| |||
Chodba klučičí koleje Grimgull, Mersi "Mmmm," zabručím v odpověď zamyšleně. Asi musí být hezké, moci se přizpůsobovat potřebám svého těla a ne přizpůsobovat potřeby svým možnostem. "Poměrně chápu zvědavost, ale když něco není k jezení, asi by se to jíst nemělo..." dodám ještě k tématu mýdla. "Při nejhorším se navazuje přes něco, co by Vám patřilo. Ideálně něco důležitého. Ideální jsou pro propojení kousky těla. Nejlepší je ale dotyk," pronesu k možnému spojení. Myslím, že jsem obsáhl všechno. "Na minulé škole jsme měli i kroužek čtení a psaní, myslím že učení číslic by neměl být problém," usměji se na oba, "nebo můžeme projít po chodbě a ukázat si číslice pokojů," dodám nadšeně. |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Grimgull "Mám za to, že to vzniklo kvůli jedincům s citlivou pokožkou." Odpovím Dollymu načež se otočím na Grimgulla. "Kupodivu to prý skoro každý z nich během života jednou zkusí, jelikož je zajímá jak to chutná." Mě samotného by to zajimalo, ale vím, že má chutnat hnusně a to mi stačí. "Spojení? O jaký druh spojení má jít? Čas jinak myslím je zatím." Povím Dollymu zvědav na jeho odpověď. "Myslím, že se to tady budeš učit." Odpovím po chvilce zamyšlení na Grimgullovu otázku. "Ale jestli máš něco na psaní, tak ti je klidně ukážu." |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Mersi Když Mersi vysvětluje co je to mýdlo pozorně poslouchám a přikyvuji. “Aha, zajímavé. A to se lidi často snaží sníst tohle mýdlo?” Moc nechápu proč by se někdo snažil sníst něco určené pro čištění těla. Pak se obrátím zpátky na Dollyho. “Je možné že jsem to přehlédl. Radši se pak ještě podívám.” Dále už začne Dolly víc mluvit o své schopnosti. Nic během toho neřeknu, jen s jasnou fascinací poslouchám. Potom co mi Mersi vysvětlí jak vypadá číslo pět, ještě víc otevřu oči a pečlivě si prohlížím každý detail tohoto symbolu. “A jak teda vypadají ostatní čísla?” |
| |||
Příchod Ugh... Jak si to jako představujou, přijmout mě takhle pozdě? Radši aby k tomu měli pořádnej důvod. Takovou skvělost jako mě, by měly přijímat bez přemýšlení! Uraženě, s nosem nahoru, usednu do lodě směr škola. Jak si to rodiče jako představujou, posílat mě někam pryč? Ještě toho budou litovat... Jestli se tady v mé nepřítomnosti něco stane, ještě budou žadonit, abych tu byla a pomohla jim. Tss, takový ponížení, mě, poslat do školy na jinou planetu, mě! Vážně? Nemůžou tady mít ani bariéru proti slunci, když už mě vítají ve dne? Jestli budu mít na kůži jediný flíček v jiném odstínu, tak ať si mě nepřejou! A ještě si dovolí nechat mě čekat?! Kdo si jako myslí, že jsem? Nějaká neschopná obyčejná holka? To se šeredně pletou! Když někdo přijde do místnosti, ani se na ně nepodívám a radši se dál věnuju svým perfektním nehtům. Když se ředitel konečně uráčí nás pozvat dovnitř, tak začínám přemýšlet, jestli to tady myslí vážně. Nejen že to probíhá ve dne a musím tady čekat snad věčnost, oni jako ještě chtějí, abych šla pěšky?! Co to je za úroveň, že tu nemají ani žadný převoz?? Jestli se mi cestou zničí boty, tak je osobně půjdu ředitelovi nacpat do tajemných krajin. Můj outfit: Alespoň že mi dali k dispozici sluhu! Postavím před něj svůj kufr. "Jestli to cestou zničíš, tak si mě nepřej!" Pokud by náhodou chtěl prodestovat, použiji na něj svůj trumf. (39%) No, co to?! Neříkej mi, že mi dají sluhu, kterej neni schopnej mi vzít zavazadla, a ještě k tomu se dokáže bránit?! Nesnášim to tady! V černým lese načerpám chybějící síly. Když dojdeme k bráně, on nás tam pošle a jde si jen tak pryč, tak mu jen do zad pošlu ukázku svého prostředního nehtu. Na tu druhou neberu ohledy a prostě vyrazím dál. Všichni by se měli modlit, že mě teď nebudou už víc otravovat nebo jinak ničit život..! Alespoň že ty boty to přežily... Dojdu do haly, kde konečně přestane působit to debilní slunce. Neochotně se podívám na nástěnku, najdu svůj pokoj a proklínám se, že jsem se rozhodla neužívat svojí telekinezi. Ale to je vlastně fuk, co mě to napadlo?! Vždyť jsem nejsilnější! Bez problémů vezmu svůj kufr a vyjdu nahoru do patra. Vydám se levou chodbou ke svému pokoji. V chodbě překáží nějakej blbeček. Jestli mi neuvolní cestu, jen se na něj z vrchu podívám: "Tak uhneš nebo co?!" Ať už uhne nebo ne, pokračuju dál chodbou a úspěšně ho ignoruji. Pokud jsem ho musela odstrčit, oklepu se, jak kdybych sáhla na špínu. "Ugh..." Vejdu do svého pokoje. Nádech. Výdech. Nádech. Výdech. Mám co dělat. Tak malej pokoj? Všechno je tu tak... Obyčejný! Vůbec to tady nemá úroveň... Pohled mi padne na uniformu. Kníže! Tak obyčejnej materiál! Chce se mi brečet! Nemůžou po mě chtít žít jako lůza!!! Potřebuju se rozptýlit, tak si začnu vybalovat věci. Pohled na hned několik mých úchvatných outfitů mě uklidní. Než přijde čas jídla, prozkoumám rozvrh. Na poslední chvíli se neochotně obleču do uniformy. Podívám se na sebe do zrcadla. Na mě opravdu všechno vypadá božsky! Sejdu dolů do jídelny a zamířím si to rovnou do volného čela stolu. Pokud cestou někoho potkám, úspěšně je proignoruji povýšeneckým pohledem. |
| |||
Pánský pokoj č. 11 - Koupelna Luis, Jack, Hillaris, Jigme, Marcos Určitě měl doma kočku, protože to vypadá, že dokáže předvídat každý můj krok. Dokonce i podchytí všechny moje pokusy se o něco zachytit. Dokonce dokážu ublížit sám sobě… Ale já to nevzdám. Pokračuju tedy v zápolení celou cestu, až se mi to v koupelně nakonec povede. Odskočení bylo trochu silnější než jsem čekal, ale co bych to byl za kocoura, kdybych to nevybral… Na nic nečekám a rovnou se utíkám schovat. Využiju k tomu studenta ve dveřích. Protáhnu se za ním, obejmu jeho nohu a vyděšeně se na něj podívám. “Chce mě vykoupat, ale já nemám lád vodu…” Nahodím velmi smutný a prosebný výraz. “Plosím zachlaň mě, já nechci…” Když na mě Luis promluví, podívám se na něj. “Ne, nemusím…” U nás doma jsem to měl jednoduchý - prostě použili kouzlo a já byl čistý. A protože mě nemohl nikdo takto očistit, tak co jsem odešel, tak jsem si srst jen pročesával. Ani nevím jak už je to dlouho, možná měsíc? Dva? Ani nevím… Možná je to dýl… Když se do dveří opře další, tak se prosebně podívám i po něm. |
doba vygenerování stránky: 1.4133400917053 sekund