| |||
Učebna 1 Když se na mne podívá, ještě více se usměji a podaří se mi vyjádřit výrazem, jak moc rád jsem, že ji vidím. A v pořádku. "Jsem v naprostém pořádku. Není tak snadné se mne zbavit," nakloním hlavu lehce na stranu, "není vůbec za co. To já bych se měl omlouvat. Což jsem ostatně chtěl udělat. Je tu někde Vaše drahá společnice?" pokusím se ze své pozice v kleče rozhlédnout po třídě, což velmi rychle vzdám. Krátce se zasměji. "Inu to je pravda, hloupost bolí." Zamrkám, "brko? Jestli chce andělské brko, musí o něj anděla požádat, když je vzhůru. Pokud není darované, ztratí svou magickou moc," vysvětlím rychle s úsměvem, "možná byste jí to pak měla vzkázat. Myslím, že si ho zasloužila. A pokud ho chce..." Poté se do toho vloží její "zachránce". Co se otočil na patě a zdrhnul při prvních potížích. To je mi tedy hrdina. "A já musím oponovat. Nemyslím si, že by se ke mne chovala nějak hrozně, aby to způsobilo hádku," pronesu po jeho slovech. Když si vymění těch pár vět, tak mlčím. Nicméně hned jak se tak opře o lavici, nakloním se a chlácholivě ji pohladím po zádech na mé straně. Po jejím deptateli hodím nesouhlasný pohled. "To nevidíš, jak jí je? Musíš to ještě zhoršovat?" |
| |||
Učebna 1 Především Sukui a Relliel Trpělivě čekám, až to zformuluje ke své spokojenosti. Když však začne mluvit, ozve se hlas, který jsem měl čekat. Nicméně nejsem ani trochu rád, že ho slyším. Když se ocitne vedle lavice, hodím po něm pohled, který se nedá vyložit jinak než hluboce nepřátelský. Tak tady je zakopaný pes. "Pokud se tak ke mne nechováš ty, je mi jedno jak se ke mne chová," odtuším na její slova, dříve, než stihne zareagovat andílek. Pokud není k ničemu jinému, tak alespoň vytáhl zátku Sukuiným starostem. Když se otočí na mne, pohled v očích mi změkne a trochu se k ní nakloním. "Jsem jen nerad, pokud nemám jistotu, že se nepokusíš o nějakou hloupost. Pokud budu mít jistotu, že tomu tak bude, budu moci zůstat. A pokud jde o hádání se kolem tebe... Některé tvory prostě nezměníš. A snažit se o to, i když to není možné, semele tebe," promlouvám tiše, klidným věcným tónem. Nejraději bych jí položil ruku na rameno, ale moc dobře si uvědomuji, že to nejde. Tak jen doufám, že si má slova vezme k srdci i tak. |
| |||
Chodba Tarney Chvíli jenom mlčím se sklopeným zrakem. Nechce se mi totiž říct kdo to udělal, aby za to nebyl zbytečně potrestán. Nakonec ale uznám že bude nejlepší mu všechno říct a s tím se na něho zase podívám. “Dolly nějak dočasně získal moji magii, nedokázal ji ovládnout a vybuchla. Ten výbuch mi pak dal tu kletbu. Prosím, nijak ho netrestejte, on za to nemůže. Byla to jen nehoda a nic vážného se nestalo.” Černobílý mi pak sdělí že na rituál není čas a podá mi dlaň obklopenou černou energií. Nechápavě se na ni podívám, pak na něj a pak zase na dlaň. Ještě krátký moment koukám a pak pomalu a nejistě chytnu jeho dlaň. |
| |||
Z pokoje vykoukne vytáhlý chlapec. Rozhodně vypadá líp, než před tím. "To je dobře. Ještě máš pár minutek, tak se najez v klidu. Ale jestli si chceš zabrat místo ve třídě, tak bych řekl, že je nejvyšší čas." Mezitím vyhlédne na chodbu a položí další otázku. "Kontrolujeme, jestli jsou dívky v pořádku po tom incidentu tady. Nějaká Mayli nereagovala tady na chlapce, tak to ověřujeme. Můžeš nám pomoct, jestli chceš." Pokud se chlapec přidá, pošlu ho kontrolovat vlčkovo stranu. O pár pokojů dál si všimnu, že vlček zmizel v pokoji. Jdu se podívat za ním. Dívka nehybně leží na posteli. Druhého chlapce pošlu kontrolovat zbytek pokojů, pokud se přidal. Zkontroluji, že dívka dýchá a má tep. Nevypadá ani nijak zraněná. Jakoby spala. |
| |||
Učebna 1 Především Gill a Relliel Přemýšlím jak to podat, aby mě pochopil. "Já... Mám pocit, že..." když se najednou vedle mě ozve hlas Relliela. Zvednu hlavu a otočím se na něj. Úlevou mi steče slza po tváři. "Jsi v pořádku? Já.. Omlouvám se..." Sklopím, pohled dolů. "Muselo to hrozně bolet. A pak ti ještě Ys vytrhla to brko a já jsem se s ní pak pohádala kvůli tomu a kvůli tomu jak se chová k vám oběma." Otočím se pro změnu na Gilla. "A taky se bojím, že jsem to pokazila mezi námi. A nechci aby se někdo hádal nebo nenáviděl. Co dělám špatně?" Vychrlila jsem to ze sebe, že jsem ani neměla čas se zakoktat. S poslední otázkou položím hlavu čelem na lavici, ruce spuštěné dolů. |
| |||
Dívčí pokoj č. 3 Kimero, Wayne Z chodby se ozve mírný rachot, ale to je tady předpokládám normální, takže se nevzrušuji a vyhlížím z otevřeného okna. Nicméně, když se ozve klepání, nahrnu do sebe zbytek toustu a cestou ke dveřím si vezmu další z talíře. Dveře otevřu a na muže za dveřmi se usměji. Je to ta kočka, tedy kocour, co dorazil k tomu rozruchu v chodbě, pokud si vybavuji správně. "Už je mi mnohem líp, jen se nasnídám. To už je čas hodiny? Mám pohnout zadkem?" zeptám se zvědavě a vyhlédnu na chodbu, jak Wayne lustruje dívčí pokoje. "Není to poněkud... Narušení dívčího soukromí?" povytáhnu tázavě obočí a podívám se na kocoura, protože to vypadá, že je tady autorita a nic mu neřekne. |
| |||
1. patro - Dívčí kolej Kimero, Mayli Vypadá to, že zavřené dveře jsou průzkumný problém. Vůbec netuším, proč nakonec my dva, muži, procházíme dívčí pokoje. Vždyť tím jen zbytečně ztrácíme čas, než Mayli najdeme! A nepochybuji, že ve špatném stavu. Prostě to cítím. Nechám si své pochyby pro sebe a ustoupím stranou, aby mohl kočičák vyrazit dveře. Napřed jsem natáhl hlavu, abych se mu zvídavě podíval kolem těla, ale jak dveře povolí, tak mne do nosu udeří silný pach tlejícího lidského masa a krve, nejenom lidské. Okamžitě zacouvám do chodby a překryji si dlaní nos a pusu. Snažím se moc nedýchat, dokud dveře opět nějak nezavře. Nakonec zavelí k pokračování. Další pokoje beru hopem. Sotva dám čas na reakci, dokud se nedostanu k Mayli pokoji. Tam chvíli počkám, ale i teď se neozve žádná odpověď. Něžně se opřu do dveří a otevřu je. "Mayli?" Přejedu pohledem po pokoji a najdu ji ležet na posteli. Pustím dveře a rychle vkročím do pokoje. V podstatě pokoj přeběhnu a hned kontroluji, zda ještě dýchá. Uleví se mi, když ano. Jemně s ní zatřesu. Když se nic nestane, hodím zoufalý pohled ke dveřím, doufaje, že už tam stojí kočičák a něco udělá. |
| |||
Jídelna Kelly, ti v jídelně Ještě více se zazubím, když se zahihňá. Mám rád smích. "Vááážně? Vypadá to, že oblečená jsi. To nevypadá na činnost u které bych mohl... Rozptylovat," uchechtnu se. Udržuji náš pohled z očí do očí, ale moc dobře jsem zaznamenal, že se vracíme do kolejí, kterých chci. Podezřívavé přimhouření očí, na které se zatvářím tak nevinně jak jen umím, se změní v uvolněné zazubení se. Úplně vnitřně září po takovém malém šťouchnutí. Jsem šťastný a je to na mne vidět. "Te-he. Jsem Hillaris. Většinou mi říkají Hill. Nebo oslnivý společník. Ale to docela nedávno," mrknu na ni velmi pobaveně a při couvání jí vyseknu poklonu. |
| |||
Pozemky, u stromů Lilith, okrajově průchozí Zamrkám, když se tak utrhne. "Já to většinou nechávám na toulci. Většinou ví víc než já," odpovím nakonec s úsměvem. Soustředěně se snažím efekt ledového výbuchu představit. "Mhh-hh," přitakám, když se mne zeptá, jestli to padlo. Na více se nerozptyluji. Více než otázka na společenskou místnost mne však rozptýlí příchozí tvor... Tvorové. Zacouvám za Lilith, když kolem nás ta podivná sebranka prochází. Zvědavě ale pokukuji po tmavém mladíkovi, který jde mezi zvířaty. Na pozdrav jen kývnu hlavou. Když se na mne Lilith otočí, pořád mu hledím do zad. Po jejím pohledu se však proberu a začnu se znovu soustředit. Sáhnu do toulce pro dva šípy a vytahuji je pomaličku, abych do nich vlila co potřebuji. Místo však magií prosycených šípů s ledovým kouzlem vytáhnu dva šípy z ledu. (33 a 34%) "Emmm," vypadne ze mne trochu zahanbeně a šípy odložím. Chviličku volně přešlapuji než to zkusím jinak. Postavím se proti terči a v rychlém sledu vytáhnu šíp z toulce a vypustím ho z luku. Zasáhnu terč (67%) a ten se v ledovém praskavém výbuchu promění v obrovský krystal ledu (93%). "Budu muset hodně trénovat," poznamenám nakonec zamyšleně. |
| |||
Chlapec si odkašle. Otočím se na něj a on ukáže na dveře. Vezmu za kliku a vypadá to, že je zamčeno. Nevím jestli tady už mají studenti klíče, ale bude lepši to zkontrolovat. Zatnu rameno, vrazím do dveří a ty vcelku snadno povolí. (102%) Respektive asi to zámek moc nepřežil... "No do prdele..." Nad tím, co tu vidím, se mi zvedne žaludek. Kdybych zrovna měl zapálený cigáro, asi by mi vypadlo z tlamy. "Nikdo tu není, pokračujem." Zavřu dveře. V rámci možností... Jestli nebudou dveře držet, zámek natavím svým dechem a zavřu dveře nadobro. (106%) |
doba vygenerování stránky: 1.3298358917236 sekund