| |||
Jídelna Yqi, okrajově Grimgull, Aliana Spokojeně se ušklíbnu když mi ork ani nijak neoponoval a jen poníženě sklonil hlavu. Trefa do černýho. Nebo spíš teda do zelenýho. Tím klesl ještě víc. No vážně jak hluboko může ještě klesnout? Moc už asi ne, ten se za tu chviličku stačil dostat skoro na dno. Yqi souhlasila že nemá cenu a přestalo z ni doutnat. Takže to nebyly jen tak obyčejné šípy. "Aha, hmm" zamručím zamyšleně. "Tak když nefungují emoční útoku tak nějaký ten fyzický už určitě musí zabrat" prstem ukážu na ten její magický toulec. "Z toho můžeš udělat jakýkoliv šíp ne? Tak třeba třeba nějaký co by jí trošku... víš, štípnul" navrhnu ironicky aby bylo jasno že nemyslím "jen trošku". "Ale už jsi jí teď jednou varovala, nechceš to přece dělat pořád" připomenu ještě. "Už teď to nevypadá že by tě brala nějak moc vážně." "No a když zkusí utíkat..." kouknu ke skupince a zvlášť na holku o které teď byla řeč. "I když na to je asi moc blbá...no tak třeba nějaký co paralyzuje nebo něco podobného. Co je lepší když tvoje kořist nemůže utíkat a jen beznadějně čekat na konečnou ránu" otočím zpátky k Yqi s nadšeným úsměvem. |
| |||
Leonor, Kimero, okrajově skupinka před ošetřovnou Jako kdyby ta nána pitomá vůbec nepochopila co jsem jí říkala má ještě tu drzost odmlouvat. Však ono jí to přejde. A když ne... Než však stačím říct nebo udělat něco dalšího rozhodne se do toho vložit chlupatec. Jako kdyby snad neměla mít dost starostí s raněnými. Tak jen děvenku zpražím nevraživým pohledem než se otočím k chlupatému. "Jestli chceš ohánět tresty začni laskavě jinde!" odseknu na to jeho vměšování a ukážu na dvojici na zemi. Konečně se tak ale dostaneme k přenosu raněných na ošetřovnu. A on při tom zřejmě špatně pochopil mojí výhradu k nabízenému kouzlu. Nešlo mi totiž ani tak o krajní situace jako takové, jako spíš o to že to nebylo kouzlo které by bylo právě spolehlivé na delší dobu na kterou bych ho potřebovala. Navíc by to bylo snad teprve po druhé co bych se o něj pokoušela. Neobtěžuji se to však vyjasňovat. Bylo ale ujednáno, on vzal vlka, já spálenou a ona půjde sama. I když by mi vážně udělalo radost jí tam odvléct klidně za vlasy. Když odložíme raněné na ošetřovně on se hned ochotně vydává pro další, tentokrát prý do jídelny. Na první den tak na ošetřovně skončilo překvapivě hodně studentů. Jen ty které bych tam viděla nejraději zůstaly bez úhony. Po opuštění ošetřovny se jen krátce zastavím u skupinky na chodbě. Zdálo se že mají nějaké neshody. A vypadá to že je to kvůli...andělskému brku? Opravdu? Vážně roní tolik slz pro jediné peříčko? Malichernost! S tím můj zájem opadl. Po této kratičké zastávce se vydám do koupelny pro rychlou očistu. Naštěstí se se nemusím obtěžovat se svlékáním, mé brnění jednoduše zmizí. Osušky následně taky není potřeba, kapičky vody se vypaří v zašlehnutí pekelných plamenů. Také na sebe vezmu svou druhou podobu, která je k nepoznání od mé skutečné, démonické podoby. Dokonce aura mojí démonické moci je potlačena. Cestou přes chodbu do pokoje nechám ještě změnit louži s tajícími kousky ledu v oblak páry který se po jednom silnějším poryvu větru rozplyne v chodbě. Třísky svých dveří jen odsunu stranou. Budu si muset vyžádat nové. Pro zatím to však nechám být, nejprve je na pořadí snídaně. S těžkým srdcem ze sebe nechám zmizet oblečení a obleču se do toho obyčejného které mi tady bylo přiděleno. Jistě, padlo sice na míru, ale nebyla to ani zdaleka taková kvalita na kterou jsem byla zvyklá. Nad tím že není magické se raději už ani nezamýšlím. Převlečená do školní uniformy tak vyjdu na snídani. Jak procházím kolem jen koutkem oka zahlédnu démonku v pokoji. Zdá se že má intimní chvilku s chlapcem tak je nebudu rušit. Sejdu dolů do jídelny kde si jen krátce prohlédnu osazenstvo, do rozhovorů se však zatím nepouštím. Případně jen někomu pokývnu na pozdrav. Napustím pohár čerstvou krví a usadím se kousek od okna (E58). |
| |||
Jídelna Hlavně Lilith, Yqi, Alysa, Kristy Poznámka bledé o tom že nemám žádnou čest mě hluboko zasáhne. Mezi mými lidmi je tohle ta nejhorší urážka která se dá někomu říct, máme pro to i slovo, jenže nechci vytvářet větší konflikt a ještě kdybych to udělal, tak bych byl pokrytec. Proto jen mírně sklopím hlavu a mlčím. Mezitím mi malá osoba vysvětlí, že to pro ni opravdu je normální situace. Při tom se i podělí o tom jak vypadala její předchozí škola. S tím se podstatně uklidním a můj výraz zesmutní. “V tom případě je mi vás upřímně líto. Protože tohle by nemělo být pro nikoho normální. A je mi líto že jste si toho prožila tolik, že vám to tak připadá.” Ta s tělem talbuka si podle všeho vzala moji otázku špatně, jelikož ji zapulzují rohy a začne z ní stoupat kouř. Přesto mi ale nic neřekne. Aspoň se ale celá situace nějak vyřešila a ty dvě na sebe neútočí. Otočím se k ní a mírně se pokloním. “Pokud vás moje otázka urazila, tak se moc omlouvám. To jsem opravdu neměl v úmyslu. Chtěl jsem jen vědět proč se tahle situace stala. Jestli mi nechcete odpovědět, rozumím a nebudu vás proto nutit. Doufám že budete mít příjemný zbytek snídaně.” Poslední větu směřují i na všechny ostatní. S tím se vrátím na své místo a ponořený ve svých myšlenkách začnu konečně jíst. Fialové a její pavučině nevěnuji nijak moc pozornost, ale to jen proto že už tolik nevnímám okolí. |
| |||
Jedáleň Aryania “Nie je za čo...toto je iba maličkosť...“ Trochu sa usmejem a zas je vidieť moje kovové zuby. “Kde som k tomu prišiel ? Vyrobil mi ju jeden priateľ, ale cítim k nemu skôr taký otcovský vzťah. A ani človek zas tak docela nie som. Som anomaloid. Bytosť stvorená z anomálie. Nejakej trhliny v časopriestore, alebo tak mi to hovoril aspoň profesor Metallo...“ Trochu mi následne klesne úsmev a ja sa pozerám na stôl, pomaly si vzdychnem a pokračujem: “Vieš... ja som väčšinu života bol zavretý v laboratóriu a tam ma všelijako skúmali. Prakticky som tam žil. Mal som tam izbu, alebo ako to oni volali: Zabezpečovacia miestnosť pre humanoidné subjekty, ale bol tam aspoň profesor Metallo. Ten sa o mňa staral a nakoniec aj vďaka nemu som následne začal pre tú firmu pracovať a potom som prišiel na túto školu, aby som sa naučil niečo nové, niečo čo je za hranicami firmy. Tak to bude asi všetko. A čo ty ? Chce sa ti rozprávať o sebe ?“ Následne sa pozriem na Aryaniu s otázkou visiacou vo vzduchu. |
| |||
Jídelna Grimgull, Alyssa, Lilith, ostatní okolo Odfrknu si, poté zatnu zuby a v růžkách mi zapulzuje energie. Z jeho slov odkapává posměch a urážka a od mých kopyt začne jemně stoupat v točitých kudrlinkách tmavý dým. Udělám krok jeho směrem a musím držet všechny své nervy a sebeovládání, abych neponičila uniformu svým zvětšením. Když promluví Lilith, je to jako hojivý balzám. Trávit čas jsme spolu začali náhodou a je to někdo, kdo mi opravdu hodně sedne. Očividně si... jak je to slovo... přátelé? Ano, přátele budu muset hledat mezi démony. "Máš pravdu. Vždyť už se věnuje něčemu jinému..." promluvím tedy nakonec a založím luk abych se mohla věnovat své snídani. "Nějaké nápady, co by fungovalo jako větší varování? Děs s ní ani nehnul... A ani se tomu nesnažila bránit..." Cukne mi ocas, když se vedle odehrává rozhovor o zranění v první hodině. Jeden zraněný za hodinu? To je ještě slušné skóre. Někdy může být i celá škola mrtvá. Hodlám je ale nadále ignorovat, když neumí poslouchat. |
| |||
Chodba před ošetřovnou Max, Sukui, Ysea, Aine, Shae, Kimero Kráčím směrem ke skupině před ošetřovnou a trochu se mi ulevilo, když si všimnu Maxe. Jak ale postupuji dopředu, všímám si, že se schovává za dívkou. Vypadá to, že mezi sebou mají nějaký spor. Tedy ty dívky samozřejmě. Zastavím se tak daleko, abych jim nenarušil hovor, ale dost blízko, abych dal Maxovi najevo, že jsem tady. Čekám jestli se ke mě připojí, abychom se mohli vrátit do jídelny. |
| |||
Chodba před ošetřovnou Sukui, Aine, Max Stačíme prohodit sotva pár slov a přidává se k nám další okřídlená se svojí všetečnou otázkou směrovanou na Sukui. Znovu si ji začnu zvědavě prohlížet. Teď si však povšimnu i detailů, které mi předtím unikly. Třeba jako jsou její rudé oči. To se mi nezdá tak úplně typické. Pak ale, co já vlastně vím. Jsou to první andělé se kterými jsem se setkala, kdo ví jak to u nich vlastně funguje. Na to se přidává ještě kocourek s další přihlouplou otázkou. Otázkou na kterou ale neodpovídám, namísto toho ho pobaveně pozoruji jak se schovává za Sukui. "Tohle ti stejně nepomůže" prohodím k chlupáčovi s úsměvem. Když chci však použít andělské pero jako ukazovátko a ukázat na celý ten jeho směšný pokus o ukrytí se za sukni je mi vytrženo z ruky. Někým od koho bych to skutečně nečekala. Překvapeně mrknu na dívku která se tak drze zmocnila mojí "kořisti". Překvapení se změní ve zmatení s její prví otázkou a je nahrazeno zamračením po druhé otázce. Pomalu povolím pevně sevřenou čelist a dlouze vydechnu. Pro uklidnění. "Nechceš snad dávat jeho hloupost za vinu mě že ne?" odpovím k mému vzletu. Má slova doprovází tiché, varovné vrčení. Opravdu se mi nelíbí kam svými slovy míří. A ač nesnáším vidět jí v slzách, nehodlám ustoupit. Při pohledu do mých očí si může všimnout jak se moje zornice zúží jen do tenounkých čárek na ohnivě zářivém pozadí. Nemusím se tady nikomu za nic ospravedlňovat, avšak Sukui považuji za výjimku. A jestli mi to přijde v pořádku? Rozhodně tady nevidím žádný problém. Nejraději bych jí na její vpálila zpátky její vlastní slova "co tady není zvláštní" "Beru to jako... symbolickou připomínku toho že jsem ho nenechala vykrvácet" odpovím nakonec o poznání klidněji, však stále neústupně. Snad bych měla dodat "jako prase na porážce", protože kolik asi tak mohl mít času? Jistě ne dost na to aby jsem šla hledat někoho kdo by mu dokázal pomoci. Nebo snad měl efektivnější způsob přenosu. To jí zřejmě tak úplně nedošlo. "Ale proč se nezeptáme tady" pokynu k bělovlasé dívce s černými křídly "Co říkáš ty? Bolí to jako kdyby ti někdo strhnul nehet? A všimla by jsi si toho vůbec kdyby ti právě rovnaly otevřenou zlomeninu hned vedle?" zeptám se jí se zájmem, protože opravdu nevěřím tomu že je to jak drastické jak popisuji Sukui. Pochopitelně mě jako první napadlo hned přejít k názornému představení, ale od toho prozatím upustím. Odpovědi na otázku co by chtěla dělat se nedočkám, namísto toho se mi dostalo výčitek na účet anděla kterému jsem, jen mimochodem proti svému přesvědčení, zachránila život. |
| |||
Ošetřovna - Před ošetřovnou Ysea, Max, Aine Po tváři mi steče slza, když mu srovnávají křídla. I když je to nepříjemný pohled, nedokáži ho odtrhnout. Jsem k tomu ale donucena, když je potřeba uvolnit cestu dalším zraněným. Zmačknu se mezi Ys a lůžko, abych se nedotkla nikoho ani nepřekážela léčiteli. Když máme opustit ošetřovnu, ještě jednou se ohlédnu za Rellielem. Uzdrav se prosím... Venku na chodbě se mě Ys snaží uklidnit. Já ale ani pořádně nevím, jak se cítím. Je toho nějak moc... "Doufám, že ano." odpovím téměř šeptem. Než stihnu odpovědět na další otázku, padne dotaz od... dalšího anděla? Jaká je to šance potkat hned dva anděly? I když, tahle narozdíl od Relliela působí víc ostýchavě a vyhýbá se Ys. Asi se jí ani nedivím. Ještě dnes ráno bych to nechápala. Do toho přihodí otázku ještě malý kočičák, který se okamžitě schová za mě. Strnu na místě. Hned dvakrát. Nejdřív, protože si všimnu brka, se kterým si Ys pohrává mezi prsty a pak kvůli tlapkám na sukni. Naštěstí se nic neděje. Musím si na něj dávat pozor. I když by to nemuselo mít fatální následky, jemu rozhodně nechci přidělávat starosti. Vytrhnu Ys pero z ruky s nakrabaceným čelem (38% vs 12%). "To by mě také zajímalo." Automaticky začnu uhlazovat roztřepená peříčka brku. Upustím další slzu, když si uvědomím, že je pokryté jeho krví. "Bylo tohle opravdu potřeba? To nestačí, že si zlomil křídla, když neustál tvůj vzlet? Vždyť je to jako kdyby mi někdo urval nehet jen proto, že přijdu ve špatný moment. To ti přijde v pořádku?" Mám co dělat, aby se mi nezlomil hlas pláčem, ale stojím vzpřímeně a odhodlaně jí hledím do očí. |
| |||
Jídelna Především Grimgull, všichni v jídelně “Ale jistě.” Pozoruji Grimgulla, jak odchází směrem ke skupince a vyhodnocuji situaci. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvíjet. Raději budu zde, kdyby náhodou potřeboval pomoc. Stojím na místě a poslouchám Grimgulla, jak se baví z děvčaty. Má pravdu. Pro dnešek bylo zraněných už dost. Nemusí tu být další. Jestli mě požádá o pomoc, tak mu pomohu, jak to jen bude situace požadovat, i kdybych je měla svázat pavučinou. Lehce se uchechtnu nad tou myšlenkou a představou, jak by vypadala Yqi zamotaná v pavučině. Přední pavoučí nohy si dám blíže k ramenům a vytáhnu si trochu pavučinky, s kterou si hraju v lidských rukách. Natahuji ji a zase uvolňuji, abych se trochu zabavila při poslechu té hádky. |
| |||
Jídelna Grimgull Jak jsem říkala proslov to byl hezký a pokud by ho pronášel profesor tak by jistě měl svůj efekt takto to bude spíš více, méně ignorovaný no spíš více než méně. I když jsem také překvapená když mu potom Yqi odpoví, vypadá to že mluví o cti, ale co má to že jí někdo nepoděkoval společné s její ctí? Co má tak potřebu bránit? Nebo čím to ta dívka tak moc překročila? Jistě Yqi mohla počkat protože tato škola sice není magická, ale má určitě prostředky jak se vypořádat s hořícím stolem. Na druhou stranu ta dívka také neměla úplně pravdu, Yqi se nepředváděla lesní požáry můžou napáchat velké škody. To sice není tento případ, ale Yqi to tak vnímat nemusí. A pak tu začne hřímat někdo jiný, z poněkud nevinné poznámky mu na čele vystoupí žíly. Myslela jsem že takhle citliví jsou jen profesoři zvláště když se tahal s tím vlkem a protože mu to nejspíš nepřipadalo dostatečně dramatické tak se během cesty choval tak jako by na nás měl zaútočit minimálně další vzteklý vlkodlak. Ale zpátky k té zelené bytosti nejdřív pravděpodobně seřval tu dívku že si na tom ohni chtěla opékat klobásy místo aby pomáhala s hašením (to by se ještě dalo pochopit) a teď jsem na řadě já proč vlastně? „Byla bych ráda kdyby jste na mně nekřičel a ano přijde mi to normální v předchozí škole to normální bylo a proč by se to mělo měnit jen proto že jsme teď někde jinde.“ Složím ruce na hrudi a čekám co mi na to řekne případně jestli mně znovu neseřve. |
doba vygenerování stránky: 1.424998998642 sekund