| |||
Jídelna všichni v jídelně, Lee Čekám na jeho odpověď a při tom na něj prosebně hledím. Odpoví a vyškubne mi kravatu z ruky. Pečlivě ho pozoruji, abych se sama naučila si kravatu vázat. (36%) Neříkám, že jsem jeho přesné ruce stihla, ale pokusila jsem se postřehnout co nejvíce. Neskončí však perfektním uvázáním kravaty, ale srovná mi límeček, opráší mne a nakonec mi srovná i rukávy. Podívám se na sebe a začervenám se nad tím, že jsem si sama nevšimla těchto nedostatků, které jsem považovala za drobnosti. Opět k němu zvednu pohled a překvapí mě úsměv v jeho tváři. “Velice Ti děkuji. Jsi moc laskavý, že jsi mi upravil i další nedostatky.” Nahnu se k němu blížeji a pokusím se mu dát pusu na tvář. Pokud si ji nechá dát, dodám: “Tady je něco na oplátku ode mě.” |
| |||
Jídelna Kristy a moje snídaně "Je to ve školním řádu," pokrčím rameny, jako kdyby to snad mělo být všeříkající na její slova. "Pro mne za mne," pohodím ocasem a podívám se kam kouká. Já ji tu přece nedržím. To se ale objeví snídaně, takže nadšeně vyjíknu a už si to cupitám k pultům pro svůj poklop. Stejná rutina, vzít tác a poklop, překlopit tác do poklopu, odklopit a po několika ujídat. S tím se pomalu vracím ke stolu. Na tváři mi sedí velmi spokojený úsměv. |
| |||
Jídelna Kristy Vzhledem k tomu, že stále hledím jejich směrem, tak si všimnu, když se pavoučnice omluví a vyrazí mým směrem. Zatnu ruku na stole opět v pěst a čím je blížeji, tím více se mračím. Očividně pro ní ne, není odpověď. "Od cizinek si nic neberu," pronesu stroze a nedokážu se na její rozšklebený límeček nedívat, když je tak blízko. Nakonec si zhluboka povzdechnu, na krátký okamžik zavřu oči a odkloním hlavu. Když je otevřu, rovnou se skokem vyhoupnu do stoje na židli. "Na panáčkování, jak ty pískáš si najdi někoho jiného. Ale kdo se na to má koukat," pronesu nespokojeně a vyškubnu jí kravatu z ruky. Během několika rychlých pohybů ji kravatu uvážu, utáhnu, srovnám límeček, opráším sako a srovnám rukávy košile se sakem. Založím ruce v bok a prohlédnu si ji, než spokojeně kývnu hlavou. "To je lepší," dokonce se mi na tváři objeví krátký úsměv, jak se mi ulevilo. |
| |||
Jídelna Grimgul a osazenstvo jídelny "Ani ne. Nepotřebuji tolik jíst," usměji se na něj, když zmíní že musím mít taky hlad. Rychle uhnu odchozímu draku a když jediná preference Grimgulla je, kde je místo, tak vyrazím rovnou dopředu k volným místům před námi. Teprve když tam dorazím, tak si všimnu, že už je vlastně jídlo. Což by dávalo smysl, že už odchází, i když je zvláštní, že to stihl tak rychle. Více než jídlo mou pozornost však strhne hlasitý hovor vzadu v jídelně. Podívám se na skupinku a snažím se z toho vypozorovat, zda je všechno v pořádku. |
| |||
Jídelna - Pokoj 1 všichni v jídelně Vzhledem k tomu, že mne neoslovil nikdo kdo by mi za to stál, tak všechny přehlížím z vrchu. Jakmile zavoní maso, otočím se zadkem do místnosti a rychle se pustím do své mísy. Oranžovému skoro draku jen pokývnu sotva znatelně hlavou, že jsem ho vůbec vzal v potaz. Během okamžiku mám mísu prázdnou a žaludek plný. Možné je to i kvůli mému nezvykle dlouhému krku. Jen chviličku nechám tělu na zpracování, než se opět proměním a zamířím zpět na pokoj. Musím se nějak navléct do těch hadříků a psychicky se připravit na suchý den v dvojnožkové podobě. |
| |||
Jídelna půvabná víla Sukui, vejměšek "Ach Sukui, krásné jméno pro půvabnou dámu," věnuji ji další ze svých andělských úsměvů, tentokrát bez zazubení. Než stačí reagovat více, ucítím dotek na rameni. Podvědomě sebou škubnu a ohlédnu se. Někdo se hodlá vměšovat do mého romantického počínání? To si smrtelníci v poslední době docela dovolují. Nenechám však svůj úsměv opadnout, jen mu věnuji tázavý pohled, než promluví. "Stačí jen říci a doprovodím jí přes hory a doly, přes stříbrná jezera," zareaguji na jeho slova a popostoupím si více do strany, abych stále na slečnu viděl. Když ho však očividně osloví jménem, hraně si nahlas povzdechnu. Polo-roztáhnu křídla, abych se trochu více zdůraznil v jejím zorném poli. "Slečno Sukui..." zastavím jí po její výzvě k odchodu, "dovolíte mi být Vaší společností během oběda? Slibte mi to prosím a budu ten nejšťastnější anděl na zemi," složím si obě dvě dlaně přes srdce a nakrčím obočí v jistém prosebném, avšak velmi rozněžnělém, výrazu. |
| |||
Jídelna Především Luis a Mersi S podezřením nakrčím čumáček, jak nad tím přemýšlím. Moc dlouho to netrvá. "Ne!" Nezdržuju se s vysvětlováním proč ne. Určitě na mě něco šijou. Kdyby tam nebyla voda, tak by neříkal, že jí neuvidím. Vrátím se na svou židli a stejně jako minule se na ní stočím a jdu chrupkat, než začne hodina. Tentokrát ani nenechám ocásek na Luisovi. Nechám ale jedno ouško v pozoru, abych slyšel, o čem si budou povídat. |
| |||
Jídelna Především Gill a Relliel Nevím jestli jsem nervóznější ze všech těch komplimentů, které mi tady skládá na koleni nebo z toho, že sem jde i Gill. Asi bych se ani nedivila, kdyby mi tváře splývaly s vlasy, jak jsem v rozpacích z toho nečekaného zájmu o mojí osobu. Nevědomost z toho, proč se nic nestalo tomu nepomáhá… Nejraději bych utekla zpět do pokoje a už z něj nevylezla. Když se zvedne se svou otázkou, seberu odvahu a podívám se mu do očí. Jsou tak… nebesky modré. “S-sukui…” vysoukám ze sebe téměř šeptem zatímco jsem ztracená v těch očích. Ani si nevšimnu, že mi opět vzal za ruku. Zmateně zamrkám, když Gill promluví. Ani jsem nepostřehla, že již přišel až k nám. “Gille!” zvolám s úsměvem. Dojde mi, že mě anděl ještě stále drží za ruku, když mi Gill nabídne svojí. Jemně vymaním ruku z andělova sevření a spojím je za zády v nenuceném gestu. Pochopila jsem jeho náznaky a všimla jsem si, že má jiné rukavice, to ale neznamená, že nejsem nebezpečí já. Omluvně se na Gilla usměji. “Jdeme?” |
| |||
Jídelna Sukui a Relliel Hned jak se přizvednu, můj pohled se setká s panikařícím pohledem Sukui. Na nic nečekám, odrazím se od stolu a vykročím směrem k nim. Na mé tváři se usadí velmi neutrální výraz a uvažuji, zda by to bylo poznat nebo ne. Podle Sukui nevěřícného pohledu ale hádám, že je něco jinak. Má to co dělat s jeho křídly? Když mu Sukui odpovídá, jsem již dostatečně blízko abych ji bez problému rozuměl. Když znovu uskočí pohledem na mne, doufám, že jsem si to vyložil správně. Rychlými kroky tedy zkrátím vzdálenost mezi námi a položím mu ruku na rameno. "Omlouvám se za vyrušení. S dovolením, doprovodil bych slečnu na její místo," pronesu a pustím se ho, abych mohl přikročit k Sukui a nabídnout jí ruku. Pokud se na mne podívá s obavami, spiklenecky na ni mrknu a pousměji se, abych jí dal vědět, že je to v pořádku. |
| |||
Pánský pokoj č. 2 - jídelna Dolly a všichni v jídelně “Snažím se takový být.” “Vůbec mě nezdržuješ, jen je mi jasné že se už chceš taky najíst.” Nemusí na mě ani čekat protože jdu hned za ním. Konečně se dostaneme do jídelny a můj nos se naplní vůní jídla. Pořádně tu vůni do sebe vdechnu a podívám se po místnosti. Okamžitě si všimnu obrovských okřídlených ještěrek na jedné straně místnosti. Dívám se kde kdo sedí, když na mě promluví Dolly. “Ideálně někde kde je místo.” |
doba vygenerování stránky: 1.3743140697479 sekund