odstraším ako podivím alebo ma začne niekto ľutovať a potom vyzerám ako slaboch, čo so iba vyžaduje pozornosť. Mohli by sme možno aj zmeniť téma, než ma rozbolí hlava, lebo ak sa snažím rozpomenúť na niečo pred tým incidentom, tak mám z toho strašne silné migrény.“ Utriem jej s rukou slzy a ešte dodám: „Nemusíš kvôli mne plakať. Ja som ten, ktorý si to musí upratať v hlave a nie ty. Tak nemusíš kvôli mne roniť slzy a usmej sa. Slzy sú keď sa už niečo naozaj stane...“ Sa trochu osmelím a prejdem s rukou po jednom prameni vlasov, ktorý viac vyčnieva vpredu a trošku sa usmejem aj keď je mi stále v očiach vidieť trochu trápenia kvôli mojej minulosti. |
| |||
Učebna 2 Jack Starostlivě nakrčím čelo s jeho varováním. Sotva zmíní, že vlastně není člověk, ani nedutám a napjatě poslouchám. Jak pokračuje, krčím čelo stále víc a víc. Když dojde k části o vymknutí z kontroly, rozšíří se mi zorničky a začnu se jemně třást. Mlčky si prohlédnu tetování. Narovnám se a chvilku vypadám jako duchem nepřítomná, jak zpracovávám všechno, co mi řekl. Jeho otázka mě vrátí zpět do reality. Po tváři mi steče pár slz. "Mrzí mě, že sis musel projít něčím takovým," zašeptám a na chvíli se odmlčím. "Tvá minulost je tvojí součástí a je jen na tobě, jak s tím naložíš. Není řešením na ní zapomenout, ale přijmout jí a pracovat s tím. Využít jí k tomu, aby ses stal tím, kým chceš být. A já si myslím, že ti to jde dobře. Celou dobu jsi ke mě milý a hodný. Vůbec bych neřekla, že sis něčím tak těžkým prošel. A jestli je někdo monstrum, tak oni. Upřímně se ani nedivím, že se to stalo. Když divokýho koně krotíš násilím, taky tě vždycky kopne zpátky. Není to tvá vina." Mluvím mu tiše do ramene, ale tak aby mě dobře slyšel a bylo mi rozumnět. Neodtahuji se, pokud mu to nebude nepříjemné nebo se nerozhodne on sám. |
| |||
Učebna 2 Jigme Ano dalo by se to tak říct, nejsem úplně nespokojená, ale to není nic nového ovšem pokud bych měla říct proč jsem nespokojená musela bych nakousnout téma které je pro mně citlivé asi jako pro Jigmeho jeho kletba. Vlastně jsme to už při našem prvním setkání nakousla a Jigme byl milý a vlastně byl první čaroděj který si to myslel. Na druhou stranu my všichni jsme otroci svých zvyků a své výchovy a i když se můžeme pokusit pochopit někoho nebo něco jiného nikdy do toho nepronikneme pokud tam nebudeme žít. V jednom dokumentu někdo označil Japonsko jako žloutek plavající v bílku vajíčka ostatního světa pro svou odlišnost, málokdo má jejich pokoru, respekt a smysl pro čest. „Jak jsem říkala, ne že bych chtěla být nevděčná. Je tu vidět že odvedli hodně práce na to jak byla naše situace naléhavá. Stěžovala jsem si když jsem chodila před NŠÚ do školy kde mně nechápaly? Ne tak to prostě bylo, ale byla jsem spokojená? To rozhodně ne. “ Pokud bych si skutečně chtěla stěžovat tak bych mluvila o jejich neschopnosti poradit si s obyčejným ohněm což dokážou i v době ze které pocházím nebo k tomu že tu jsou pouze dvě koupelny. „Jsem ráda že tu máme každý svůj pokoj jenom říkám že tu jsou jisté věci nedotažené a místo aby se řešily tak se mezitím vyřešilo něco méně důležitého. Podle mně jsou uniformy až na spodku pyramidy, nejdřív by se měli vyřešit naléhavější problémy jako třeba když někdo zapálí stůl. Je to jako v jedné autobiografické sérii kterou jsem viděla o skupině trosečníků. Mohli se klidně z toho ostrova dostat kdyby nedali na triviální rady toho ... jak se jen jmenoval. Byl po něm pojmenován v té sérii ten ostrov ... Gilligan.“ Potom Jigme řekne něco co mně překvapí a dalo by se říct že i zahanbí že jsem si toho nevšimla. Ale jen na chvíli všimla bych si toho kdybych se i já nemusela zabývat něčím důležitějším. „Počkat tady je druhé patro? Ale Tarney říkal že vše co potřebujeme tu už je.“ Zarazím se rozhodnu se projít si to co říkal v jídelně, ale ano je tomu tak. „Nepředpokládala, ale předpokládala bych že se je právě proto na to pokusí nějak připravit zvláště vzhledem ke studentům kteří sem přicházejí. Mohli ho třeba k někomu poslat kdo by se snažil aby ten šok z nového prostředí nebyl tak velký. Studijní poradce je na každé škole a to i v případě že je přesvědčený že i ta uklizečka která mu denně uklízí kancelář je tu užitečnější než on.“ |
| |||
Učebna 2 Grimgull "A to je fajn," zářivě se na něj usměji. "Proč by tě neměla ráda?" zamrkám, jak se sám snažím přijít na důvod. "To všechno jsou zvířátka. V domečku pak byla mama a papa," objasním s úsměvem. |
| |||
Učebna 2 Dolly “Možná proto jsem zelený.” Pořád si nemůžu zvyknout na to jak moc mě chválí. Pokrčím rameny. “Jsem prostě takový jaký jsem.” “O tom že by mě zvířata měla ráda moc nevím, ale dobře.” Pozorně ho poslouchám jak mluví o tom s kým vším žil, jenže se v tom trochu ztratím. “Teď si nejsem moc jistý jestli tě chápu. Kdo všechno z nich jsou zvířata a co jsou osoby? Protože nic kromě Vrka nezní jako zvíře co znám.” |
| |||
Učebna 2 Grimgull "Možná proto jsi zelený, nebo možná měl bys mít jinou barvu?" zeptám se zvědavě. Sklopím pohled, protože si to úplně nedokážu představit. "To muselo být příjemné, když se za tebe postaví tolik tvorů. Ale ani se nedivím, jsi hodný a obětavý, to by se za tebe postavili i neklanový hnědí," zvednu na konci opět pohled plný nadšených jiskřiček. Pokývnu hlavou. "Zvířátka umírají dřív než my. Jistě by byla ráda, když tě mají ráda, aby ti pomohli i po smrti. Teda některá." Zamračím se, jak uvažuji nad zvířátky co na druhou stranu žijí déle než my. "Jsi ale zajímavý a důležitý, bavím se o tobě rád," usměji se na něj zářivě. Uhnu pohledem, když se zeptá na mne. Trošku zrudnu. "Napřed jsem žil s panem a paní mývalicí, paní lasičkou a Hafem, Buffem a Vrkem. Občas s námi přespávali také myšičky, ježci a rejsci. Pak domov byl domeček na kraji vesnice." |
| |||
Učebna 2 Dolly “Jak jsem říkal, sám to pořádně nechápu. Takže možná?” Na chvíli se odmlčím a zamyslím, jak mu popsat život v klanu. “Je to tak trochu jako mít větší rodinu. Sice se všichni navzájem nemusíte mít rádi, ale pořád stojíte při sobě, když je potřeba.” Pak se mě zeptá jestli mi nebylo líto zvířat ze kterých byli vyrobeny moje kožešiny. Tahle myšlenka mě vlastně nikdy nenapadla. “Upřímně ani ne. Takhle to prostě chodí.” “Ale nemusíme se pořád bavit jenom o mě. Ty jsi teda žil se zvířaty?” |
| |||
Učebna 2 slečna Le Mauve "Záleží jen na tom, jak ochotná byste byla případně vyzkoušet něco nového," usměji se na ni. Vypadá poměrně rozptýlena, takže se i já otočím do místnosti, abych zhodnotil kde kdo sedí a pohled se mi samovolně zastaví na nově příchozí. Čím více tvorů tu je, tím je snazší to ignorovat, přesto vytříbený čich dokáže její vůni rozeznat. Má štěstí, že tu upírů již není tolik. |
doba vygenerování stránky: 1.546569108963 sekund