| |||
Učebna 1 Monique, Sukui Usadím se a zanedlouho na to se strhne ruch. Jen se unaveně natočím, abych viděl, co že se to stalo tentokrát. Nikdo otráven nepadá k zemi, ani nikdo nevzplanul, dokonce ani nikdo nikomu nezlomil končetinu. Miko zkameněla většinu třídy. Ještě unaveněji přejedu po okolí pohledem. Vypadá to, že dobrovolníků je více než dost a tak zůstávám sedět. Minimálně do té doby, než můj vytříbený smysl vycítí někoho hodného toho, abych se zvedl do stoje a vyhledal ji pohledem. Jistě potřebuje řádného uvedení, představení a pocítit, že tu všichni nejsou jen balvani. Vzhledem k ruchu v druhé uličce se kolem lavice vydám směrem k uličce, jenž mne dovede ji vstříc. Nespěchám, stejně je času dost. Když se však třídou rozline hutná bílá mlha, zastavím se na místě, abych do ničeho nevrazil. Krátký moment čekám, zda se rozplyne rychle sama, když tak ale nedělá, tak zvednu ruku, abych se mlhy "dotkl". Nestačím ale vykřesat ani jiskřičku magie, když ucítím ruku na své a následně do mne narazí dívka od vedlejšího stolu. Něco mi okamžitě řekne, že bych jí měl věnovat svou pozornost a pomoci jí. Nevysmeknu se tedy, ani nic neřeknu, jen ji za ruku chytím a přitáhnu blíž. Jednou rukou si ji přidržím u sebe a druhou zvednu dlaní vzhůru, aby se do ní stáhla všechna mlha z místnosti. Zůstane mi nad dlaní vířit jako mléčně bílá koule zuřivé mlhy. Podívám se na dívku. "Jste v pořádku?" pronesu svým melodickým hlasem a snažím se ignorovat lákavé nutkání jejího teplého krku. Díky únavě mám ale přeci jen krapet hlad a tak se možná uvolní i trochu toho upířího šarmu. |
| |||
Učebna 1 Zahřeje mě u srdce, když vidím jak je Gill najednou uvolněný a sebevědomý ohledně svých schopností. Doufám, že už se teď nebude tolik uzavírat do sebe. S úsměvem ho sleduji a když pak ustoupí stranou, přímo v mém zorném poli se objeví téměř nahý mladík. Okamžitě zrudnu, obličej schovám v rozpacích do dlaní a velmi rychle se otočím dopředu. Mám dojem, že to už neodvidím. Nevšimnu si ihned, že místnost zahalila mlha. Až po nějaké chvilce, kdy sundám ruce z obličeje. Nevypadá to, že by se chtěla rozplynout rychle. Po paměti popojdu k Rellielovi. Není to tu takto moc příjemné... |
| |||
Učebna 1 Ysea, všichni ve třídě Příchod té dračí dívky jsem cítila už z dálky. A když při vstupu do místnosti oslovila anděla skutečně jsem doufala že se přidá k nim. Ona však skončila na místě hned vedle mě. Jejím otázkám rychle zakroutím hlavou. Neodvážím se její mysli přiblížit ani na tolik abych odpověděla. Ten střet jsem už znovu riskovat nechtěla. I když jsem cítila co ještě nikdy předtím, dokonce ani prostřednictvím někoho jiného nechtěla jsem to zažít znovu. Ten nádherný pocit ano, ne však k čemu mě nutil a co ho posilovalo. Marně jsme se pak snažila dostat z jejího sevření pryč ale moje lidská síla k tomu byla málo. Moje pokusy rychle skončily potom co přišla Miko. Ostrá bolest kterou jsem z ní pocítila bylo poslední co jsem cítila než moje vědomí zmizelo, i se vším ostatním kolem mě. Bylo to pak jako mrknutí když se energie, tvary i mysli kolem znovu vrátily. Bylo to úplně stejné jako když jsem předtím přišla o hlavu. Můj oheň, který se do teď dusil v kameni se s mým návratem okamžitě dere ven. Moje ruce bíle zazáří a teplota kolem se prudce zvedne, že se i zkamenělé vybavení třídy v mojí blízkosti začne žárem měnit barvu. |
| |||
Učebna 1 V klidu čekáme na začátek hodiny, který vypadá, že bude velmi záhy, vzhledem k tomu, že dorazí profesor a začne si odškrtávat docházku. Nicméně, než se dostane k tomu začít, ozve se dívčí výkřik. Na ten popud vyskočím na nohy a otočím se dozadu třídy. Jen abych viděl, jak medusy nejbližší okolí zatuhává v kameni. Až sem naštěstí její schopnosti nedosahují, takže se mohu trochu uklidnit a pokoušet se zjistit, jestli bych mohl nějak pomoci. Minimálně posléze mohu pomoci s transportací soch. Vypadá to ale, že se bude ošetřovatel dostavovat sem. Doufejme, že je i zručný kameník. Vypadá to, že nikdo nepanikaří ani není potřeba jiných než léčivých schopností. Těmi neoplývám, takže zůstávám stát u naší lavice. Nesedám si, aby kdyby se někdo rozhlížel po místnosti s hledáním pomoci, si mne spolehlivě všiml. Po chvíli se však zlehka opřu bokem o lavici a založím ruce na hrudi. Situace se opět změní, když se vzadu ve třídě klučík promění do přerostlé levitující užovky a celou místnost zahalí neproniknutelnou mlhou. Poslepu nahmatám Maxe, abych na něm držel ruku a věděl kde je po celou dobu, co nevidím. Možná ho tím vzbudím, ale stejně je čas, aby vstával. |
| |||
Učebna 1 I přes přítomnost profesora po chvilce končí střed třídy v kameni. Trochu zmateně se situaci věnuji pohledem. Vůbec jsem nepostřehl, co se vlastně stalo, kromě toho, že ta medusa má očividně silnější schopnosti než jiné její rasy. Chvíli pozoruji, co se děje. Profesor se vydává ujistit, že je medusa v pořádku, zatímco pavoučnici posílá pryč. Do třídy vchází další studenti a támhle přes místnost po chvilce vysvitne holý zadek. Když se po skoro deseti minutách nic neděje a žádná zázračná záchrana se nekoná, vstanu ze svého místa. Asi je čas, abych trošku přiložil ruku... Tedy spíše plíce... K dílu. Jinak hodina nikdy nezačne. Ustupuji dozadu do místnosti, kde je dostatek prostoru k mé proměně. Během několika okamžiků se začnou kontury těla deformovat, protahovat, až lidská podoba zmizí zcela. Na místě se vznáší sedm metrů dlouhý asijský drak. Žádná roztrhaná uniforma se na zemi neválí, splynula s mou dračí podobou. Zavlním se ve vzduchu, přeskládám končetiny a zhluboka se nadechnu skrze dlouhé plíce. Zadržím na chvíli dech, aby získal vzduch očistné properity mého těla a potom do místnosti vydechnu mohutnou neprohlédnutelnou bílou mlhu. (99%) Pokud jsem ji podržel dostatečně dlouho v mém těle, měla by všechny přítomné zbavit negativních stavů, jako je právě zkamenění, paralýza, kletba nebo podobně. Nicméně to také očišťuje věci jako jsou požehnání a jiné vlivy, které na tělo či mysl působí. Všechno je to za předpokladu, že to není magie silnější než ta dračí. Pokud je to magie silnější než dračí, pouze se dočasně potlačí než se mlha rozplyne, což bude pár minut trvat. Když jsem spokojen, opět se volně proměním do lidské podoby, dopadnu na nohy a usadím se zpět na svou židli, jako kdyby se mne dění v místnosti vůbec netýkalo. |
| |||
Učebna 1 Především Remmi Snažím se moc nenechat rozptylovat tím, jak si mne celou dobu upřeně prohlíží. Když však někdy jeho pohled zachytím, usměji se na něj. Dokonce si pro sebe nechám i poznámky o tom, že by mi mohl trochu pomoci. Minimálně od té doby, co mu uvolním ruce a jeho předkloněnou pozici. Tak jako tak to ale nevypadá, že by mi dělalo problém vyhnout se jeho trhnutí, když to někde lochtá, nebo je nepříjemné. Čím blížeji má příležitost prohlédnout si mé oči, tím více to vypadá podle lesku, jako kdyby byly zlaté. Je také vidět, že mám problém doostřovat, zvláště, když mi brýle popojedou po nose. Na chvíli se kolem něj ocitnu i v kleku, když se ho snažím vymanit ze zbytku oblečení. Vypadá, jako kdyby byl úplně mimo. Taky se mu nedivím, první reakce známých alchymistů byla, že mne chtěli přikurtovat natrvalo v laborce. Unikne mi tiché uchechtnutí, když si konečně uvědomí, že je před celou třídou nahý. Pravda, před některými zraky ho kryjí sochy, ale stejně. Můj kabát je mu na délku akorát, vzhledem k tomu, že jsme stejně vysocí. Bez něj je vidět, že mi trochu dělal mohutnější ramena. Pod ním mám bílou košili, hnědou vestičku, vše také pečlivě upravené. Z mého oblečení je pro ty sensibilní cítit magie. Když mne chce vyhledat pohledem, musí se otočit, vzhledem k tomu, že jsem momentálně stál za ním. Když si mne tak prohlíží, založím ruce na hrudi a zakřením se na něj. Když je mi odpovědí zamračení, nadechnu se, abych se představil. Stejně mne tady tak všichni již znají. Místo toho ale v podstatě dostanu rozkaz. Vzduch zase vypustím z plic a nasadím úsměv. "Ale jistě," odtuším mu do zad již normálním hlasem a sleduji, jak odchází k meduse. Skoro hned se zamyslím, takže zůstanu stát na místě kde jsem, jen hledíc na dvojici před sebou. |
| |||
Učebna 1 Přicházejí další a další studenti a já jen s napětím očekávám kdo se posadí na vybrané místo. Nikdo se však nechytá, všichni si sedají jen tam kam si sedat nemají. A já si jen nezaujatě prohlížím svoje ostré nehty. Ten nejznuděnější možný výraz. Ach jistě, také tu bylo to čekání na hodinu. To se s příchodem profesora sice sice krapet zkrátilo, přesto to ale bylo otravně dlouhé. A Jackovo debilní žvanění tomu moc nepomáhá. Snad nechce tvrdit že mu ta okatá zrůdička chybí. To by byl asi první. Jeho prohlášení o tom jak dokáže vycítit že se někdo k něčemu chystá. Obrátím oči v sloup. No asi to nebude tak úplně fungovat. Já už mám nachystáno, teď stačí jen vyčkat. Pořád se nic neděje dokud se neobjeví Miko a nenamíří si to rovnou k jednomu z připravených místeček. Jen si sedne hned z místa zase vyletí. S dobře známým syčením té její hadí hlavy. A to prosím není vše s tím jejím syčením přijde pochopitelně taky zkamenění jednoho, dvou, tří...vida, šesti studentů a jednoho zčásti. I když se tvářím dokonale že jsem z události stejně překvapená jako kdokoliv jiná, moje srdce skutečně plesá radostí. 'Chudáčka' Miko něco kouslo do zadnice. Ale né to je mi ale opravdu líto. Vůbec nechápu co se mohlo stát. Hned po tom co se tahle perlička změnila změnila v jednu a probodla Miko záď zase zmizela a stejně jako ostatní nastražené se rozplynula ve vzduchu a splynuli s vůní krve která ve vzduchu panuje. Takhle nikdo nedokáže poznat co bylo původcem jejího zranění. Docela se divím že vůbec nikdo nemá problém s tím že právě zkameněla na půl tuctu studentů. Takže se stačí tvářit jako naprosté neviňátko, že z toho mám sama trauma a smrti ostatních se obejdou bez trestu. No to je vážně nádhera. Nebudu se k tomu nijak vyjadřovat, a zbytečně na sebe tak poutat pozornost. Sedím s tichým, dokonale skrývaným nadšením. Nad událostí si pak jen smutně povzdechnu ale nehnu prstem abych někomu pomohla. Ostatní už se odhodlaně pustily do léčení a odkameňování, a že jim to jde. Teď se alespoň můžu podívat jak je kdo schopný. |
doba vygenerování stránky: 1.4477331638336 sekund