| |||
Učebna 1 Luis, Marcos, Relliel 18:16:15 Sotva znatelně sebou škubnu, když cítím ruce na ramenou. Sklopím pohled za hlasem, ale jako bych se dívala skrz. Dotek na uchu mnou vyšle novou vlnu příjemného mrazu. Ještě trochu nepřítomně k němu otočím hlavu a pokud neuhne, téměř se dotýkáme tvářemi. Vzpomenu si na dotyk jeho zubů na krku a na ten pocit, když ze mě pil. Jaké by to asi bylo přímo z krku? Je to stejné nebo to bude intenzivnější? Zamrkám. Nad čím to přemýšlím? V zorném poli mám Relliela. To mě probere z veškerého omámení. 18:16:40 Vydám se k němu rychlým krokem. Cestou se ohlédnu tam, kde stál Gill a naštěstí mu opravdu někdo pomáhá. Kleknu si vedle lavice. Jemně mu zatřesu ramenem a pramínky vlasů, které mu spadají do tváře mu zastrčím za ucho. Napjatě s ustaraným výrazem na něj hledím, zda se probírá. |
| |||
Učebna 1 Sukui 18:15:15 S širokým sebejistým úsměvem stojím za dívkoua rozhlížím se po místnosti. Dávám na dívenku pozor, kdyby něco chtěla, protože nejsem z těch, co by kdy porušil své slovo. Nicméně mne šílená a z řetězu utržená dračice ani trochu nezajímá, dokud se mi nesnaží ukousnout hlavu. A ani mne nezajímá medusa, když už jsme u toho. Obě dvě jsou ukázkou toho, co by se na školu nemělo dostat. Kdyby mne teď slyšel otec, jistě by se zatetelil blahem. Přeci jen mne do tohohle ústavu zavřel jen protože jsem podle něj na upíra moc hodný. Kdo by to byl řekl, že? Nikdy jsem si nepřišel slabý. A teď... Mám pocit, že bych dokázal cokoliv. Kromě snad dotýkaní se rozdrcených spolužáků a jejich látání dohromady. Jistě, mohl bych použít telekinezi pro stabilizaci i první pomoc... Nicméně to vypadá, že to už tady mají pod kontrolou. Otočím hlavu zpět až v okamžiku, kdy se dračice svalí na zem jako žok kávy. 18:16:15 - 18:16:40 Jelen záchranář si před dívenku klekne a mluví na ní. Ta ale nevypadá, že by byť jen trochu vnímala. Když na ni položí dlaně zabodnu do něj varovný pohled. Nicméně po místnosti se toho začne dít tolik, že krátce zvednu pohled, abych zaznamenal změny v místnosti. Stále mám na tváři ten spokojený široký úsměv. Pokud ani další slova paroháče s dívenkou nic neudělají, skloním se k ní tak, abych jí mohl šeptat do ucha. Vzhledem k tomu, že nemám dech, který by mohla cítit, zlehka se jejího ouška dotknu rty. "Vypadá to, že peříčko už je vyléčené, ale pořád leží na lavici jak leklá ryba," pronesu k ní šeptem. Má sestra vždycky ráda říkala, že nejlepší probrání z šoku je větším šokem. Třeba to zafunguje. Ostatně přeci jen k němu mířila, než nás zasáhla vlna. |
| |||
Učebna 1 18:16:15 - 18:16:35 Sukui Rozhodně nevypadá v pořádku. Rozhodně to vypadá, že je to neskutečně těžké. Pořád ale nevím, zda budeme schopni ji nějak pomoci. Se stavem ve kterém je... By jí měl pomoci nějaký odborník. Zrovna jde kolem třídní profesor, takže k němu zvednu z kleku pohled a pokývnu němě hlavou směrem k bledé dívce. Doufám, že to gesto pochopí. Položím Sukui dlaně pod ramena a zahledím se na ní, doufaje, že jí třeba dotyk trochu probere z jejího šoku. "Vše bude dobré. Všechno se jistě vysvětlí a vyřeší," je jedno jak. Tak jako tak se jí potom uleví, nebo to alespoň přebolí. Je to sice nyní malá útěcha, ale o moc víc toho pro ni udělat nemohu. |
| |||
Učebna 1 Před mlhou Zvědavě se na něj dívám, když vidím jeho překvapení. Kývne mi na souhlas. Napjatě čekám na kousnutí. Neodvážím se zavřít oči. I tak je ale překvapující, jak jemně chytí mojí ruku, i přes svůj třas, který jsem cítila na ramenou. Jak se přibližuje, mám zápěstí citlivější a citlivější. Položím svou otázku a v odpověď dostanu pohled jeho fialových pronikavých očí a odzbrojující úsměv. Zprudka se nadechnu a zavřu oči, když se zakousne. Držím dech, dokud se mi do těla nevlije nový, příjemný pocit. S výdechem mi povolí kolena a já se musím o něco opřít. Hruď se mi zvedá v rychlém mělkém dechu, hlavu zakloněnou dozadu. Když zuby vytáhne, ani to nepoznám, dokud mi olíznutí ranek nepošle příjemný mráz po celém těle. Ten příjemný pocit se vytrácí a ve mě vznikne zvláštní prázdnota. Otevřu oči a podívám se na něj pohledem, který může pochopit jen upír nebo jeho "svačinka". Na venek to může působit jako svůdný pohled. Vrátím se ale zpět do reality, když si uvědomím jaká mi je vlastně zima. Pomůže mi, nebo spíš sám dostane Relliela z vody. "Děkuji." Když pak zavolám na Gilla, vypadá to, že mu někdo pomůže. Zase se snese mlha. 18:15:15 Čekám známý pocit telekineze, jako když mě Ys pomáhala na její hřbet. K mému údivu se ocitnu v upírově náručí. Což by samo o sobě nebylo tak udivující, kdybych něco cítila. Ale já necítím nic. Překvapeně zamrkám. Jak je to možné? Vždyť jsem cítila, jak se to na něj přeneslo, tak jak to, že se to nevrací? Ne, že bych si stěžovala, jen to nedává smysl. Není ale čas nad tím přemýšlet teď. Z Ys výrazu mi ztuhne krev v žílách. Vyděšeně s vytřeštěnýma očima se na ní dívám. Všechny zvuky okolo se mi přenesou do pozadí, ramena mi klesnou, z očí se mi řinou slzy. Můj výraz se změní v prázdný, když Ys padá v bezvědomí. Dál stojím na místě a nehýbu se. Jen upřeně hledím do prázdna. 18:16:15 Vidím před sebou nějaký hnědý obrys a slyším tlumený hlas. Já se ale dál utápím ve svých myšlenkách. Co se to s ní stalo? Byla to vůbec ona? Proč to udělala? Chtěla jí zabít? Proč mě neposlechla? Slyšela mě vůbec? Co bude teď? |
| |||
Učebna 1 Těsně po mlze Rozlítneme se a přistaneme u draků. S vlčicí se domluví, že je osuší, jako mě před tím v koupelně. Když je hotovo, Strčí drakům do nosu divnou černou věc. Fujky! Nakrčím čumáček, jak mi to lochtá i za ně. 18:16:23 Přijde k nám někdo novej a podává Jigmemu nějaký lektvar. Vezmu si ho do tlapky za něj. Levou tlapkou se držím jeho pravýho rohu a pootočim se tak, že mu v podstatě sedím na rameni. Nakloním se dopředu kolem jeho ucha. Vypadá jak sušenka. Zoubkama otevřu lahvičku a opatrně mu jí dám do pusy. Doufám, že se nerozdrobí. Zakloní hlavu, takže je dobře, že sedim na rameni, protože aspoň nespadnu, ani mu nepřekážim. Přelezu si zpátky za krk. 18:17:05 Asi už draka vyléčil, protože z něj sundá ruku. Prudce klesne na kolena, sesune se na zem a opře se. Trochu to se mnou škubne, ale držím se pevně, tak aspoň nespadnu (41%). Rozhlídnu se po třídě. Děje se tady toho dost. Nejblíž k nám je ale kluk, zavalenej jiným. Ten, co byl v jídelně popálenej je zase hrozně moc zraněnej a utíká jiným dvěma. Nad hlavami nám zahoří modrej oheň. Druhej drak ničí podlahu, ale asi se mu nedivim. Musí to hrozně bolet. Když se pak zmenší, vidím za ním toho pána, co dal Jigmemu ten lektvar. Rozběhnu se za ním těsně před tím, než se objeví víla pod lavicí. "Plosím, nemáte ještě ten lektval? Nebo spíš dva? Tamten kluk vypadá vyčelpaně. A Jigme taky." |
| |||
Učebna 1 Když ke mne natáhne ruku, aby mne podrbala, celý ztuhnu, očekávaje další hromy a blesky, nebo alespoň praskání magie. Když se nic nestane uvolním se a i se jí trochu vlísnu do ruky. To už ale máme jiné starosti. 18:17:05 - 18:17:41 Plamenů si všimnu jen jako nepříjemného horka. Více se soustředím na Kelly. Nakloním liščí hlavu pátravě na stranu, když mu začne léčit hlavu. Když si všimnu, kolik jí sebralo energie jen jedno z jeho zranění, popojdu blíž a stočím se jí vedle tlapky s tím, že si hlavu položím přes ní. Začnu jí po malých dávkách doplňovat energii, tak aby jí to nenarušilo soustředění ani její léčení. V podstatě jí tak energie vůbec neubyde. Podaří se mi vyrovnat veškerou energii, kterou spotřebuje k jeho léčení. Pod dlouhým působením mých sil v jejím nitru se z jejího středu vymotá smotek mé předchozí magie a změní se v čistou energii, kterou může také využít. Její černý květ tak přestane být násilím zavřen. Může ho ovládat, jak bude sama potřebovat, ale nic nezabraňuje tomu, aby z něj něco neuteklo. Ani si toho nevšimnu, protože jen pár sekund před tím, než odtáhne ruce od Dollyho mi dojdou síly a odputuji do vyčerpané temnoty. Když cítím, že mi uniká mezi tlapkami vědomí, sám se zbytkem své síly násilím uzavřu v této podobě. Nepotřebují, abych tady zacláněl. (94%) |
| |||
Učebna 1 18:16:53 Ten malý rošťák nám proklouz. Nejspíš mě trochu rozptýlil ten obrovský výboj magie od Tarneyho. Sotva se otočím, už má ruce na Ary. 18:17:05 Sejdeme se běláskem v liščí podobě u Dollyho, zatímco jí léčí. Bezprizorně ho pohladim po hlavě a podrbu za ušima, pohledem sledujíc Dollyho. Když začne padat, naštěstí se přichomítne Tarney. Jako bych to neříkala. Je neuvěřitelné kolik toho ten malý blázen vydrží a jak s tím dokáže být mrštný. Tarney se podívá se na mě a já na nic nečekám. Přiložím Dollymu ruku na místo, odkud mu vytéká krev. Magií nahmatám střípky lebky a pomalým pohybem ruky je vytáhnu zpět na místo.. Druhou rukou přejedu nad tím místem a zahladím lebku (73%). Pokračuji stejným způsobem s jeho žebry (60%) a nakonec mu alespoň trochu ulevím od pohmožděnin na zádech (39%). Nechávám ho ale v bezvědomí, jinak ten cvok bude pokračovat. Během léčení cítím, jak se v rychlém sledu objeví plameny a Tarney se promění a odklání je. Cítím jak se blíží Hill. 18:17:41 Jakmile jsem s Dollym hotová, vezmu ho do náruče. Zamračím se na jeho vahou. I na dítě je dost lehký. Rozhlídnu se po místnosti, kam ho můžu položit. Pohledem se setkám s Hillem. Usměji se na něj. "V pořádku?" Za ním vidím nově příchozího, který zrovna rozmrazuje upírku. |
doba vygenerování stránky: 1.3482639789581 sekund