| |||
Knihovna - pozemky Rozzářím se nadšením když přijme můj návrh na to jít se proletět. Po přibližujícímu andělovi šlehnu varovný pohled. To že jsem ho neoškubala když nás před chvilkou smiřoval přece není znamení aby si nedržel odstup nebo že jsme snad přátelé. Vždyť bych nemusela udělat snad ani krok a mohla bych mu rozdrzit krk jako suchou větvičku. "Když nebude překážet" pokrčím rameny na to že ho chce zapojit. Vlastně je to spíš rada pro něj, protože jestli si myslí že budu brát ohled na to kde kolem mě si zrovna plácá křidýlky tak se šeredně plete. Vyjdeme kousek před školu kde jí dám znamení aby počkala. "Až budeš připravená tak mi řekni, pomůžu ti nahoru" poučím jí stručně předem. Pak už se totiž domluvíme jedině pokud bude pokládat otázky na které se bude dát odpovědět buď ano nebo ne. Potom už se vznesu kousek nad zem a vyletím tak o desítku metrů dopředu dál od stromů a keřů před školou. Po prvním metru se ale zastavím a otočím na okamžik zpět k Sukui. "A ještě jedna věc... nezapomeň že jsem o něco větší než ty které jsi viděla předtím v jídelně, tak ne že se vylekáš" upozorním s úsměvem než pokračuji dál. Je to přeci jen už celkem dlouho co mě viděla v dračí podobě a ještě to bylo jen krátce. Taky bude první i poslední komu něco takového nabídnu. A kdyby s tím za mnou někdo přišel, jen bych se mu vysmála. Obočí svrastěné soustředěním. Chvilku trvá než přeměna vyjde. Vznikne napětí které jsem úplně neplánovala. Ale přece se povede. Normálně bych se nesnažila tolik, ale teď nechci kazit plány. Musím se v tom zlepšit, takhle to přeci nejde. Konečně přeměněna pak skloním hlavu k Sukui a zadívám se na ni jedním dračím okem. Jen jak řekne zvednu jí telekynezí na záda, mezi první pár křídel. V podstatě ale sedí na mém štítu, o ostré šupiny by se totiž jinak nepěkně zranila. Do vzduchu vzlétnu jak nejplynuleji jen dovedu aby měla co největší pohodlí. Poryvy větru zvedají prach, ohýbají stromky a lámou jejich větve. Trochu jim tu pocuchám zahrádku. Sukui raději dál nenápadně přidržuji, aby náhodou nespadla. Vyletím vysoko nad střechu školy a obloukem zamířím k lesu. Je to jen poklidný let a spíš by se dalo říct že jen tak plachtím a udržuji výšku. |
| |||
Jídelna Hlavně Dolly Ten plamínek co jsem vyvolal musel Dollyho zaujmout, protože se přisune blíž a ještě se na mě vesele usměje. Pak napodobí moje pohyby a nejen to. Dokonce vyvolá veliký plamen, mnohem větší než jsem kdy stvořil já. Jenže to ho muselo vyděsit natolik, že přepadnul ze židle a plamen omylem hodil na stůl. Ten se začne okamžitě šířit a já teda nemám moc čas čekat. Proto rychle strčím ruku do ohně, abych se přímo napojil na jeho energii. Sice něco takového nedělám poprvé, ale tohle je jiné, horší. A tak se musím držet abych nekřičel bolestí, zatímco my plamen spaluje ruku a žíly na dané ruce se zvýrazňují a zelenají. Když už jsem na oheň napojený, pokusím se ho vtáhnout do sebe a vstřebat (86%). Jenže se šíří rychleji než ho dokážu vsát a tak ho pouze zpomalím (možná i zastavím). Otočím se na Dollyho, zatímco pokračuju ve svém úsilí. “Potřebuju aby ses napojil na oheň a začal ho vtahovat do sebe. Ty jsi ho vyvolal, takže máš s ním větší spojení než já, proto do něj ruku snad strkat nemusíš.” Řeknu mu skrz zuby s tak klidným výrazem jak to jen jde. |
| |||
Nybe, Miko Jak tam tak Miko a Nybe stojí v objetí, dostane Nybe neukojitelnou touhu se proletět. Beze slova se pustí Miko a vyběhne přes společenku na balkon, ze kterého se odrazí a pak už neexistuje nic jiného, než příjemný vánek proudící kolem jejích křídel. (Nybe - létáš v humanoidní podobě, dokud nenapíšeš... Je jen na tobě, jestli nepřijdeš pozdě na hodinu - je to tvoje odstavení z děje ;) ) |
| |||
Posun na Luny okrajově Alyssa, Rubus Trochu se vzpamatuju když se jídelna začne vyprazdňovat. Taky už musím pryč. Nechci jít úplně s davem, naopak se chci vyhnout kamu jen můžu. Nacpu tak do sebe alespoň něco k jídlu, i když nemám vůbec chuť. Cestou si pak z chodby ještě vezmu svoje kufry než se schovám v pokoji. Potřebuju být sama. Potřebuju si srovnat a smířit se s tímto co se stalo. Že by to ale šlo nějak dobře říct nejde. Jedna moje část se snažila přemluvit tu druhou že jsme se s Lailah vlastně ani neznaly tak dlouhou a že jsme toho jedna o druhé vlastně zase tolik nevěděli. Druhá oponovala zase tím že jsme toho měli dost společného...i z toho mála co vím a že byla vlastně první moje kamarádka. A takhle se to točilo pořád dokola. Taková známá písnička. Pere se ve mě zlost s žalem, takže ani nevim jak se mám vlastně cítit. Zkusím se tak raději rozptýlit a vybalit si. Bohužel toho ale nemám zase tolik takže jsem s tím celkem rychle hotová. Mezi věcmi najdu i svůj prsten s ohnivým rubínem od mamky. Ten mi vždycky přinášel útěchu a mnohokrát mi pomohl když bylo potřeba se ukrýt před démony. Jistě by mi pomohl i teď, ale stydím se nasadit si ho. Vždyť si to ani nezasloužím. Doslova po hodinách úmorného soustředění a snažení se mi přece podaří proměnit se nazpět. Jak zmizí všechna ta nenávist a vztek které mi do té chvíle ani na chvilku neopustili, rychle se navrátili výčitky svědomí co jsem komu za celou tu dobu řekla, jak jsem se chovala nebo komu jsem ublížila, nebo jen ublížit chtěla. Vážně mě děsí co všechno jsem napáchala. Jak už to tak většinou bývá všechno se mi vybavuje příliš živě. Když už se mi během víkendu podaří konečně usnout, je to spíš vyčerpáním ze všech těch vzpomínek které mi neustále hýří myslí a je to spánek sotva na pár hodin. Pro jídlo se zastavím většinou jen krátce a beru jen to co můžu sníst buď po cestě zpátky do pokoje nebo mi to v pokoji neudělá nepořádek. Koupelnu se taky snažím navštívit co nejpozději a nejlépe když už jsou ostatní v posteli. Školní budík hlásící nový den zaspím. To až křik na chodbě mě vzbudí. Nechci se jim motat do jejich sporů. Převleču se do školní uniformy, hřebenem si upravím rozcuchané vlasy a nervózním přecházením sem a tam počkám až se to venku uklidní. Když už se rozhostí klid a za dveřmi se ozývají už jen tlumené hlasy přece se odvážím pootevřít dveře a opatrně vykouknout na chodbu. Uleví se mi když za dveřmi nevidím nikoho. Jak se ale podívám dál chodbou uvidím Alyssu se kterou jsme se viděli předtím ve společence...a taky když tehdy měli ten střelecký souboj. Okamžitě se mi vybaví co jsem řekla a hlavně na co jsem v tu chvíli myslela. A všechna barva mi z tváře zmizí. Zhluboka se nadechnu a svižným krokem vyrazím chodbou přes kousky ledu a kolem ní. Pohled zabodnutý do země, ale ne protože bych nechtěla uklouznout ale aby se naše pohledy nestřetly. "Promiň mi" špitnu jen když procházím kolem Alyssy. Potom raději ještě víc přidám do kroku abych se dostala z chodby co nejdříve. Oddechnu si až cestou po schodech. Doufám že si nepamatuje co se událo. Opravdu nechci mít s nikým potíže. Už jsem skoro u jídelny když za nedalekými dveřmi ucítím čirou andělskou moc. Jen ať si mě nevšimne. Nechci se s ním střetnout o nic víc než s démony kterých tu je až příliš. Jen po pár krocích do jídelny se zarazím. Od myšlenek o andělech a démonech mě vytrhne stůl v zelených plamenech. Co to je? Vždyť jim hoří přímo před nosem. Není to tak že by zrovna chytil plamenem...nebo se jen rychle šíří. Nerozhodně cuknu zpátky ke dveřím. Měla bych pro někoho zaletět, ale už mám vážně hlad. Těžko se ale něčeho najím když jídelna vyhoří. Raději se dlouho nerozhoduji a rovnou vyletím chodbou ke kabinetu profesora. Byl démon, takový ze kterého mám obzvláště špatný pocit a jistě bych ho vycítila kdyby v kabinetu byl. Jsem vlastně ráda ze za nim nemusím. Tak ani nezahýbám a pokračuji dál. Dál až k ošetřovně. Tam už bohužel nedokážu předem poznat jestli někdo je nebo ne. Nebo jestli s tim dokáže pomoc. Někdo to ale přeci vědět musí. Sotva složím křídla vejdu. "Prosím, v jídelně hoří stůl!" vyhrknu poplašeně na Rubuse. Nervózně z něj odvrátím pohled. Ani k němu jsem totiž nebyla zrovna přátelská. |
| |||
Chodba dívčí koleje všichni přítomni Celou dobu jen ležím bezvědomí v chodbě, když z ničeho nic ucítim studenou vodu. To se mi snad jen zdá? Tak první se zde pere vlkodlak s tou holkou, pak zde někdo její tak děsně, že mi div neprasknou ušní bubínky a aby toho nebylo málo tak mi na hlavu někdo vilije vodu. Jen otevřu oči a nad sebou uvidím někoho kdo mi podává ruku. Vím že se na něco ptal ale mám co dělat, aby jo slyšela. Po chvíli napnu uši. ,, Ne nejsem v pořádku. První se zde pere vlkodlak s holkou co je asi pod ním, pak začne hořet v chodbě a nakonec nějaka holka křičí takže mi malém prasknou ušní bubínky. A aby toho nebylo málo tak nějaký cvok na mne valeje studenou vodu!! " řeknu rozlobeně a držím se za uši píska mi v nich a začíná mne bolet hlava. Ale pak se jen natáhnu po ruce jenž se mi nabízí a pomalu stanu. ,, Děkuji za pomoc." |
| |||
Chodba dívčí koleje Alyssa, Kelly, Kimero, Ladunie, Leonor, Monique, Wayne, Shae Přes migrénu ani nevidím, když se mé lehké tělo Shae snadno zvedne a táhne za sebou. Zaregistruji jen, že jsme mimo chodbu a Kelly slova. Během chvíle obě zmizí, tak se opřu o rám dveří a snažím se vnímat, co se děje. Chodbou rozléhající se slova se ale přehlušují se zvoněním v uších a vjemy světla se trochu rozmazávají. Budu muset být mnohem opatrnější. Trochu jsem polevil, když už to není NŠÚ, ale magoři jsou tu pořad ti samí. Zůstanu stát kde jsem a čekám na Kelly. |
| |||
Chodba dívčí koleje Především Alyssa, Kelly, Shae a Leonor, ostatní v chodbě Vydechnu kouř spolu s tříštěním ledové stěny. Přeměřím si slečnu tázavým pohledem. "Tou ledovou stěnou?" V očích mi hrají jískřičky pobavení. Vstřebávám informace od vlčí slečny, která ještě v mezičase stihne ošéfovat výpomoc další studentky. Uznale pokývu hlavou. "Máte k přenosu na ošetřovnu nějaké schopnosti?" Jestli vládne třeba telekinezí, tak to určitě bude pro tu hordu chlupů bezpečnější, než když si ho hodím za krk. A v tomhle stavu nechci riskovat nucenou přeměnu. Překročím vlkodlaka ke slečně, které na hlavu přistane ledová sprška. Ať už se probere jakkoliv, napřahnu k ní ruku s povzbudivým úsměvem (a cigárem v koutku), abych jí pomohl vstát. "V pořádku?" Zvolám pro všechny zúčastněné: "Kdo nemůže nějak pomoci s přenosem zraněných na ošetřovnu nebo není sám zraněný, prosím pokračujte ve svých původních činnostech. A v jídelně už je jídlo," dodám pro informaci, kdyby někdo ztratil pojem o čase. Těch, kteří tu zůstanou pro výpomoc s přenosem zraněných, se zeptám na stejnou otázku ohledně možností pomoci. Na základě toho pak nějak dáme dohromady kdo koho jak ponese. |
| |||
Chodba dívčí koleje Ulgge,Shae,Kimero,Monique,Wayne,Laudi,Leonor Nevypadá to že by se s tou ledovou stěnou dalo něco dělat aspoň z mé strany pak však přijde někdo nový kdo nevypadá na studenta. Je to profesor? Máme problém? „Já nevím co se tu stalo předtím, ale tomu vlkodlakovi přeskočilo a já jsem ho zastavila.“odpovím mu potom na jeho otázku. Protože pokud je profesor určitě se bude starat o to co se zde stalo, ale ne on se stará o tu ledovou stěnu a pak jí prorazí. A i když to udělá tak naštěstí nic nevyšetřuje. ale jen se stará o ty co jsou v bezvědomí, sice jsem je neprohlížela ovšem nevypadá to že by někomu zde něco bylo. Raněných není to trochu přehnané? A pak se opět setkám s tou démonkou která je zřejmě znechucená už jenom tím že musí být v přítomnosti někoho s nečistým původem, protočím oči a jsem zvědavá jak často se tohle bude projednávat zřejmě hodně často protože tohle je zřejmě pro některé naprosto neodpustitelné. Ano naštvaný vlkodlak je uklidněný a tak se bude opět projednávat otázka rasové čistoty i když jsem to právě já kdo zachránila situaci. Ale někteří mají pocit že by do nich udeřil blesk kdyby něco takového přiznali protože něco takového u někoho jako jsem já je naprosto nemožné a nepřijatelné. Místo toho se řeší to co se stalo s těmi na chodbě, jak jsem říkala je to poněkud přehnané v NŠÚ jsem poslala do bezvědomí všechny v společenské místnosti směsi a také se nikomu nic nestalo. A protože je tu už dost lidí tak se do toho nebudu zapojovat, tedy pokud mně někdo z nich přímo neosloví. |
doba vygenerování stránky: 1.4217450618744 sekund