| |||
Učebna 1 18:16:52 Natažený napůl na břiše, přikrytý bezvládnými křídly, vlasy napadané do obličeje, přesto oddychujíc, jen jako kdyby spal. Pod zatřesením ramene se zavrtím, ale skutečně mne probere až letmý dotyk prstů na tváři. Napřed jen spokojeně napůl rozlepím oči, než mi dojdou události, které se staly před mým přímým střetem se zdí hlavou. Prudce se zvednu z lavice, až mne křídla rozhodí z balancu a přepadnu přes lavici na druhou stranu od Sukui. Během pádu ale vyjeknu a prostě zmizím. 18:17:04 Objevím se jen o něco málo sekund později stojící vedle Sukui a upravující si oblek. Vypadá to, jako kdyby prostor napřed získal mé obrysy, než se do nich prokreslím. Hned jak jsem ve sféře celý, starostlivě se podívám na Sukui. "Jste v pořádku, mylady?" |
| |||
Učebna 1 Sukui, Relliel 18:16:15 Když se jí tělem, pod mým dotykem, vydá zachvění, trochu samolibě se usměji. Když na mne však otočí hlavu, změní se do příjemného úsměvu. Nehodlám se odtahovat, zůstávám kde jsem. Čekám, až má slova zpracuje, vypadá řádně zamyšlena. Když však během toho sjede k mým tesákům, které nyní neskrývám za rty, dojde mi, že asi nad peříčkem úplně nepřemýšlí. Když zamrká, lehce se natáhnu, abych mohl naklonit hlavu na stranu a tázavě se na ni podívat. 18:16:40 Lehkým, téměř tanečním krokem se vydám za ní přes učebnu. Jelínek se rozhodl to nechat být, takže jsem jí zbyl já a bezvládné peříčko. Začne se snahami ho probudit, takže se vyhoupnu na lavici za ní a usadím se pohodlně na desce stolu. Pokud se nic neděje, ohlédnu se do místnosti, abych se podíval, jak zbytek postupuje. |
| |||
Učebna 1 18:16:40 Dívka hledí spíše skrze mne než na mne a jsem si docela jist, že mne vůbec nevnímá. Spustím tedy ruce z jejích ramen. Především protože vidím, že na mladíka za sebou reaguje alespoň nějak. Momentálně ji tedy nejsem schopen nijak více pomoci. Když se otočí na patě a odkráčí, zvednu se, abych zhodnotil situaci. 18:17:05 Není momentálně nikdo, komu bych mohl pomoci a již pomoc neměl, chvíli počkám, zda si někdo mého lelkování nevšimne. Když si však všimnu pohybu léčitele, také zamířím do volného prostoru. Počkám až vyléčí trojici vzadu a dojdu napřed jemně probrat nagu, než zamířím ke klukovi na lavici. Třetí odkráčel sám a také to vypadá, že bude potřebovat spíše péči psychologa než spolužáka, kterého nezná. |
| |||
Učebna Aliana Croix,Remni, Gill 18:16:20-18:18:00 “ Zdá sa, že to trochu zaberá.“ Vyjde mi spoza zubou, ako ich mám zatnuté kvôli sústredeniu. Dúfam, že ma teraz niekto nevyruší z koncentrácie, lebo budem mať zas migrénu ako po celodennej párty... Pokračujem v snahách mu rozprúdiť krv v tele, keďže je už zahriaty a teplotu stále zvyšujem. (62%) (12%). Nie, teraz nech mi neupadá koncentrácia... Ešte chvíľku... musím to risknúť... Zrazu vidím ako Gill padá na toho chalana a skoro ho rozpučí, keby nepoužil mágiu. “Dávaj pozor. Pokiaľ ťa zavalí, tak budem musieť zachraňovať aj teba...“ Chcem ruku, s ktorou zahrievam uvoľniť a skúsim si s pomocou I.C.O.N. vytvoriť REFLEX injekciu na lepšie sústredenie a s druhou rukou pokračujem v práci. (88%). Následne si pichnem Injekciu do srdca, aby mi to čo najrýchlejšie sa rozšírilo po systéme. Zrenice sa mi zúžia, trošku ma šklbne v svaloch, ale som schopný pokračovať v koncentrácí na to, aby som udržiaval Gilla nažive. Potom k nám niekto dobehne nejaká baba a začne hovoriť ako dávať Gillovi prvú pomoc. Pozriem tú babu, čo je pri nás a poviem jej: „Za mnou niekde je taká oranžová krabička s bielym vrchnákom. Zober ju, otvor a pichni do Gilla tú injekciu s červenou tekutinou a stlač tlačítko naboku. Je to regeneračné sérum. Mohlo by mu to pomôcť...“ „Dobre pokračuj, ale tak, ako ti to ona hovorila...“ Povzbudim chalana a následne pozriem na tu babu a poviem: No kde máš tú krabicu ? Chceš nám pomôcť alebo nie ? „Ach... moja hlava... nesmiem sa moc nehať unášať emóciami, lebo to pokazím...“ Pokračujem s ovládaním kovov s obidvoma rukami. Ak donesie krabicu nasmerujem ju ako otvoriť krabicu, vybrať injekciu a použiť, keby nevedela, čo je lekárnička a ako sa používa Stimpack. |
| |||
Učebna 1 Luis, Marcos, Relliel 18:16:15 Sotva znatelně sebou škubnu, když cítím ruce na ramenou. Sklopím pohled za hlasem, ale jako bych se dívala skrz. Dotek na uchu mnou vyšle novou vlnu příjemného mrazu. Ještě trochu nepřítomně k němu otočím hlavu a pokud neuhne, téměř se dotýkáme tvářemi. Vzpomenu si na dotyk jeho zubů na krku a na ten pocit, když ze mě pil. Jaké by to asi bylo přímo z krku? Je to stejné nebo to bude intenzivnější? Zamrkám. Nad čím to přemýšlím? V zorném poli mám Relliela. To mě probere z veškerého omámení. 18:16:40 Vydám se k němu rychlým krokem. Cestou se ohlédnu tam, kde stál Gill a naštěstí mu opravdu někdo pomáhá. Kleknu si vedle lavice. Jemně mu zatřesu ramenem a pramínky vlasů, které mu spadají do tváře mu zastrčím za ucho. Napjatě s ustaraným výrazem na něj hledím, zda se probírá. |
| |||
Učebna 1 Sukui 18:15:15 S širokým sebejistým úsměvem stojím za dívkoua rozhlížím se po místnosti. Dávám na dívenku pozor, kdyby něco chtěla, protože nejsem z těch, co by kdy porušil své slovo. Nicméně mne šílená a z řetězu utržená dračice ani trochu nezajímá, dokud se mi nesnaží ukousnout hlavu. A ani mne nezajímá medusa, když už jsme u toho. Obě dvě jsou ukázkou toho, co by se na školu nemělo dostat. Kdyby mne teď slyšel otec, jistě by se zatetelil blahem. Přeci jen mne do tohohle ústavu zavřel jen protože jsem podle něj na upíra moc hodný. Kdo by to byl řekl, že? Nikdy jsem si nepřišel slabý. A teď... Mám pocit, že bych dokázal cokoliv. Kromě snad dotýkaní se rozdrcených spolužáků a jejich látání dohromady. Jistě, mohl bych použít telekinezi pro stabilizaci i první pomoc... Nicméně to vypadá, že to už tady mají pod kontrolou. Otočím hlavu zpět až v okamžiku, kdy se dračice svalí na zem jako žok kávy. 18:16:15 - 18:16:40 Jelen záchranář si před dívenku klekne a mluví na ní. Ta ale nevypadá, že by byť jen trochu vnímala. Když na ni položí dlaně zabodnu do něj varovný pohled. Nicméně po místnosti se toho začne dít tolik, že krátce zvednu pohled, abych zaznamenal změny v místnosti. Stále mám na tváři ten spokojený široký úsměv. Pokud ani další slova paroháče s dívenkou nic neudělají, skloním se k ní tak, abych jí mohl šeptat do ucha. Vzhledem k tomu, že nemám dech, který by mohla cítit, zlehka se jejího ouška dotknu rty. "Vypadá to, že peříčko už je vyléčené, ale pořád leží na lavici jak leklá ryba," pronesu k ní šeptem. Má sestra vždycky ráda říkala, že nejlepší probrání z šoku je větším šokem. Třeba to zafunguje. Ostatně přeci jen k němu mířila, než nás zasáhla vlna. |
| |||
Učebna 1 18:16:15 - 18:16:35 Sukui Rozhodně nevypadá v pořádku. Rozhodně to vypadá, že je to neskutečně těžké. Pořád ale nevím, zda budeme schopni ji nějak pomoci. Se stavem ve kterém je... By jí měl pomoci nějaký odborník. Zrovna jde kolem třídní profesor, takže k němu zvednu z kleku pohled a pokývnu němě hlavou směrem k bledé dívce. Doufám, že to gesto pochopí. Položím Sukui dlaně pod ramena a zahledím se na ní, doufaje, že jí třeba dotyk trochu probere z jejího šoku. "Vše bude dobré. Všechno se jistě vysvětlí a vyřeší," je jedno jak. Tak jako tak se jí potom uleví, nebo to alespoň přebolí. Je to sice nyní malá útěcha, ale o moc víc toho pro ni udělat nemohu. |
doba vygenerování stránky: 1.4127428531647 sekund