| |||
Učebna 1 - Chodba Remmi, Sukui, Relliel Když se začnu probírat, velmi mne překvapí, že mne nic nebolí. Vlastně ani nejsem zatuhlý, minimálně to bych čekal. Také mám zavřené oči. Když je začnu rozevírat, uvědomím si několik věcí. Sklání se nade mnou démonka. Velmi pohledná démonka. A také ležím. A... Mám zcela holou hruď. Má košile i vesta leží nedaleko a při léčení ze mne sundali i předem uvázané obvazy. Když se tyto věci pospojují dohromady, prudce se vymrštím pryč od ženy, která mne držela. Když mne ujistí, že s mými schopnostmi počítá a neublížím jí, trochu se uklidním. Když ale přitakám na otázku, že se cítím dobře, nekompromisně mi strčí do rukou mé věci a vyšoupne mne na chodbu. Ani jsem se nestihl obléci, nebo se ujistit, že Remmi je skutečně v pořádku. Jen okrajově jsem si všiml, že je stále v místnosti. Nutno tedy říci, že se po dveřích, které za mnou zase zabouchne, ohlédnu značně zmateně. Nestačím se ani řádně vzpamatovat, když se za mnou ozve Sukuina otázka. Otočím se k ní, stále zpracovávajíc informace, co se vlastně stalo. "Cítím se dobře. A co ty, není ti nic?" zeptám se a přejedu ji zkoumavým pohledem, zda je v pořádku, "myslíš, že bys mi mohla trochu objasnit, co se vlastně stalo? Mám trochu... Okno, od té doby, co přišla ta vlna," zlehka pokrčím rameny a ustoupím, abych nepřekážel ve dveřích. Podržím si vestičku koleny, abych si mohl přes ramena hodit bílou košili a začít se konečně oblékat. Pokud mi ji bude chtít podržet, nechám ji, jen si dám pozor, abych se jí nedotkl. |
| |||
Chodba Kelly Nakonec se objeví na chodbě mezi prvním davem. Když zvedne hlavu a usměje se, ještě širší úsměv jí vrátím zpátky. "To jsi to zvládla parádně!" pochválím jí spokojeně. Nepochybuji, že je to kvůli mým dobrým radám, jak šetřit energií. Na chodbě se tvoří chumel čekajících. "Zapadneme také do třídy? Máme počkat tam, a tady začíná být těsno," navrhnu, zatímco si kolemstojící přeměřím nedůvěřivým pohledem. Naštěstí z nich nikdo nevypadá agresivně. |
| |||
Učebna 1 - Učebna 2 Sharika Pomalu přicházím k sobě v měkkém náručí. Trochu se zavrtím, trochu překvapený, že se vůbec budím. Než se proberou mé smysly, napadne mne, že je všechno v pořádku, a že mne třeba drží Kelly. To hned vzápětí ale vyvrátí můj čich. Rozlepím oko a podívám se na ženu, která mne drží. Tedy podíval bych se jí do obličeje, kdyby mne... Em, něco nerozptýlilo. Ještě že v liščí podobě nejde vidět, jak rudnu. Když na mne promluví, jen horečně pokývám hlavou a vysmeknu se jí, abych mohl popojít stranou a proměnit se. Dám si s proměnou trochu načas, protože nepotřebuji, aby na mé světlé pokožce bylo něco vidět. Rozhlédnu se po místnosti, ale Kelly nikde nevidím. Vzhledem k tomu, že jsou tady ranění, tak doufám, že to znamená, že jí nic není. Když mne sestřička propustí, složím ruce za hlavou a vyrazím ze třídy. Hned tam se mi potvrdí má domněnka. Raději na ní moc dlouho neulpívám pohledem a vyrazím rychle do druhé třídy. Všimnu si Shar, jak dělá na lavici hromádku neštěstí. Svalím se na vedlejší židli a položím jí dlaň na rameno. "V pořádku?" zeptám se jí šeptem. Všichni jsme si toho za ty dvě hodiny prošli hodně. |
| |||
Učebna 1 - Chodba Hillaris Zvednu hlavu, když cítím otřesy. Chvilku na to do třídy nakráčí lékařský tým v čele se samotným Kazinem. To už se musí něco dít, když se ukázal osobně. Fascinovaně pozoruju jak efektivně pracují. Jestli je tady on, tak se nikdo nemusí bát, že by jim snad zůstaly nějaké následky všeho toho chaosu, který se tady děl. Když se mi sestřička zeptá na můj stav, s překvapením si uvědomím, že mi ani nechybí moc sil. Jak je to ale možné? Vždyť jsem léčila dost věcí... Zamyšleně vyjdu na chodbu, ale protože nemůžu na nic přijít, nechám to plavat. Koutkem oka postřehnu Hilla vedle dveří. Zvednu k němu hlavu a usměji se na něj. |
| |||
Učebna 1 - Učebna 2 Max Nakonec mého dalšího zásahu není třeba. Na démona hodím vděčný úsměv, když mi po jeho dotyku začne tělem opět proudit síla. Radši se ale ještě nezvedám. Mám totiž pocit, že by se mi obrátil žaludek. Jak z rychlého přečerpávání energie v mém těle, tak z námahy a možná taky ze scenérie, jenž se v místnosti nachází. I když jsou téměř všichni zahojeni, pořád se všude po třídě nachází kusy lavic, jak kamenných tak dřevěných. Zakrvácené třísky, krvavé různě barevné skvrny... Třída vypadá přesně na to, co se v ní odehrálo. Ani jsem si nevšiml, kdy zmizel Max. Když se u mne pak zastaví sestra, prohodíme spolu pár slov o tom, jak mi je. Následně od jiné dostanu pilulku a sklenici vody. Zamrkám, protože jsem nepostřehl, kde jí vzala. Neprotestuji ale, jen vzorně spolknu prášek, poděkuji úklonou a nechám se vyprovodit ze třídy. Moje uniforma má na sobě tmavé fleky a je celkově od prachu a zmuchlaná. Nemohu ale čekat nic jiného, potom, co se stalo. Propletu se mezi těmi, co čekají na chodbě a zamířím do vedlejší třídy. Když si všimnu, že mne kocourek vyhlíží, zamávám mu a vyrazím dopředu třídy. Když mi vyskočí do náruče, opět si ho posadím na ruku a volnou rukou ho cvrknu do čumáčku. "Dobrá práce tam vedle," pochválím ho, a přejdu s ním k daňkovi dopředu třídy. |
| |||
Učebna 1 - Chodba Relliel, Gill, Jack "Promiň..." špitnu po chvíli znovu. Ach, jsem tak špatná, když jde o komunikaci. Naštěstí ale přijde sestřička a vyhání nás ven. Jak nás šoupe přes třídu, všimnu si té hrůzy všude kolem. Očima vyhledám Gilla, u kterého stojí Jack a pár dalších. Vůbec netuším jak na tom jsou a mohu jen doufat, že se o ně lékař postará. Na Rellielův návrh jen kývnu hlavou. Nervózně přecházím sem a tam a napjatě se podívám ke dveřím pokaždé, když se otevřou. Jakmile Gill a následně po chvíli Jack vyjdou ven, jdu ihned k nim s otázkou: "Jsi v pořádku?" |
| |||
Učebna 1 - Učebna 2 Luis, Jigme Starostlivě sedím u Jigmeho a čekám, kdy mu někdo přijde pomoct. Nakonec se tady zastaví ten pán, co měl ty lektvary a Jigme vypadá líp. Pak sem přijdou další a začnou to tu organizovat. Když k nám dorazí Luis, vyhopnu mu na rameno. Hlídám Jigmeho pohledem a i když je už z dohledu, tak ho vyhlížím. Jakmile pak vstoupí do druhé učebny, hned k němu běžím. "Fufíííí!" Nalítnu na něj do objetí. |
| |||
Učebna 1 - Chodba Sukui Když sklopí pohled dolů, dám jí ještě jednu něžnou pusinku na čelo. Zůstávám v její blízkosti, analyzuji, co to se mnou vlastně udělalo a prohlížím si, jak je zase krásná, půvabná a roztomilá. Už je to opět ta slečna, které jsem propadl na první pohled. Nevím jak dlouho to trvalo, vnější svět za křídly pro mne přestal existovat. Nevím co se dělo mimo a bylo mi to jedno. "Přece není zač se omlouvat..." brouknu k ní s úsměvem. Nastane opět vřelé ticho plné emocí. Vydržel bych takto dlouho, kdyby mnou nezacloumala cizí žena. Sklopím křídlo, abych se podíval, kdo to co chce. Sestřičky zjišťují, jak na tom jsme. Oba dva jsme v pořádku, tak nás odšťouchá do čela třídy. "Už jdeme!" Protestuji proti tomu, aby na mne nadále sahala. Sukui náhlý ruch po klidu uvrhne zpět do reality toho, co se ve třídě vlastně dělo. Když vyjádří starost o otrapu, protočím očima tak, aby to neviděla. "Chtějí nás pryč. Můžeme na něj ale počkat na chodbě, jestli chcete," navrhnu jí a tak jako tak se ocitneme na chodbě. |
| |||
Učebna 1 - chodba Remmi, Nybe, Alyssa Neskutečný mráz a příšerná zima, společně s panikou, to je poslední co si pamatuju. Také se mi to vybaví, když se začnu probouzet. Napřed zkontroluji, že to brýle přežili. Moc ne, ale pořád jsou skla v celku. Místo omotání pacičky se tak krajní hádek zakousne do plastu a srovná mi je. Teprve poté si dovolím otevřít oči. Sklání se u mne úplně cizí žena. Napřed ani pořádně nepostřehnu její otázku, protože jak mi pomůže se posadit, padne mi pohled na tu katastrofu, která kolem panuje. Pohled mi padne na sochu Kisy vedle. Položím na ní dlaň. "Promiň," zamumlám směrem k ní, i když mne nemůže slyšet. Teprve potom jsem schopna nějak zhodnotit, že mne vlastně asi nic nebolí. Jen se cítím mizerně. Jakože fakt mizerně. Tak jsem se necítila... No snad nikdy. Na pobídnutí z místnosti jen kývnu a sklouznu z lavice. Zastavím se na druhé straně dveří než oranžový a čekám na Remmiho. Chtěla bych s ním mluvit... Když a pokud jde kolem Nybe nebo Alyssa, zamumlám omluvu i k nim. |
| |||
Učebna 1- Školní pozemek Nikdo konkrétní Hledím ven z okna zatím co se za mnou odehrávají události, kterým bych měl věnovat jistě pozornost. Co však nemohu ignorovat je třes a hlavně hluk. Sklouznu tedy dolů z okna ven nechávajíc ostatní za sebou. Ten zvuk se mi totiž ani trochu nelíbí. Příliš mi připomíná mojí minulost a to není ani trochu dobré. Každopádně se potřebuji ujistit. Nechce se mi věřit, že by mě tu našli. Vytřeštím oči, když spatřím ten stroj. Je obrovský a nejde jej přehlédnout. Hledám na něm nějaké značení a nakonec jej zahlédnu je to... kříž... ne. Moje mysl si vybavuje jednotlivé vzpomínky, které se promítají do mého zraku. Ten z pouhého kříže dělá symbol, kvůli kterému si moc dobře uvědomuji co je to strach. Nevím, kde přišli k tak vyspělému stroji a ani jak mě našli, ale musím se schovat. Rychle za každou cenu. Po tom čeho jsem byl svědkem ve třídě vím, že mě neochrání. Musím se schovat. Musím se ukrýt. Během jednoho okamžiku stojím venku s doširoka otevřenýma očima a během okamžiku druhého na zem dopadá prázdná školní uniforma. Zjednodušil jsem stavbu svého těla a stal se téměř tekutinou. Sice se takto nedovedu rychle pohybovat, ale je to výborné na schovávání. Vydám se k budově a hledám jakýkoliv otvor, do kterého bych se mohl vejít a schovat se někde v zemi, ale i tam mě jistě najdou. Musím... musím pryč! Proto znovu naberu svou formu i s mým normálním oděvem a běžím seč můžu k hranici pozemku, aby jsem se pokusil dostat pryč, zapomínající na ochranné pole, které zde je. |
doba vygenerování stránky: 1.5014448165894 sekund