| |||
Jídelna - pokoj č. 5 Hlavně Alyssa Ještě než jsem odešel, tak jsem zareagoval na odpověď té malé. “Podle toho co říkáte jste si toho zažila víc než dost. A jak jsem říkal předtím, je mi líto že jste si na takové věci zvykla. Dám vám takovou přátelskou radu. Přemýšlejte o tom jak se cítí ostatní a jak byste se cítila vy na jejich místě. Usnadní vám to život a téměř určitě i zpříjemní.” Nijak se ji tím nesnažím kritizovat a opravdu se ji pokouším pomoct. Na mou omluvu ta s tělem talbuka nijak nereaguje a nejspíš je to tak i lepší. Dál už se nic nestane a já se konečně nasnídám. Pak vrátím mísu tam, kde jsem ji našel. Následně jdu rovnou do svého pokoje a cestou si prohlédnu okřídlenou ještěrku. |
| |||
Jídelna Lilith Zamrkám, když vypadá až přespříliš pobaveně. Na její otázku jen kývnu hlavou na souhlas. "Profesor, když mne o nich učil nezněl, že by to byly jen doporučení..." namítnu při další vzpomínce na seznamování se se zdejším způsobem chování. "Znělo to jako kdyby se snažili nastolit něco trochu jiného," pronesu zamyšleně, protože by mne upřímně zajímalo, jak moc se naše situace změnila a pokud, tak jestli je to k lepšímu nebo horšímu. "Pokud je to napadení cti, jako tady, musí se po mé výzvě buď omluvit nebo ji profesoři donutí se účastnit," dodám možná trochu až moc nadšeně, "alespoň takto jsem to pochopila." Sleduji ji pohledem, když se vzdálí k cisternám. "O nějaké jsme se asi postarali s parohatým," pronesu, když se vrátí a ukážu prstem na cisternu se zapíchnutým šípem na stole. Zamyslím se. "No... Asi ano, ale to jsem tím úplně nemyslela," pronesu nakonec. "Myslela jsem tím třeba pár končetin... Nebo třeba všechny. To přece není úmysl zabití, ne?" usměji se nad svou dedukcí, "i když zmizení by také nemuselo být zabití..." zamyslím se nad její variantou, až nakrabatím čelo. "To je možná pravda, ale moc tvorů bez ní přežít neumí..." poznamenám na její slova, ač je řekla spíše pro sebe. Povzdychnu si, "Možná si i časem zvyknu, že pud sebezáchovy a inteligence se tady moc nenosí." |
| |||
Jídelna Skoro vyprsknu smíchy nad tím co to z Yqi vypadlo za nesmysl. Musím si trochu vydechnout než odpovím, jinak se začnu smát jak pomatená. "Pravidel?" zopakuji po ní pak nakonec s širokým úsměvem. "Já mám teda pocit že jsou to tady jen takový doporučení, na který tady většina pěkně sere" řeknu jak to vidím. A jak to taky je. "No a tím tím že jsme v jiné budově se sotva něco změní" dodám ještě. Můj poznatek o toulci mi odkýve. No vždyť vidím ne? Stačí dávat trochu pozor. Jeden si hned všimne. A s těmi varováními se mnou taky souhlasila. Ještě aby ne, mám přeci pravdu. Ale..."No tady bude možná jeden drobný problém. Já tedy nevím jak chodí duely tam u vás, ale ne všechny výzvy k duelu se musí přijmout" napadne mě když ona pořád trvá na tom oficiálním duelu. A Aliana mi nepřijde jako někdo kdo by na to měl. Vezmu pak pohár a trochu se ušklíbnu když zjistím že už je prázdný. Fakt se mi nechce zvedat, ale potřebuju trochu zapít jídlo. Tak si ho stejně dojdu dolít ovocnou šťávou. No kdyby tady jen nějaká byla. To mám jako zapít vodou jak nějaká chuděra? "Kde je džus!" zamručím nakvašeně a přidám pár nadávek na účet blba co ho sem nedal. A ani ten čaj tady není. Krvesajka fakt nejsem takže to nepřipadá v úvahu a kafe? No kafe není zrovna na zapíjení. Naštěstí je ta moje sladká takže to nějak půjde. Skoro jsem při tom přešla poznámku o zbavování se zbytečných části."Tak moment moment moment" vydám ze sebe jen se rychle vrátím, už s plným pohárem. "Ty můžeš mít i šípy co jí celou vymažou?" vychrlím na ní a nadšeně při tom poskočí. Ani si nesednu. "Víš co, když říkáš zbytečných částí tak myslíš celé té zbytečně části že jo?" zakroužím otevřenou dlaní ve směru kde sedí ale nespustím z Yqi pohled ohnivě rudých, zářivých očí. "To je fakt super!" rychle pokývnu hlavou Přikročím k ní ještě blíž jako bych snad čekala že se do toho hned pustí. Pak si ale kecnu zpátky na židli. Pak si dodám ještě pro sebe, trochu tišeji: "Hlavu taky moc nepotřebuje, stejně tam toho v ní moc nemá". S tím paralyzováním taky souhlasí, ale u toho už zase tak nevím jestli by to bylo v tom duelu tak účinné jako to co jsem mela na mysli já. Protože v duelu se toho asi většinou moc nenaběhá. Alespoň ne tím pronásledovacím způsobem. Nakonec jí jen nejistě přikývnu "Třeba...ale být tebou tak na chápání těhle idiotů moc nesázím" vážně nechci aby si dělala kdoví jaké naděje. |
| |||
Před ošetřovnou Sukui, Aine, Max, Luis, Kimero Chlupáč rychle pochopil a ještě rychleji se rozhodl vypařit. Proč se tedy rozhodl namísto dívčí sukně zvolit jako úkryt náručí lovné zvěřiny postávající opodál mi tak docela jasné není, ale alespoň nepřekáží. Ten jen nečině přihlížel. Takže ty jeho primitivní zvířecí instinkty asi fungovaly o něco lépe než ty kočičákovi. O něco víc se uvolním když se mě Sukui snaží ujistit že nechce házet celou událost na mě. Ale když to nemyslela takhle, tak jak jinak to asi mohla myslet? Příliš dalších možností mě nenapadá. Ale když říká, nehodlám se s ní dohadovat a páčit to z ní. Skutečně ráda bych ale věděla jak to tedy myslela. Jen se asi nedočkám. Pádné odpovědi se mi nedostává ani od andělice. "Snad ne"...to vážně? Co to je za odpověď? Takže stejně nebudeme vědět dokud to nevyzkoušíme. Další věc, která mě zajímá a asi by se měla ověřit - mají všichni andělé duté kosti? A všechny kosti nebo jen ty křídelní? Ale na to ještě bude času spousta. Potom se znovu ozve Sukui a zasadí mi opravdu nemylosrdnou ránu. Že mě vlastně nezná? Že by snad zapomněla jaká jsem byla než jsme se poznali blíže? Nebyla sice nějak zvlášť v nebezpečí, ale mnoho k tomu také nechybělo. Jako přátelskost se to popsat rozhodně nedalo. Snad netřeba dodávat že někdo jako Sukui už se nenajde. "Děsí? Takže já tě děsím..." vyhrknu ve svém nevěřícném zařazení. U kohokoliv jiného to beru jako pozitivní věc, samozřejmost protože tak to má ostatně také být. Ale Sukui? Které jsem už nespočetkrát řekla i dokázala že k něčemu takovému nemá nejmenšího důvodu. Je tomu snad teprve hodina co jsme začali s novým dnem a ona ji div celou nestrávila se slzami v očích. A stejně tak rychle jako se jí zmocnilo odhodlání, stejně tak rychle bylo taky pryč a ona se zlomila. Odevzdaně si povzdechnu nad celou touhle situací. To je pořád něco. Dřepnu si před Sukui. "O čem to mluvíš? Vždyť jediné za co můžeš je že ho vyléčí a on přežije....A to je přeci dobrá věc" pronesu chlácholivě a jestli mi to dovolí znovu jí černými prsty otřu slzy z lící. Tím nejjemnějším dotekem, jako kdyby byla z křišťálu a mohla se rozbít. "Taky jsme vždycky byly jenom my dvě" dodám stále šeptem, ale můj hlas je znovu napjatý. Stejně tak jako já, jak cítím přibližující se dvojici. Zřejmě jsem schopnosti toho jeleního mozečku přecenila. "Neotravovat!" odseknu jeho vtíravému dotazu aniž bych se na něj podívala. K němu se přidává ještě další chlupáč z ošetřovny. Tomu se jako odpovědi dostane jen mrzutého zavrčení. Ani jemu nevěnuji jediný pohled, jen pozorně 'sleduji' jeho energii. Jediný s kým bych to řešila je Sukui, ostatním je po tom putna. Tak nechám Sukui, ať odpoví. Jestli do toho chce tahat ostatní a to tím zhoršovat... |
doba vygenerování stránky: 1.4906220436096 sekund