| |||
Jídelna Gill Ruce se mi zastaví na místě a já na ně vyplašeně hledím. Začíná se mě zmocňovat panika, když si představím, že budeme sami. Co když nebudu vědět co říkat a bude jen trapné ticho? Co když naopak budu říkat nesmysly? Co když ho odradím a nebude chtít se mnou mít nic společného? Nebo jsem ho odradila již teď a chce se jen zdvořile rozloučit? Možná jsem jen naivní, když si myslím, že by někdo chtěl se mnou byť jen kamarádit. Pak si ale vzpomenu na své nové odhodlání. Musím přestat takhle přemýšlet. Třeba v tom není nic takového. Než si moje vyděšená část stihne cokoliv rozmyslet, zvednu se ze židle. S úsměvem pokynu Gillovi a jdu vedle něj. Poklepám si dlaní na stehno, aby mě následoval kufr. |
| |||
Jídelna - Před kabinetem Luis, Kelly, Shatyra, Ulgge, Ladunie, Tarney Ospale zvednu hlavu, když mi zpod ocásku zmizí Luisovo noha. Rozhlídnu se kolem a když zjistím, že se nic neděje a Luis chce nejspíš jen odejít, sklouznu ze židle. Ťapinama obejmu jeho nohu. Tak bude moct jít kam chce a já můžu dál spát. |
| |||
Jídelna - Před kabinetem Max, Kelly, Shatyra, Ulgge, Ladunie, Tarney Jsem již najezen a jen čekám na vhodnou příležitost, když se profesor zvedne, popřeje nám dobrou noc a odchází. Tohle je naše znamení. Zvednu se a čekám, až se probere Max. Pokud se neprobere dost rychle, vezmu ho na ruku, abych ho tam nenechal. Vyrazím za profesorem, ale jde rychleji, takže ho nestihnu. Když vkročím do chodby, tak je tam poměrně rušno. Zpomalím a snažím se zhodnotit situaci, jestli máme setrvat, nebo se jít zeptat někoho jiného. |
| |||
Jídelna - Pokoj nikdo konkrétní Dochroupu svůj oběd. Poměrně spokojeně. S prázdným poklopem u stolu poněkud nervózně přešlápnu, vzhledem k tomu, že nevím co s ním. Nakonec se rozhlédnu, abych viděla, co dělají ostatní. Když je na stole opuštěné nádobí, položím tác s poklepem také tam a chvilku čekám, zda bude někdo protestovat. Když se k tomu nikdo nemá, tak jen tak chvíli sleduji ruch. Nakonec se také vydám pryč. Dojdu najít bednu s mým jménem, abych si ji vzala s sebou do pokoje. Když si uvědomím, že budu muset po schodech nahoru, neudržím v sobě tiché bolestné zaúpění ještě před tím, než se po nich vůbec vydám. Počkám, až bude na schodišti klid a nikdo zrovna nebude procházet, než po nich začnu opatrně hopkat nahoru. Není to žádný zázrak, musím se přidržovat stěn a několikrát se mi žaludek propadne až ke kopytům, když mi ujedou po schodech. Ale aspoň se tentokrát nezraním. (50%) V patře se vydám hledat svůj pokoj. Poměrně úzká chodba za dveřmi mne však donutí se zmenšit, abych mohla pohodlně projít. Podle čísel, jenž se odpočítávají dolů postřehnu, že jsem musel vstoupit špatnými dveřmi, vzhledem k tomu, že začínám nahoře. Nervózně pohazuji ocasem, jak zatáčím chodbou a hledám jmenovky. Nakonec na ně přeci jen narazím a nakonec asi můžu být ráda, že jsem šla tudy, vzhledem k tomu, že můj pokoj je v dalším rohu. Aspoň jsem se s nikým nestřetla v chodbě. To by bylo docela... Zajímavé, jak bychom se snažili vyhnout. Můj pokoj vypadá dost obdobně, jako má část pokoje na NŠÚ, takže nemám další přání nebo výhrady. Oddychnu si, když se za mnou zaklapnou dveře. Konečně se pořádně vyspím, když budu v pokoji sama. |
| |||
Jídelna Sukui Nad její reakcí povytáhnu obočí, nicméně to nijak nekomentuji, ani na to více nereaguji. Přeci jen ji nechci uvádět ještě do větších rozpaků než v jakých je. Když ze sebe nakonec vysouká odpověď, zamyšleně se odmlčím, než jí na to odpovím. Třeba to nechce řešit mezi tolika dalšími studenty. Říkala před chvilkou, že bude chtít najít svůj pokoj. Zvednu se a už už ji chci nabídnout ruku, že ji pomohu vstát, než se zarazím, odkašlu si a popotáhnu si rukavice. "Možná je čas najít pokoje?" Navrhnu nakonec a retrospektivně si vybavím, že jsem v hale zahlédl nástěnku, která by nám v tom mohla pomoci. |
doba vygenerování stránky: 1.5289459228516 sekund