| |||
Chodba před pokojem Dolly a Grimgull Že Grimgull neví co je mýdlo chápu, ale, že to neví i Dolly. Mě trochu zaráží. "Mýdlo je hmota, zhruba takhle velká." Naznačím rukama rozměry mýdla. "Při kontaktu s vodou se rozpouští a vzniká pěna, díky které by mělo být mytí účinnější. A není to k jídlu." Pokusím se co nejjednodušeji vysvětlit funkci mýdla. Samozřejmě musím dodat na konec důležitý fakt. Na Dollyho schopnost reagují stejně jako Grimgull. Taková schopnost je opravdu úžasná a nejspíše by mě mohla opravdu zbavit jizev. "Má to nějaké vedlejší účinky, nebo něco takového?" Zeptám se pro jistotu ještě. "Ano už je." Ujistím Dollyho, načež se pobaveně usměji, když Grimgull ukáže na pokoj číslo pět s tím, že ne to pokoj se znakem hada. "Tak tohle je číslo pět." |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Mersi “Ničeho takového jsem si v pokoji nevšiml, ale to by neměl být problém. Můžu použít svoji tuniku.” Pak se otočím na Mersiho, mírně nakloním hlavu bokem a společně s Dollym se zeptám co je to mýdlo. “Tak na podobné jizvy jsem nikdy nenarazil. Ale je pravda že zas tak dlouhé zkušenosti nemám. Možná nějaký z učitelů by byl schopný pomoct.” Navrhnu. Mersi nám pak vysvětlí své zkroušení. Já jen chápavě přikývnu. Sice si myslím že je v tom víc, ale tál už se v tom nehrabu. Můj pohled se vrátí zpátky na Dollyho, který se právě zmínil o svých dovednostech. “To je úžasné! Jak to přesně funguje?” “Počkat, číslo? Nevím co je to za číslo, ale je to tenhle pokoj se symbolem hada.” A ukážu na dveře co jsou za mnou, které mají na sobě napsané číslo 5. |
| |||
Víkendový posunový příspěvek Jigme,Mersi.Marcos Vypadá to že to ohledně toho náramku je pro Jigmeho citlivé téma a tak se k němu už dál nevyjadřuji, předpokládala jsem že jeho skutečná podoba bude mít větší trvání, asi s tím souvisel ten náramek, ale to by znamenalo že ten kdo ho vytvořil ho musel také udržovat. Počkat asi tuším kdo to byl. Ke změně prostředí se vyjádřím tak že jsem zvědavá jak to bude vypadat, sice mně poněkud zklamalo že tohle má být obyčejná škola (myslím nemagická budova) kde nás nutí nosit uniformy jako v těch trapných filmech které jsem viděla. Jupí i když ne všechno co jsem viděla by bylo patřičně směrodatné, pochybuji že bychom zde přestali dělat to co právě děláme a začali najednou zpívat a tančit. Čímž se dostáváme k termínu erární oblečení, nevím jestli se tento termín nevztahuje jen na oblečení které vám vydají v nemocnici budu se na to muset někoho zeptat. Ovšem nevím zda je pro to vhodný právě Jigme protože u něj se na oblečení pohlíží poněkud jinak. Navíc jak to myslel s těmi emocemi? Podívám se na Mersiho a zjistím že je obvázaný, jedná se o následky zranění nebo ... ne tahle představa je nesmysl. V jídelně vydržíme až do doby kdy se začnou sklízet zbytky a pak společně vyrazíme k nástěnce abychom zjistili kde máme pokoj. I se svou bednou vyrazím na svůj pokoj kde vybalím uniformu, vybaví se mi představa strohého internátu a přísných žen připravených trestat sebemenší prohřešek, dvacet ran za zlomyslné a potměšilé upuštění tužky na zem. Miko ve společenské místnosti uspořádala party a najdu tam i Jigmeho který je jak plyne večer čim dál tím veselejší a uvolněnější. I já toho popiju o něco víc než předtím a tak se nakonec dopotácím do své postele a svalím se na postel aniž bych se svlékala. Ráno vstanu a dopotácím se do koupelny, to že máme pouze jednu koupelnu považuji za degradaci, ale je to podobné tomu že si už nemůžeme požádat společenskou místnost o co chceme. Já vím je dobře že se nám podařilo se dostat někde kde může probíhat naše výuka, ono se to poddá chce to jenom čas. Zbytek víkendu strávím ve společnosti Jigmeho, Mersiho a také Marcose sice si o něm myslím že je arogantní a namyšlený, ale Jigme s ním nalezl společnou řeč. Navíc tu je něco co mně na Marcosovi fascinuje, životní energie upírů je uměle udržovaná pulzuje v tom co bylo vnucené, ale ani tak není vždy stejná. Třeba u Marcose připomíná broušený křišťál, společně debatujeme nad rozvrhem a i mně mrzí že tu nejsou kroužky možná budou později, přijde mi jako by tohle bylo vytvořené tak aby bylo schopné přijmout nečekané přírůstky. Také si všimnu že ten krystal není vsazený do brnění které má Jigme, ale přímo do jeho hrudi ovšem neptám se ho na to protože ho nechci zase tak vyděsit jako předtím v jídelně když jsem se ptala na ten náramek. Volný čas trávím také procházkou po celé škole buď sama nebo ve společnosti Miko která se snaží zjistit jestli jsme skutečně hermeticky uzavřeni, případně si pořádám o papír a něco na psaní abych mohla zapisovat své dojmy a zážitky a nápady. Nové místo měla bych k tomu přistoupit zodpovědněji. Luny 16:00 Miko,Nybe,Yqueuas případně ostatní Dnes je ten den kdy má začít naše výuka podívám se na svůj rozvrh a také ho trochu natrhnu (jen opravdu maličko) abych poznala že jde jen o obyčejný papír. Na druhou stranu se to dá složit a nosit sebou a tak se jako první rozhodnu že se vydám do koupelny kde potkám Miko a jednu zvláštní dívku nejspíš to bude drak nebo démon. Ano a je tu i Yqi. „Ahoj Miko, ahoj Yqi.“zamávám na medůzu a kentaurku a pak se vydám k umyvadlu abych vykonala ranní hygienu. |
| |||
Posun Po velmi rychlé večeři těsně po příjezdu/příchodu do školy, nakonec jen najdu svůj pokoj a zavřu se do něj. V podstatě na oba dva dny. Zřejmě netoužím po nějakém bližším prozkoumávání okolí. To není snad ani nutné, Qhesoth... než by jeden řekl utrpení, určitě pro tebe pošlou, že se máš vrátit zpátky... Čím déle se ale nikdo neozývá, tím rozladěnejší jsou mé pocity. Po chodbách chodím se sklopenou hlavou, navléknutá v jákemsi příliš velkém - dejme tomu že svetru - jako kdyby aklimatizace na místní poměry pro mou maličkost trvala o něco déle. Pokud mě tedy vůbec někdo zahlédne. Většinu času - pokud se tedy nejedná o nutnou hygienu a čas jídla, kdy obě doby vybírám dle toho, jak moc je slyšet povyk před dveřmi, když už je tedy na škvíru pootevřu - trávím ve svém pokoji. Jen ležím na posteli a zírám do stropu, v léve ruce převracejíc obyčejnou skleněnku s ozdobným vyvedením plamínků uvnitř. Vlastně si najdu ještě jednu zábavu - srovnám si svoje věci. A srovnání je velice pečlivé, jedna tužka vedle druhé v jasně definovaných rozestupech. V nástrojích musí být pořádek. Uniformu převezu jen s téměř neslyšným: "Díky." A je to taky jediný čas, kdy na posteli leží něco jiného než já. Rozebranou uniformu si prohlédnu skeptickým okem, než ji jen tak hala bala přehnu přes židli u stolu, abych se opět mohla mlčky svalit do peřin s rozvrhem v ruce. Kdo by pro tebe tak mohl, přijít? Mefisto? No, nepřišel nikdo... ani ten poštovní holub. Zato program co mi tu byl přichystán mám vypálen do mozku skoro dokonale. Pokoj č. 22 - Dívčí umývárna - Jídelna Relliel, okrajově Kristy, všichni ostatní A pak se v jistou chvíli, kdy po nějakém tom trhaném spánku a rychlé koupeli koukám do bílé barvy stropu svého pokoje, ozve zvon. Oči zavřu spolu s tím, jak mi sjede obočí do zamračení. V klidu... v klidu, od nás to sem prostě jenom je kousek cesty. Bude trvat jen o něco déle. Hlavu líně otočím směrem k uniformě, která bez ladu a skladu leží na stejném místě - tedy přes židli - na kterém přistála téměř po přinesení. Ať už se mi chce nebo ne, pravý koutek mi ujede v lehkém úšklebku a pak se s hlubokým nádechem na posteli posadím, svěsím nohy na zem a vysoukám se do stoje. K uniformě pak dojdu už jen v prádle, jak se začnu vysvlékat podobně jako každý puberťák - rovnou na zem, aniž bych se obtěžovala po sobě nějak uklízet. Každý kousek uniformy si chvíli prohlížím kritickým okem, než si ho navléknu ne tělo. Jako poslední vezmu do ruky kravatu a projedu s ní mezi palcem a ukazovákem pravé ruky. Lano to prostě není... Nakloním hlavu ke straně a přehodím si doplněk přes krk, abych vepředu začla vázat uzel. Není obyčejný, když s ním skončím vypadá velmi složitě - asi jako kdyby někdo s vázáním věcí měl nějakou zkušenost. Kravata je díky tomu o něco kratší, ale co už. Aspoň nějaká připomínka... Ještě než vylezu z pokoje, vyberu jednu z tužek a rychlým pohybem si s ní zafixuji vlasy v nízkém drdolu, hmátnu po jakémsi koženém pytlíku který zachrastí, protáhnu si krk a vezmu za kliku. Vzhůru do boje. Jakmile vkročím do chodby a vydám se na cestu k dívčím umývárnám, už mi na tváři hraje maska neutrálního poloúsměvu - i když se v očích moc nezračí. Hlava vzhůru, prsty obou rukou propletené za zády. Postoj i krok něhoko, kdo má naspěch a ví kam jít. Doprava, doprava, poslední dveře na levo... Do koupelen vlezu bez klepání a jakmile otevřu dveře, sklopím pohled k zemi a po paměti zamířím k nejbližšímu umyvadlu. Přes rty tlumeně procedím cosi jako pozdrav, i když nemá žádnou konkrétní podobu. Nikde nehledám odezvy, prostě se začnu věnovat tomu, že si omyju obličej - mýdlem co vylovím z váčku , je černé (asi s příměsí uhlí - jak v pekle jinak, že?) - a čímsi co vypadá jako kus dřívka se štětinami (bývalým vlastníkem zřejmě bylo divoké prase) si začnu čistit zuby. Nakonec po nich přejedu jazykem a na několik sekund se zadívám na svůj odraz v zrcadle, s nakloněnou hlavou. Trochu jako nějaká panenka z béčkového hororu a usměji se. Alespoň něco známého, že Qhesoth? Pokud na mě někdo promluví, možná až nepříjemně dlouho na něm jen zůstanu viset pohledem, ale to je tak vše. Svůj kožený váček si zase hezky vezmu a, tentokrát již bez dalšího rozloučení, vykročím rovnou směr jídelna. Tentokráte do místnosti až tolik energicky nevkročím a, i když se fyzicky s nikým nestřetnu, stejně se na prahu zastavím, dokonce ucuknu směrem zpět do chodby. Co to u všech rohatejch... Více než na cokoliv jiného totiž můj pohled spadne na křídla v čele stolu. Ruka třímající kliku spadne podél těla, jak prostě jen nepokrytě koukám a vráska mezi obočím se začne prohlubovat s tím, jak se mi do tváře začne promítat jakási... nelibost? Změní se i postoj těla, tou volnou levačkou si nakonec před tělem chytnu loket té pravé, narovnám se v zádech a s nádechem zvednu i bradu - ne zas tak moc aby to vypadalo bojovně, přesto dost na to, aby celému mému pohledu dodal jistý: ’This is suspicious!’ ráz. Trvá to nějakou chvíli, než nakonec oči vyhledají i obličej a mě zřejmě zase zapne mozek, jak se dám do pomalého pohybu kupředu, aniž bych však bytost pustila z očí. Jak kladu jednu nohu před druhou, vypadá to na směr pavoučí dívka. Byť mou pozornost zatím nemá. |
| |||
Chodba klučičí koleje Grimgull, Mersi "Tento čistý kousek jsem našel na pokoji. Věřím, že byste ho tam taky měl mít," přizvednu opět trochu osušku o které mluvím. Na Mersiho slova nechápavě zamrkám. "Proč? A co je mýdlo?" nakloním tázavě hlavu na stranu. V ruce mi trochu cukne, když se můj pohled setká s tím jeho zkroušeným. Oči mám široce rozevřené a pusu trochu pootevřenou. "Dokážu... Dokážu je..." zamyslím se jak to nazvat, "vyjmou z Vaší podstaty. Vaše tělo bude jako kdyby je nikdy nemělo," pokývnu si lehce bradičkou, jako kdybych se sám ujišťoval svými slovy. Těknu mezi oběma pohledem, když se zmíní ta panika v jeho očích. Trochu se mi uleví, že to nebylo mou nabídkou. Velmi nerad bych ho dostal do nepříjemné situace. "A je to už v pořádku?" zeptám se tedy posléze. V mém hlase zní upřímný zájem a starost. "Můj pokoj je číslo dva," odpovím mu s úsměvem. Jestli je na něm viditelně znát, že je mu téma nepříjemné, ochotně se nechám svést k jinému tématu. |
| |||
Posun na Luny 16:00 nikdo osobně, okrajově Sukui Po návštěvě ošetřovny doprovodím Sukui zpět k jejímu pokoji a briskně se s ní rozloučím. Popřeji ji dobrou noc a vyrazím na vlastní pokoj. Potřebuji si dát čas na to, abych zpracoval co se stalo a i s následky tohoto jednání. Velmi záhy však začnu vnímat ruch ze společenské místnosti. Když se tam zajdu podívat, je tam sešlost. Na mne příliš tvorů, takže se místo toho raději vydám projít ven. Pryč od ruchu a spolužáků. Když se blíží doba snídaně, vracím se, poměrně vyklidněn. Nicméně můj krok je nepřirozeně pomalý, jako kdyby někdo kolem mne zpomalil čas. I když se mi vskutku nechce již čelit Sukui, vydám se do jídelny, protože si uvědomuji, že nesmím být hladový. Najím se v skromnosti rovnou u pultu, ještě pořád nejsem zvyklý jíst před ostatními. Vychytám okamžik, kdy tam nikdo není. I když jídelnu opustím, zůstanu v její blízkosti a tak si všimnu, že Sukui na snídani nedorazila. Trochu mne to znervózní, ale více mám obavy z toho, co se stalo. Nejdu ji tedy zkontrolovat, ale dám si pozor, zda dorazí na oběd. Když se ani tam neukáže, tak vezmu jeden z větších talířů a naplním ho pizzou. Aniž bych se staral o své jídlo, tak talíř odnesu do patra. Položím dlaň na podlahu za Sukui dveřmi. Tak abych ji nahřál, ale neponičil. Na teplé místo položím talíř a odstoupím až ke dveřím. Od těch se pokouším vybičovat svou sílu mysli, abych na dálku zaklepal na dveře, ale schopnost ani neškytne. (64%) Nechám to tedy tak a budu doufat, že talíř najde dříve, než podlaha vystydne. Po zbytek noci... Tedy dne, tedy prostě co je většina vzhůru... Strávím v ústranní. Vyhýbám se kontaktu se všemi a ukážu se akorát na poslední minuty večeře. Následující den strávím obdobně. Dlouhou procházkou, kdy zahýbám jakmile někoho mám v dohledu. Při obědě se napřed najím a poté vezmu velký talíř a naberu něco svátečního oběda. Salát, dresink, trhané maso... Snad jí něco podobného chutná. Na samostatný talířek poté pita bochníčky. Vše opět odnesu Sukui za dveře. Jestli je za dveřmi plný či prázdný předchozí talíř, tak ho odnesu posléze do jídelny. Cesta tam i dolů s něčím v rukou mi dá opravdu zabrat, vzhledem k tomu, že musím kvůli svých schopnostem kráčet opravdu hodně rychle. Po obědě se tedy věnuji siestě, abych nabral síly. Zbytek dne si připravuji věci k začátku školní docházky. Během toho musím navštívit třídního profesora, protože ho potřebuji požádat o speciální vybavení. Nakonec to skončí tím, že dostanu k uniformě zvláštní černé rukavice. Fascinovaně se mi prožene hlavou, kolik asi museli stát a kde byly poslední roky mého života. Jsem tak připraven a mohu se věnovat odpočinku. Po večeři se zastavím na dívčí koleji, abych odnesl prázdné nádobí. Jestli je pořád plné, nechám ho tam a přesunu se na můj pokoj. Luny 16:00, pokoj 12 pánská kolej Probere mne zvon. Jsem plně odpočat, i když již mám hlad. Očistím se po svém a začnu se oblékat a celkově upravovat. Trvá mi to trochu déle, vzhledem k potřebným speciálním krokům. |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Grimgull Když se koupu já, tak ani ručník, nebo šampon nepoužívám, takže opravdu netuším co by jsem k tomu měl říci. "Tak hlavně si tu koupání užijte a když by vám spadlo mýdlo, tak se pro něj neohýbejte bez toho, aby jste byly zády ke zdi." Povím zcela vážně a zašklebím se pobaveně. Minimálně tenhle fakt si pamatuji ze sledování televize. Usměji se na Dollyho, načež změním výraz v trochu zkroušený. "Tyhle jizvy nikdy nezmizí. I když by se odstranila část kůže, kde jsou, tak poté co by dorostla, tak by tam ty jizvy stále byly. Přesto děkuji na býdku. Je to od vás obou velmi milé." "Já jen. Na něco jsem zapomenul a teď se mi to vybavilo." Vysvětlím Grimgullovy své chování. "Na jakých jste vůbec pokojích?" Zeptám se, aby jsem zkusil změnit téma. "Já jsem na sedmičce." |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Mersi Dolly ukončí naši konverzaci a jazycích. Sice pořád nevím co je to za jazyk, ale Dolly vypadá spokojeně tak už radši mlčím, abych mu náladu nezhoršil. “To by asi šlo. Něco na osušení bych měl mít.” A souhlasně přikývnu k Dollyho nabídce. “Rozumím. Jestli chcete znám pár mastí které…” Zarazím se, když si všimnu jeho vyděšeného výrazu. “Děje se něco?” V tu chvíli mu ale Dolly sám nabídne pomoc. Já se na něho podívám, ale nic neřeknu. |
| |||
Chodba klučičí koleje Grimgull, Mersi "Tedy je jasné, že víte co je to za jazyk," dodám nakonec spokojeně a usměji se na něj, ať už došel ke stejnému závěru jako já či ne. "To je v pořádku, snídaně stejně bude až za hodinu," usměji se chlácholivě, když se najednou omlouvá, "můžeme vyrazit společně, jen doporučuji si vzít něco na osušení," zlehka přizvednu ruce v kterých tak opatrně držím složenou osušku. "Rozvrh také, to je pravda," pokývnu hlavou na souhlas, "to je v pořádku, šlo o jednoduchou informaci," usměji se i na Mersiho, když řekne, že moc neporadí. Přechytím si osušku jednou rukou a uvolněnou se plácnu do čela. Kam jsem dal oči? Tvářím se najednou docela zkroušeně, že jsem si nevšiml, jaké ohromné rány musí mít. Nicméně pozorně naslouchám jeho odpovědi. Zvednu k Mersimu pohled plný soucitu. "Mohl... Mohl bych Vás jich zbavit..." polozvednu k němu ruku, jako kdybych se ho chtěl dotknout, ale neudělám tak, nechám ruku viset ve vzduchu. |
| |||
Chodba před pokojem Dolly a Grimgull "Těší mě Dolly, Grimgulle." Otázku koupelny? Hmm. Já se chodím koupat do rybníka. Tamější voda je o dost lepší než ta, která teče v koupelně. "S otázkou koupelny vám asi moc neporadím." Usměji se na Grimgulla. "Pod obvazy mám jen ošklivé jizvy, které se už nikde nezhojí. Jak jsem k nim přišel si nepamatuji." Raději nezmiňuji, že je mám od narození. "I tak děkuji za starost." Je to pěkné s někým se seznámit. Cítím se tak... uvolněně? Ano uvol.... ksakru! U sebe v pokoji jsem se přestal soustředit na svou schopnost, takže zase začala normálně fungovat. Ty dva jsou nejspiše zasažení. Rychle zase svou schopnost utlumím. Mohu jen doufat, že si toho nevšimne některý z profesorů. To by byl malér. Na mé tváři se značí lehká panika a obavy, které však hned zamaskuji úsměvem. |
doba vygenerování stránky: 1.4961810112 sekund