| |||
všichni na ošetřovně a cestou Butler se ke mne nahne a zašeptá mi do ucha. Vnitřně se plácnu do čela. Samozřejmě, proč mne to nenapadlo samotnou. Mohlo se tak ušetřit spoustu starostí. Hodím krátký pohled ke skupince kolem chlapce. Potom už se rozejdu za Butlerem. Na konci dlouhé chodby se však rozdělíme. On zamíří do haly a já do jídelny. V kuchyni se trochu zarazím. Vypadá to tu, jak kdyby tu řádilo tornádo. Jsem rozhodně ráda, že všechny suroviny jsou v chladu za uzamčeným poklopem. Kdokoliv to byl, tak se z mouky a podobných přísad asi moc nenajedl. Každopádně mne trochu překvapuje, že jsou oba dva tácy pryč. Zvláště, když jsou vedle připravené talířky. Zatřepu hlavou. Na to teď není čas. Najdu mísu s vyraženým jménem a na chvíli zmizím v podzemí, aby ji naplnila ovocem a zeleninou. Nezapomenu za sebou pořádně zamknout. Jestli to takhle povedou nadále, bude zamčená celá kuchyň... Napadne mne, když s mísou mířím zpět na ošetřovnu. Zastavím se u paty postele a tiše čekám, až si to vyřeší. |
| |||
- všichni cestou Vykročím z ošetřovny a zamířím ke schodům. Vzhledem k tomu, že nemám čas se převléci, zažehnou na mne plameny. Když se rozptýlí, frak je zcela opravený. Vrátím hodinky do kapsy vestičky a zamířím po schodech do sklepení. V laboratoři mi neuniknou otevřené dveře, ale nemám momentálně čas to řešit. Jistě se sem mohu vrátit. Projdu mezi komorami a vstoupím do malé místnosti s portálem. Nyní stačí jen počkat. Škoda, že je ošetřovna stále zatížená, mohli se již postarat i o další věci. |
doba vygenerování stránky: 1.3453810214996 sekund