| |||
Jídelna Sukui, Gill a Ysea Hmm... Ysea. To si zapamätám. Dúfam, že bude viac priateľská než Kyoky, ale nie som si istý, pretože už teraz sa na mňa pozerá otrávene. Čo som zas spravil ? Však som sa iba predstavil. Následne keď Ysea mi odpovie ja ešte dojedám a neodpovedám ale je vidieť, že zo mňa odpadol úsmev. Zdá sa, že tu asi nebudem tak veľmi vítaný, ako som si mysel. Prečo nemôžu byť aspoň trošku priateľský ? No čo už. Zdá sa, že to tu bude otrava. Nikto si nechce pokecať, len všetci robia nejaké tajnosti okolo všetkého nemôžem nič povedať bez toho, aby sa niekto neurazil a všetko čo poviem berú negatívne. Aspoň, že mám I.C.O.N. S tou si môžem pokecať koľko chcem, ale nie je to už také ako s inú bytosťou. Je to jednoducho dialóg s počítačom, takže tak. Následne keď už dojedám svoj obed, tak zazriem, že Gill na mňa pozrie a keď zbadám ten jeho nepriateľský pohlaď, tak sa zamyslím. Čo stále proti mne má ? Však som mu nič neurobil. Následne si vypočujem čo hovorila Sukui. Tak to som rád, že aspoň Sukui ma berie za kamaráta. A to, čo hovorí je celkom zaujímavé. Škoda, že je jediná, čo sa okrem mňa zatiaľ podelila vôbec nejaké informácie, ale zdá sa že tu až tak vítaný nie som, tak asi si pôjdem pre uniformu a pôjdem pozrieť svoju izbu. Vytiahnem si I.C.O.N., pretože som ju zabudol vypnúť, po tom, čo som robil tie tabletky proti bolesti, pretočím si ju v prstoch a následne poviem: I.C.O.N spánkový režim ! a z nej sa ozve Jasne šéfe. a následne sa vypne s jemným zavibrovaním. Prejdem pohľadom po Sukui, Ysee a Gillovi a poviem neutrálnym možno trochu sklamaným hlasom s kamennou tvárou: Zdá sa, že niektorý jedinci by boli radšej, keby som tu nebol, tak pokiaľ to nikomu nevadí, tak ja asi pôjdem. Hovorím to akoby niekomu na mne záležalo. Sukui je kamarátka, ale neviem či jej na mne záleží. Možno je iba priateľská a chce mi pomôcť, aby ma len potom využila a nechala tak, ako sa o to snažili niektorý ľudia v minulosti, ale nebudem predbiehať, možno sa chce len kamarátiť, ale asi musím byť viac opatrný... Následne si zanesiem tácku, zoberiem uniformu a vydám sa smerom z jedálne hľadať izbu, pokiaľ ma niekto nezastaví, než vyjdem z jedálne. |
| |||
JídelnaDívka, Han, okrajově "tamto" Tiše i usyknu, když vidím Tarneye, jak se na mne jedním okem kouká. Darující mu stejný pohled při tom, kdy mi křupá má vlastní kost mezi zuby… i tak, poslední sousto zhltnu a postavím se na své nohy, sledující regeneraci svého prstu, kdy se mi očka na hlavě konečně zavřou, aspoň pro potěšení toho, který mne držel v této bublině. Jak nudné… řekla jsem si sama pro sebe, prstem přejíždějící po kouzle, zkoumající, jak dlouho by trvalo, než bych se z něj dostala. Týden? Dva? Měsíc… i tak bych se z něj nejspíše dostala… I když to ale tak nevypadá, několik očí na rukách vždy přejelo přes ty okolo mne, hlavně okolo Hana a té dívky, která se na mne dívala poměrně zblízka. Konečně kouzlo pominulo a já nasála vzduch, zkoumající, jak se věc v této místnosti má. Hlava se pomalu k dotyčné otočí, nabízející dlaň, aby se mohla zvednout. Možná pro její potěšení dlaň, kde chybí prst, takže může vidět zvýšenou regeneraci mého těla. „Dokud nebudeme jíst vedle tamtoho, klidně Hane …“ ukazující na to stvoření, ze kterého se mi už nyní dělá špatně. „Očividně všude musí být něco, co mi dokáže znepříjemnit náladu,“ tiše se zasměji a pohled daruji té dívce, které jsem nabídla svou ruku: „Tvé jméno? Jmenuji se Ylrys…“ řeknu s větším zazubením, které neustále má hlava ukazuje a dodám: „I když tvé maso nebude jako Hanovo, myslím, že by bylo zajímavé jej ochutnat,“ řeknu až s klidným tónem, jedno oko upřené na Tarneye s dodatkem: „Samozřejmě, když obě strany budou souhlasit,“ dodala jsem, balancující na tenké hraně a směřující ke stolu si dát něco k jídlu. Očividně zde bylo několik přítomných, kteří jen tak tak přežili naši šarádu s Hanem. Uvidíme tedy, jak se k tomu postaví… pomsta byla vždy pro mne jen druhá možnost si s někým užít trochu zábavy… |
| |||
Jídelna Luis Nadšeně se vrhnu do jídla. S každou další ochutnávkou se mi víc rozsvěcují oči nadšením. "Mmmm.... Huhšíšh ho hšehno ohuhnah. He ho hoh hohuí." Zahuhňám k Luisovi s plnou pusou a jsem tak zabraný do jídla, že si ani nevšimnu, že drak odešel. Po stláskání celého talíře jsem tak plný, že se na židli stočím do klubíčka a spokojeně usnu. Ocásek mám položený Luisovi na stehni, abych neprospal, když se bude něco dít. |
| |||
Jídelna Ysea, Gill, Jack "V tom případě jsem ráda, že jsi si vybrala zrovna tuhle školu." Věnuji ji klidný úsměv. Urychleně ji uklidním. "Ale ne... Myslím ten ve staré škole, toho prokletého učitele. Nenapadlo je nic lepšího než to vyřešit tím, že mě přeloží. Hlavně že to byla škola plná čarodějů a nebyli schopní si poradit jinak..." Při vzpomínkách na starou školu, se tvářím trochu kysele a ublíženě. "Jsem ale ráda, že to tak dopadlo. Všichni tu zatím jsou přátelští, nikdo se mi nevysmívá, ani se mě nebojí. A myslím, že můžu říct, že tady mám nové kamarády." Při tom se podívám na Jacka a Gilla. Jackovo celkem násilné vstoupení do našeho rozhovoru ignoruji. Berme to jako další lekci komunikace, kdy doufám, že si uvědomí, že ne vždy je vhodná doba něco říkat. Na Gillovi nechám téměř zasněný pohled o něco déle. "A teď jsi tady i ty." Dodám se širokým úsměvem a již ze mně opadlo všechno, čím jsme si tu zatím prošli a jsem zpět ve své obvyklé veselé náladě. |
| |||
Jídelna Ulgge Zahihňám se, když si dá zmrzlinu. Hlavně, že už je mu líp. Přendám si kopečky zmrzliny k palačince a udělám si tak ještě větší mňamku. Bohužel se to neobejde bez trochy zapatlání krémem a šlehačkou na čumáku. Olíznu se ale vzpurný krém nejde tak snadno dolů. Musím vypadat komicky, jak si šilhám na šlehačku na špičce čumáku, ve snaze jí slíznout... |
| |||
Jídelna Muže má odpověď zjevně udivila, stejně jako mě samotného. "Co jsou to lichotky?" Povím si sám pro sebe, když od muže odcházím. Je dost možné, že to slyšel, ale já sám jsem zabraný do svých emocí, že mi je to vlastně v daný okamžik jedno, přesto, že když by jsem byl plně při smyslech, tak mě přepadne stud. Je to stud. Myslím. Nebo je to lenost? Ne lenost byla něco jiného, i když si to možná pletu se smutkem. Proč musí být emoce, tak složité??? Poté co jsem usoudil, že jsem se právě do muže zamiloval jsem nedovedl myslet pořádně na nic jiného. Po chvíli mi, ale přišlo divné jen sedět a muže pozorovat, když všude okolo ostatní jedí. Mě moc do jídla není, ale zaujmou mě malé kuličky, které vypadají, jako by v nich něco bylo. Něco takového jsem ještě neviděl. Normálně se hmotné stravě vyhýbám, jelikož se mi pak může něco zaseknout mezi zuby. Už z jeho života vím, že je to velmi nepříjemné a ze svého, že je tomu opravdu tak. Vezmu do ruky kuličku. Je divná. Měkká a vypadá opravdu zajímavě. Chvíli si jí ještě prohlížím, než jí vložím do svých úst. Hádám, že něco takového by mi nemuselo zůstat mezi zuby. Stojím na krásném hřejivém slunci a vnímám jeho energii, která se do mě vlévá. Asi takové jsou pocity z onoho podivného jídla. Přesto, že to bylo jako slunce, tak to přineslo jen pocit. Žádné živiny, které moje tělo potřebuje. Jenom pocit. To je trochu smutné. Miluji ten pocit, ale když z toho nemám živiny, tak je to dost k ničemu. Hádám, že jde o nějaký druh léku, tedy drogy. Nechápu však, proč je něco takového na stole. Poté co okusím kuličku si již nic dalšího nedám. Mohl bych, ale opravdu nerad mám proces, kdy se zbavuji přebytečného materiálu, který moje tělo nijak nepotřebuje, z těla. Co jsem pochopil, tak lidé a další stvoření dělají něco podobného, ale nechápu, že to dělají dobrovolně. Mě to celkově přijde neskutečně odporné. Jelikož nestojím o nepěkné myšlenky, tak se opět zahledím na muže. Ten svou pozornost věnuje nějaké. Dívce. Je to myslím tvor ženského pohlaví. Tvar jejího těla tomu nasvědčuje, i když její rasu neznám, takže tomu tak být nemusí. Mrzí mě, ale, že muž nevěnuje svou pozornost mě. Nehodlám však dělat problémy. To by jej... jistě... Jak je to slovo? Jo, zklamalo a to já nechci. Nadále jej tedy pozoruji a dění okolo téměř pozornost nevěnuji. |
| |||
Když chlapec místo řádné odpovědi pronese co pronese, povytáhnu jedno obočí. "Lichotky Vás z toho nedostanou," pronesu poměrně potichu a lehce nakloním hlavu na stranu. Když se omluví, kývnu souhlasně hlavou. Zkontroluji, že drží své slovo, než se tomuto problému přestanu věnovat. Místo toho se podívám na skupinku kolem Ylrys. "Zkuste dodržovat školní řád, ano?" pronesu k nim, abych upozornil na to, že slyším každé slovo, co tam padlo. Když si všimnu reakce Shatyry, zvednu se a přejdu k ní. I když má moje aura velký vliv, mám dojem, že za tím není jen to. "Děje se něco?" zeptám se stále stejným bezbarvým hlasem. Když do místnosti vejdou další studenti, pokývnutím hlavy uznám jejich přítomnost. Vzhledem k tomu, že se oběd již rozběhl, nebudu nikoho rušit u jídla. Na jejich představení jistě bude čas na první hodině. Jsem zvědav, jestli mi Kordar alespoň včas pošle jejich složky. Navíc mám momentálně jiné věci na práci. Vrátím se pohledem k Shatyře. |
| |||
Jídelna Do jídelny vstoupí noví studenti a je jim řečeno aby aby se představili. I když ani předtím jsem neznala většinu studentů a tak je mi více méně jedno co ostatní studenti říkají. Ale potom přijde na řad oběd a pořád je tu ta nedořešená otázka s uniformami ke kterému se však Kelly už rozhodne nevyjadřovat. Já bych to ráda pochopila a taky jsem po ni chtěla aby mi to vysvětlila ovšem jí se do toho nechce. Potom se oteplí vzduch a začne světélkovat červenými tečkami, nesvětélkují však jenom tečky, ale i ostatní co v jídelně jsou. Tečky následně vzplanou a přijde nepříjemný pocit pálení, docela dost nepříjemný pocit pálení. Pocit pálení nakonec ustane a já zjistím kdo za to může i když nevím proč, nebo k čemu tady došlo. Mám se ptát? Nejspíš by mi jen zopakoval co se tu stalo, ale já si ničeho nevšimla. Potom mi odpoví Ulgge a já protočím oči. „Říkala jsem že pro ideální studijní prostředí stačí když jsou uniformy praktické, estetická stránka je navíc.“ Někteří lidi to zkrátka nepochopí a Ulgge bude asi poněkud pomalejší. Dobrá rozhodnu se že to nechám být a poznamenám si že až s ním budu příště mluvit musím mluvit tak aby mi rozuměl. A protože ostatní už i chodí pro jídlo a tak se rozhodnu že se k ním přidám, rozhodnu se že si vyber ovocný džus a palačinky. |
| |||
Jídelna Nakonec zjistím kdo je ta aniž bych se musela ptát, někdo tam zmíní můj názor na uniformy a mezi to osobou tím mužem a holkou se rozpoutá zuřivá debata která mně pobaví. Z legrace se rozhodnu do ní vložit a řeknu. „Souhlasím školní uniformy nemusí být estetické hlavní je že jsou praktické Také je pravda že školní uniformy většinou navrhují ti pro které je vkus neznámý pojem.“ Potom sem přijdou noví studenti a jsou vyznáni aby se představili i když mně je to jedno dřív jsem taky neznala většinu studentů. A potom přijde na řadu oběd, ale mezitím se něco stane. V místnosti se oteplí objeví se ve vzduchu červené tečky a ostatní i já začnou žhnout. Potom ty červené tečky vzplanou a já pocítím silný pocit pálení. A i když ten pocit nakonec ustane tak přijde i jiný pocit, pocit k tomu kdo to všechno způsobil. Mám pocit že bych mu měla padnout k nohám a odprosit ho za svůj původ. Co to se mnou je? Tento pocit jen pomalu odeznívá a tak já radši vstanu a rozhodně se vydám se najíst. Nějaká dívka tam jásá nad talířem žab a potom si toho nabere poněkud hodně. Jsem zvědavá jak to hodlá všechno sníst. Sama si vezmu špagety s masovými kuličkami a zmrzlinu a pudink. |
| |||
Jídelna Dívku kterou Tarney představí jako Helen Buffetovou neznám ovšem teď to řešit nebudu počkám až to budu potřebovat. Zatím nemám co bych s ní měla probírat, potom se otevřou dveře a vejdou dovnitř další studenti. A pak přijde na řadu oběd zatímco noví studenti se postupně přestavují. No aspoň někteří, ne že by na tom záleželo neznám většinu studentů a tak nevím proč by to teď mělo být jinak. Potom se však v místnosti oteplí a ve vzduchu se začnou objevovat červené tečky, následně jako by ostatní začali žhnout a já jsem zvědavá co přijde pak. Jenomže potom ty tečky začnou hořet a já následně zalituji toho že jsem to chtěla vědět když přijde ten silný pocit pálení. Co se to sakra ... A potom to vypadá že Tarney něco řeší, takže to byl on. Protočím oči a myslím si že to je poněkud přehnané. Nevím o co to šlo a je mi to jedno protože pochybuji bych při snaze o vysvětlení došla k uspokojujícímu výsledku. Nakonec přijde čas se najíst a tak se vydám k poklopu a když pod něj nakouknu nadšeně poskočím a pak se zatočím tentokrát mi je jedno jestli se mi sukně zvedne. „Skvělé žáby.“ Potom si ke stolu přinesu ještě zmrzlinu, lívance s javorovým sirupem, croisanty, chlebíčky a pudink. Nadšeně obhlédnu tu horu jídla a pak se posadím abych se do ní pustila. |
doba vygenerování stránky: 1.5299081802368 sekund