| |||
Učebna 1 Především Sukui a Relliel Povytáhnu obočí a zamračím se. Trochu nesouhlasně semknu rty, ale nic na to neříkám, ani na ni nenaléhám. Je mi jasné, že by jí to jen přihoršilo. A to i současný stav i vztah s Yseou. Nemá ale nyní smysl vyjádřit můj nesouhlas nebo námitky. Potlačím chuť protočit oči, když se andílek zvedne a natiskne ji na sebe. Sukui více než jako dívka v náručí milého vypadá jako kočka ve svetru. Nutno dodat, že jako taková, co na to není zvyklá. Už uvažuji, že bych si prostě odsedl, když do místnosti vstoupí Ysea. Při zvuku jejího hlasu se otočím, abych se na ni podíval. Ostatně asi stejně, jako celá trojice. Trochu jsem čekal, že se přižene a vyhodí mne z mého místa, ale usadí se vzadu. Sukui asi tolik nepřeháněla, když říkala, že se pohádaly. Zkoumavě se podívám na Sukui a přijde mi, že čekala něco jiného. Přijde mi trochu přešlá. Uvažuji co bych jí k tomu mohl říct povzbudivého, aby to nebylo klišé jako "bude všechno v pořádku" nebo jí znovu nerozbrečel nějaký poznatkem o tom, že je třeba dobře, že si dají nějaký čas od sebe. Z mého zahloubání mne vytrhne příchod profesora. "Dobrý večer," odpovím zpět a založím ruce na hrudi. Snažím se hledět dopředu, ale po chvilce mi pohled opět samovolně sklouzne k dívce sedící vedle mne. Pokud si toho všimne, vypadám zamyšleně. |
| |||
především Remmi[/b] I se studentkou 4.J jsem nás teleportoval k bráně, abychom šetřili čas, když ho dle všeho nemáme mnoho. Jakmile se před námi otevře brána, dostanu pár facek množstvím magie, která je skrytá za štítem. Rozloučíme se se studentkou a vejdeme dovnitř. Brána se uzavře a jdeme do budovy. V hale se podívám na mapku, abych mohl zamířít rovnou na ošetřovnu a Remmiho poslat do správné učebny. Jsme tu tip ťop na čas. V chodbě je cítit další chumel magie, ale nevypadá to, že by byl někdo zraněný. Pokračuji tedy bez povšimnutí dál chodbou, až nakonec dorazím k ošetřovně. Na nic nečekám, vejdu dovnitř a zavřu za sebou dveře. |
| |||
Učebna 1 především Gill, Relliel, Ys, Tarney Na Rellielovu paniku jen zmateně zamrkám. Vypadá to, že mojí reakci moc nepochopil. "Umm... To je trochu složité a slíbila jsem jí, že to nikomu neřeknu." Upřímně doufám, že to je opravdu tím, že to nedělá, protože sama chce... Již ze zvyku, nebo spíše z nezvyku, s sebou trochu cuknu, když se mě dotkne. Ale protože se stále nic neděje, nechám svojí ruku v těch jeho. Možná má pravdu. Nejspíš to jen přeháním a pohádaly jsme se zbytečně. Zase to kazím... Ve snaze se uklidnit mu stisknu prsty. Opětuji mu slabý úsměv a než se naději, má mě opřenou o svou hruď. Myslím, že mi právě vynechalo srdce tak pět úderů. Celou mě poleje horko. Nikdy jsem nebyla v objetí, kromě s Ys. Celá ztuhnu a nevím co mám dělat. Jistě, má to uklidňující účinek, jen je velmi přebíjen nečekaností, nervozitou, rozpaky... Nejsem schopná se tomu poddat ani se odtrhnout. Dalo by se říci, že mě z mého dilematu zachrání Ys. S nevědomostí, co vlastně čekat a trochou překvapení, se uvolním z objetí a otočím k ní hlavu. Mluví na Relliela nějak moc v klidu a na mě se usměje. Připadám si naprosto k ničemu. Vždyť ani nedokážu odhadnout nálady své nejlepší přítelkyně. Jsem ta nejhorší kamarádka pod slunci... Na její úsměv odpovím pohledem, který vyjadřuje moji lítost a rty jen bezslyšně naznačím "Omlouvám se." Když do třídy vejde profesor, otočím se dopředu, upravím svůj posez a pípnu "dobrý den" v odpověď. |
| |||
Jídelna - učebna 1 Miko, Nybe, Tarney “Teď už dobře, asi jsem trochu přecenila svoje síly” odpovím s pousmáním. “...Nebo jsem podcenila co jsem to pila. Ale do lesíka bych nejspíš zašla stejně” křivě se ušklíbnu když si jen vzpomenu jak se mi potom jak se mi z toho motaly packy. Asi si teď dám na nějakou dobu od pití pokoj. Určitě ještě něco takového proběhne ale to už asi beze mě. Ze svého vyzvýdání od Nybe se nedozvím nic, protože mi dá asi tu nejvágnější možnou odpověď. To bych si vážně mohla odpovědět sama. "O tom vůbec nepochybuji" odsouhlasím její prohlášení. Asi nemá smysl se dál vyptávat, tak to nechám u té mocné dračice. Jestli tím vyvoláním ohně teda chtěla ukázat svoji moc teda nevím. Ale oheň k drakům přece patří. Hlavně nejsou jediní kdo to svedou. Tu další odpověď už přece trochu rozvedla…i když nic konkrétního vlastně taly neřekla. Odpověď typu: domysly si sama. Ale nevadí, když se nechce pochlubit násilím to z ní přeci páčit nebudu. "Sakra máš pravdu. Vážně by jsme měli jít" rychle si do pusy na pu poslední sousto a ned se zvedám k odchodu. "Na hodinu jsem úplně zapomněla" uculím se cestou na Miko. Už nám zbývá jen pár minut, tak raději přidám do kroku. Snad zbyla nějaká ta inteligentní místa. Skupinku před jídelnou jen obejdu a spěchám dál do učebny. "Vidíš že zbyly dobrý místa" zašeptám k Miko. "Dobrý večer" pozdravím ještě profesora. Projdu mezi lavicemi na volné místo ať si můžou sednout i holky. (BL44). |
| |||
Učebna 1 především Wayne Chlapec vepředu nevypadá, že by vnímal. Je i poměrně upravený, takže nestrhává mou pozornost. Mohu si v klidu oddychnout, abych se srovnal s tím, co se stalo. Zdrženlivost tady bude mnohem těžší než jsem čekal. Tady jsou všichni tak špinavý! A dotěrní! A.... A... Fuj! Po poměrně dlouhé době v klidu vstoupí démon. Zamračený výraz mu vrátím, i když já se moc nedívám na něj, ale na jeho divně popotahanou a rozvolněnou uniformu. Nádech výdech. On si to profesor jistě srovná... Alespoň v duchu doufám a zabodávám mu pohled do zad. Nejraději bych se zvednul a pořádně mu uniformu srovnal. Další dívka naštěstí upravená je, takže jí jen doprovázím pohledem k jejímu místu, než se vrátím k hypnotizování zad. Jako kdybych doufal, že se mu sama srovná. Zvířecí dvojici, daněk a kocour, věnuji jen letmý pohled a raději rychle uhnu pohledem. Z kocoura trčí všude kde to jde chlupy a daněk vypadá, jak kdyby v uniformě cvičil. Nehledě na to, že klubíčko uniformě také zrovna neprospěje. Do místnosti vstoupí další dívka. Neudržím se a šokovaně zalapu po dechu. Dříve upravené oblečení je pomuchlané a rozevláté, jak kdyby se venku pohybovala ve vichřici. Minimálně tak se mi to zdá. Ať už dělala cokoliv, musím obdivovat její schopnost plést copy. Až na několik uvolněných pramenů vypadá stále docela... Použitelně. Odthrnu od ní pohled, když se připojí k tomu klukovi, co tu byl jako první. Zatnu ruku v pěst. Tohle bude těžké. Ode dveří rychle uhnu pohledem, když vejde pavoučice jménem Kristy. Kontrolovat ji nemusím, jestli nedělala nějaké vylomeniny, upravoval jsem ji sám. Naštěstí se usadí dopředu. Žhavá dívka na sobě pro jistotu uniformu ani nemá. I když musím říci, že se vůbec nedivím. Ani anděl, který vkráčí do učebny na sobě nemá uniformu, alespoň je však slušně upraven. I když mu to asi dlouho nevydrží, když si kleká vedle lavice. Skoro vyskočím a běžím zelenovlasému zachránit alespoň zbytky vizáže. Udržím se ale a zůstanu sedět na zadku. Jen si ho zaraženě prohlížím. Jak na sobě snese mít tolik krve? Na bílé košili se vyjímají tmavé fleky. Mám dojem, že sako je ohořelé a rozhodně nejde přehlédnout chybějící rukáv. Jen tiše zaúpím a více se ponořím do lavice. Následující příchod bílého týpka to moc nevylepší. Sako sice vypadá v pořádku a má ho pověšené na prstech přes rameno, nicméně bílou košili má samý flek. Mám dojem, že jsem zahlédl i nečervenou krev. Což tady asi není nic zvláštního, ale upřímně, je děsně špinavý. Jak se mohou s takovou špínou tak nosit? Jak hledím dopředu, zachytím pohled Kristy. Rychle uhnu pohledem stranou a trošku zrudnu. Na pozdrav jí ovšem neodpovím. Díky tomu si skoro nevšimnu příchodu nagy, jenž zabírá místo vzadu. U ní nevypadá, že by uniforma něčím trpěla, kromě snad nedostatku zájmu při oblékání. Zkoumavě přejedu pohledem její krvavý náhrdelník, který se trochu leskne ve světlech učebny. Další dívka na sobě také nemá uniformu. Její tělo halí šupiny. Lehce nakloním hlavu na stranu, když si sedá vedle té horké. Jednak by mne zajímalo, co všichni udělali s uniformami a jednak by mne zajímalo, zda je drak v lidské podobě. Od dumání mne vyruší příchod profesora. Když se zastaví u dveří a na jeho osobu projeví opravdu velkou dávku emocí - jak jsem si stačil přes víkend všimnout, že tohle už je hodně - hodím po něm zoufalý pohled, který říká něco jako: Já vím, že ano? Když nás pozdraví, zamumlám pozdrav nazpátek. Nechci na sebe upozorňovat, ale nechci být nezdvořilý. Snad nebudu jediný kdo pozdraví. Do třídy přidupe kluk, který také postrádá uniformu. Zesinám, když zamíří rovnou k mé lavici. Nadechnu se k protestu, ale zavrčí na mne. Zamračím se a ztichnu. Hodím na něj přezíravý pohled a odsunu se na své židli až k okraji lavice, co nejdál od něj. Dva v jeden den. Co jsem komu udělal? |
| |||
Před jídelnou Hill, Ulgge, Sharika, Grimgull Protočím oči nad Hillovou poznámkou. "Hele já za to nemůžu, jo? To je prostě takový léčitelský instinkt... Ale tady slečinka to zvládla dobře, ani jsem nemusela nic dělat a je jak novej," usměju se na ty dva. Upřímně netuším, proč je tak ubulená, když byl jenom unavenej... Pokrčim si pro sebe rameny. Asi spolu mají spešl vztah, ale je mi to vcelku šumák. Otočím hlavu na Hilla. "Jdeme teda?" Snad ještě jsou volný místa k sezení na nějakým dobrým místě... Jestli mi to Hill nabídne, nechám se od něj vytáhnout do stoje, jinak se zvednu sama. Natáhnu ruku k mladíkovi na zemi. "Taky byste měli vyrazit..." |
| |||
Před jídelnou Kelly, Ulgge, Sharika, Grimgull Kelly se mi vyvlékne, takže na ní nechávám ruce co nejdéle to jde a pouštím její prsty konečky svých prstů, aniž bych se hnul z místa. Na tváři mi sedí poněkud přiblblý spokojený úsměv. Teprve po chvíli mi dojde, že bych mohl jít blíž a tak se ladným, skoro tanečním krokem přiblížím a broukám si u toho, jak kdybychom se líbali za hudby. Stojím jen kousíček za Kelly a s blahoskonným úsměvem pozoruji, co se děje. Až když začne špatně dýchat, tak se ke mne snaží propracovat myšlenka, že asi není něco v pořádku. Než se ovšem stačí dostat někam hlouběji, vzduchem zapraská energie a zasáhne mne výboj energie. Můj postoj se změní. Z uvolněného na trochu napjatý. Ruce založím na hrudi a shlédnu na situaci novým pohledem. "Tak co, je v pořádku? Jestli budeš takhle pospíchat na pomoc každému koho neznáš, tak nebudeš dělat nic jiného. Už teď jdeme pozdě na hodinu," mluvím klidným vyrovnaným hlasem, ale v mém výrazu je vidět osten žárlivosti. Zvednu pohled k orkovi, "ti tady vypadají dost schopně zavolat léčitele..." dodám ještě s úsměvem a přičapnu si za ní na bobek, abych jí mohl položit ruku na rameno. |
| |||
Chodba přízemí Ulgge, Grimgull, Kelly, Hillaris Když na mne promluví, přestanu plakat tak usilovně a jen vzlykám, jak se mi koulí slzy z očí. Konečně se dvojice od sebe odtrhne a vlčice hned spěchá na pomoc. Když se zeptá, co se stalo, jen se uslzeně podívám na orka, momentálně ne příliš schopna slova. Když jí však neodpoví a jen následuje jejích pokynů, sleduji jak se mu ulevuje a jí přitěžuje. Když to pozoruji, klesnu na kolena vedle nich, nohy se mi rozjedou do stran do kotvičky. Prosím, prosím, prosím. Nikdy by jsi to nemusela řešit takhle, kdybys nikdy nevznikla, uvědomuješ si to? Horečně kývám na souhlas do vzduchu tomu, co nikdo jiný nemohl slyšet. Než však stačím zasáhnout, ve vzduchu zapraská neuvěřitelné množství magie. Překvapeně nadskočím až z toho přestanu plakat. Schoulím se skoro do klubíčka, když dvojici zasáhnou blesky. Nevypadá to ale, že by jim něco bylo, dokonce vlčice vypadá líp. Natáhnu tedy ruku k chlapci, co na mne byl tak milý, a s dalšími kutálejícími se slzami s ním trochu zatřesu, jako kdyby byl v bezvědomí, i když není. V ten moment cítím jak zpoza mých zábran vytryskne magie a plně mu doplní síly a pokud mu zbylo nějaké zranění nebo bolest, tak ho zbaví i toho. (100%) Konečně přestanu plakat. Děkuji. Děkuji. Děkuji. Jednou mne to přestane bavit, doufám, že to víš. Znovu si jen pro sebe kývnu hlavou na souhlas a uslzenýma očima zvědavě sleduji vlčici, ruce stále na chlapci. |
doba vygenerování stránky: 1.3514041900635 sekund