| |||
Učebna 1 Úplně se vyděsím, když najednou během mého proslovu začne plakat. Trochu zpanikařím a vezmu ji za ramena. "Všechno to myslím vážně! Není třeba plakat!" kdyby neseděla a já neklečel, už bych jí svíral v objetí. Když ode mne odkloní hlavu, trochu se zamračím, protože ji uklidnilo něco zcela jiného, než bych chtěl. Hlavně ale že už nepláče. I já ji velmi pozorně naslouchám, když začne mluvit o své společnici. Vezmu do svých rukou její dlaň a lehce ji prsty chlácholivě hladím. Pokud se samozřejmě nechá. "A není to také prostředím? Měl jsem dojem, že o Vás má obrovský a velmi upřímný strach," pokývám hlavou a hledám její pohled, který nakonec ulovím, až když se na mne podívá. "Přeci jen to bylo velmi letmé setkání... A musím říci, že jsem se zrovna... Ehm, nereprezentoval, řekněme. Také bych byl mrzutý, kdyby někdo takto nečekaně ukončil mou leteckou chvilku svou neopatrností," pronesu na téma poznávání a mám dojem, jako kdyby se mi krkem sypal písek. Co by jeden pro lásku neudělal! "Možná to je její obranný mechanismus, jak se s takovými věcmi vyrovnat?" navrhnu jednu z variant, proč se chovala jak se chovala, i když jsem nebyl při vědomí, abych si mohl udělat vlastní názor. Konečně! Oční kontakt! Mile se na ni usměji. "Inu myslím, že to velmi rychle poznáte. Pokud tomu tak skutečně nebude, máte tu mnoho podpory, jak se s tím vypořádat. I když tomu nevěřím. Myslím, že to chce jen čas," lehce nakloním hlavu na stranu a aniž bych pustil její ruku, tak vstanu, abych si ji mohl přitisknout na hruď a chlácholivě ji zabalit do mých paží. |
| |||
Učebna 1 Především Sukui a Relliel Pokud andílek nemluví přímo na mne, tak se ho snažím ignorovat. Je to zvláštní rozhovor, nicméně pokud to tak Sukui vyhovuje... Posadí se opět normálně a mne se hlavou prožene ostrá odpověď na její poznámku. Možná by mělo. Minimálně by se pak nehádali a nemusela by kvůli tomu proplakat ráno. Nepodaří se mi vymyslet adekvátní odpověď dostatečně rychle, abych mohl zareagovat před andílkovým proslovem. Když se během toho Sukui opět rozpláče, rty se mi semknou do úzké čárky a začínám uvažovat nad tím, že sice nemohu Sukui utěšit, ale jemu bych facku vlepit mohl. Nebo vyrazit pár zubů. Třeba by ho to probralo. Naštěstí ji má další slova uklidní podobně, jako si představuji, že by ji mohl uklidnit dotyk. Vypadá, že jsem jí něčím zasáhl více, než jsem chtěl. Na její slib velmi vážně kývnu hlavou, že beru na vědomí. Dokonce potom i trochu povolím ramena z mého napnutého posedu. Ze Sukui vypadne poměrně zajímavá informace. "Jak by nemohla moci za své chování?" chytím se informace a hned se zeptám. Odkloní se na andílka a já se zamračím do stropu. Snaží se vás nezabít... Tím bych si nebyl tak jist. Jen to pravděpodobně udělá tak, aby nic neukazovalo na ni. Nakonec úplně zaignoruji i přímou otázku od andílka. Nezdá se mi, že by měl byť sebemenší ponětí, co se tady děje, nebo jak se Sukui cítí. Zvláště když se ji bez ostychu dotýká a nevypadá to, že by Sukui cukla, nebo by se snad něco stalo. A řekněme, že nemám chuť otáčet lopatkami proti větru. |
| |||
Před jídelnou Kelly, Grimgull, Tarney Ani tříštění skla skleniček mne nedokázalo vytrhnout z toho momentu. Ani otázka zvenčí. Hlavou se mi rozběhne přehodnocení celého našeho rozhovoru v jídelně a momentální situace. "Já... Já... Cítím se mnohem lépe než kdy předtím," pronesu nakonec melodickým tichým hlasem, aniž bych jí pustil nebo se oddálil. Nechám energii z jiskření schovanou mezi našimi těly, jako kdyby byla lepidlo, které nás drží pohromadě. Snad ve strachu, že by to mohlo být stejné jako předtím, kdybych se pohnul byť o píď stranou. I já ji hledím do očí a tak si může všimnout, jakou potíž mi dělá se ovládnout, když mi prsty přejede po ruce. I přesný moment, kdy svůj boj o kontrolu svých přehnaně pozitivních emocí prohraji. (16%) V naší téměř dokonalé taneční pozici se s ní zatočím (může tak zjistit, že mám také obrovskou sílu) a dokud ji pevně svírám v náručí, se jí pokusím políbit. Podvědomě se vyhýbám střepům na zemi. |
| |||
Jedáleň Jigme a Aryania Očami si prezriem démona a tiež znovu Aryaniu. Zrenice sa mi na sekundu extrémne zúžia a vyzerám trochu napätý, ale potom to prestane. Potom už s kamennou tvárou a vážnym hlasom povem počas toho ako sa pozerám na toho démona:“ Ja som Jack a len tak by ma zaujímalo aký si dobrý v boji. Pretože povedzme, že by som chcel s tebou utvoriť niečo ako alianciu proti pár individuálom. Z mojej strany by som vyžiadal, že ak sa niečo stane, budeš na mojej strane a na oplátku ti môžem vytvoriť zbrane, zbroj, alebo rôzne iné veci na počkanie za pár minut kedykoľvek. Čo na to povieš? Ak si to chcieš rozmyslieť, tak v pohode. Ja už musím ísť na hodinu. „ Postavím sa, zoberiem tácku, odnesiem ju a odchádzam z jedálne. Pokiaľ ma nikto neosloví, idem hľadať učebňu, kde máme mať hodinu. |
| |||
Učebna 1 Především Gill a Relliel Posadím se normálně a otočím se na Gilla. "Ale... Mě to jedno není..." Alespoň mám jistotu, že to nezmění jeho postoj ke mně. Když pak Relliel mluví o Ys, obrátím pohled k němu, opět se mi spustí proud slz, které mi skapávají na sukni. Gillova slova mě trochu uklidní a slzy přestanou téct. Vyděsí mě možnost, že by snad mohl odejít. "Já.. Slibuji, že už nebudu dělat takové hlouposti," obvzláště, když to mělo opačný účinek, než jsem chtěla. Cukne mi ruka. Jak ráda bych ho teď chytila za ruku, ale nemůžu. O to víc mě štve, že z jeho strany už žádná překážka není. "Když já chci doufat, že se změní. Já jí takovou neznám... A i když za to úplně asi nemůže, tak se mi nelíbí, jak se k vám chová, aniž by se vás vůbec snažila poznat. A proto jsem se s ní pohádala. A taky kvůli tomu brku. A celkově mi přišlo, že si to tvé zranění užívá..." S tím se otočím na Relliela. "A nejsem si jistá, jestli ona se nějak snaží mě pochopit. Ale snaží se vás nezabít, to je lepší než nic..." |
| |||
Chodba před jídelnou Hillaris, Tarney, Grimgull Stihne se narovnat a protože počítám s možným nárazem, tak mě to ani nijak nerozhodí. Jen jednou nohou ukročím dozadu, jak udělá krok ke mně. Spíš to vypadá jako při tanci, když se pár při tangu opět spojí. (87%) Na rozdíl od jeho splašeného tlukotu, moje srdce bije klidně. Na jeho překvapený výraz se mi koutky rozvlní do úsměvu. Uvědomuju si každý náš dotyk - spojené ruce, jeho ruku kolem mého pasu a jeho svalnatou paži, za kterou jsem ho chytila, abychom se nesrazili nějak bolestivě, i to, jak moc jsme k sobě blízko. "Jsi v pořádku?" zeptám se potichu hledíc mu přímo do očí a prsty mu lehce a pomalu sjedu od ramene k lokti a zpět. Na dotazy okolo zatím nereaguji, dokud mi neodpoví on. |
| |||
Jídelna - Učebna 1 Dění v jídelně je tak nezáživné jak jen může být. Sice nejprve zapálily stůl, ale tahle akce rychle skončila než se stačila pořádně rozjet. Pak začala kobyla střílet po holce co seděla kousek vedle. Načež na sebe chvilku štěkali, jak dementi přes celo u jídelnu. A i když to už chvilku vypadalo vážně nadějně k ničemu nakonec nejdošlo. Zkrátka jedno zklamání za druhým. Nic nemůžou dotáhnout do konce. Kobyla sice slibovala duel ale kdo ví kde se ho dočkáme. Třeba bych jim mohla pomoc to vyřešit. Jídelna se začně pomalu vyprazdňovat a když už i ochlastka přijde s tím že by tak její tlupa měla jít aby zabraly dobrá místa, usoudím že je nejvyšší čas se odplazit. Z krve kterou jsem si vzala k snídani už zbylo tak na jeden poslední pohár, možná tak čtvrt litru. A další kouli krve si zatím vytvářet nebudu. Ta co zbývá se změní v rudý perleťový náhrdelník kolem mého krku. Skupinky postávající před jídelnou si nevšímám, jen se proplazím kolem rovnou do učebny. Zaberu si obě místa v poslední lavici. Když jsem pohodlně uvelebená na místě opřu si lokty o stůl a zamýšleně si podepřu bradu. Rychle na mě dolehne ten protivný klid čekání. Který v učebně panuje. Asi budu nemocná, jsem tu už takovou dobu a ještě jsem se pořádně nepobavila. Alespoň ne tak co by stálo za řeč. Ale teď je ideální příležitost to trochu napravit anějakou maličkostí si zvednout náladu. Obětuji několik kapek ze svého náhrdelníku abych v místnosti rychleji rozšířila vůni krve. Jako neviditelný prach. Pro ty kteří mají citlivější smysl, a že takových tady bude. První krůček. V tom dalším se náhrdelník zkrátí o nekolik perliček, které se rozletí pod lavicemi skryté před zraky ostatních, po učebně. Jedna pod židli vedle elfky, jedna pod židli o dvě lavice přede mnou (BJ41), a protože víme jak má moje "zlatíčko" ráda teplo tak i místa před Alfou. Tady předpokládám že bude chtít sedět co nejdál od mé maličkosti a zároveň být v jejím teple. Tyhle kuličky pod sedadly židlí nedělají zhola nic…tedy do chvíle než se na konkrétní místo bude chtít někdo posadit, v tu chvíli se změní v půl palce dlouhou tenkou jehlu těsně pod zadnicí nic netušící bytosti. Teď už nezbývá než počkat. |
| |||
Učebna 1 všichni v učebně Při čekání na první hodinu pozoruji své okolí a své nové spolužáky. Všimnu si známé tváře Leeho. Na pozdrav mu zamávám a usměji se. Než se stačím zaměřit na někoho jiného, ucítím dotyk na mé horní pavoučí nožce. Rychle se tím směrem otočím, abych se podívala kdo to je a je to ten anděl z jídelny. “Omlouvám se.” Uhnu mu a sleduji ho, jak postoupí k přední řadě lavic a klekne si. Vrátím se ke své původní činnosti a to je pozorování studentů v učebně. Pohled se mi zastaví, když vidím vcházet Dollyho. I jemu zamávám na pozdrav a usměji se na něj. Po chvíli dorazí další student, kterého jsem už viděla v jídelně, ale neznám ho jménem. Nejvíc mne na něm zaujme, že není řádně oblečen. Sako přes rameno, rukávy vyhrnuté a také je od krve. Pozoruji jeho trasu dopředu učebny. V tu chvíli si uvědomím jednu věc a znovu se pořádně rozhlédnu po učebně. Spousta spolužáků na sobě vlastně nemá uniformu. Jak se učebna plní, začínám být lehce nervózní z nových tváří a z očekávání výuky. |
| |||
Ošetřovna - Učebna 1 Rubus, všichni v učebně Když mne Rubus konečně propustí, dojdu si omýt ruce od krve. Rukávy uniformy mám vyrolované až nad lokty a vzhledem k tomu, že jsem se neobešel beze skvrn, nechám je tak. Sako vezmu za dva prsty a nechám si ho pověšené přes rameno. Neoblékám si ho. Ještě bych ho také ušpinil. Vzhledem k tomu, kolik je hodin, rychlými kroky mířím rovnou do učebny. Nesu se hrdě, přeci jen jsem nyní vykonával důležitou výpomoc. Projdu celou třídou a usadím se v lavici v první řadě. Dál od anděla, vzhledem k tomu, že zaclání křídly. Sako si přehodím přes židli a ruce založím na hrudi. |
| |||
Ošetřovna - Učebna 1 Rubus, Marcos, ti při vědomí na ošetřovně, všichni v učebně Hned jak mne pan ošetřovatel probere, začnu se zajímat o to, jak je Grimovi. Když mne ujistí, že ošetřovnou neprošel, uleví se mi. Na pokyny pokývu hlavou a už se sypu pryč, abych uvolnil Rubusovi ruce a nadále nepřekážel. Sáčko mám zakrvácené, stejně tak jako límeček košile. Uniforma je celkově docela ohořelá a očouzená a pravý rukáv je pryč úplně. Přesto si to spokojeně dle pokynů vykračuji rovnou do učebny. Momentálně mají mé vlasy barvu jasně zelenou. Nechci se nikomu vnucovat, tak se usadím do první volné lavice, abych počkal na začátek hodiny. Pohledem zezadu pátrám po místnosti, zda tady třeba už Grim není. Pokud s někým omylem spojím pohled, tím svým hned uhnu k lavici. |
doba vygenerování stránky: 1.4176881313324 sekund