| |||
Ošetřovna - Společenská místnost Merlin, okrajově Maid a Akashka A je zpátky. Rozmrzelý, až nakrknutý. To je v poslední době často. Přitom to vypadalo, že se s příchodem sem konečně trochu uklidnil. Nicméně já začínám býti dosti zvědavá. I když jsem vlastně zvědavá asi celou dobu, s tím kolik otázek na něj mám. Když nakonec skončíme u knihovny, zatímco on vypadá zklamaně/otráveně, já jsem nadšená. Vyberu si hned několik knih a sevřu je v náručí, když vyrazíme zpět do pokoje. Nikdo tu není, takže si dovolím jít přes místnost kousek za ním. Zamyšleně hledím do prostoru, kde byl ocas. Je tam, není tam? Ouška jsem necítila... Když se pak zastaví u klavíru, zkusmo máchnu zlehka prostorem, kde by měl být. I když je to spíše takové pohlazení vzduchu. Pokud tam je, překvapeně ucuknu rukou. Pokud ne, zklamaně se zamračím. Tak či tak, vesele mu sdělím svůj poznatek. "Měl bys ty ouška mít častěji, jsou moc roztomilá," zazubím se. Zároveň mi ale neunikne jeho zamyšlený výraz. "Hraješ?" Zeptám se už ne tak rozjařeně, ale stále se usmívám. Pokud se tváří stále stejně nebo mi neodpoví, přestanu se usmívat. "Děje se něco?" zeptám se ustaraně. Mohla by to být nějaká připomínka z jeho minulosti nebo tak něco. Otočím se ke dveřím, když slyším kroky. Přirozeně se schovám do Merlinova stínu, ale když ji uvidím, něco mě donutí se přesunout před něj. Tedy z jejího pohledu. Nerozumím tomu, ale něco z ní mi nahání hrůzu. Ale ne tak jako to bylo do teď. Nicméně ze mě může vyčíst leda tak zmatek, který se mi celkem propisuje do výrazu, jak vlastně netuším, co se děje. Sleduju jí pohledem, dokud nezmizí za dalšími dveřmi. "Jdeme?" zeptám se, na mě celkem rázně, a prostě ho čapnu za ruku a táhnu ho za sebou k jeho pokoji. |
| |||
Portál sklepení - dívčí kolej 2.patro Maid, Gwen, Merlin, všichni ostatní cestou "Děkuji." jsem ráda, že mě doprovodí k pokoji. Když procházíme laboratoří, raději se příliš nerozhlížím. I když mi to trochu připomíná domov. Tedy spíše bratrovu laboratoř, do které jsem tedy měla omezený přístup, ale takhle nějak by asi vypadala. Soustředím se na to, abych držela krok s Maid, i když mě ta cesta až podezřele zmáhá. Možná to bude tou náročnou situací samo o sobě nebo tím, že jsem do teď byla v klidovém režimu. Měla bych co nejdříve se svou kondicí něco podniknout. Projdeme nějakou místností, která bude asi společná pro více studentů. Trochu jí očkem proletím, ale nijak důkladněji, pokud si mě příítomní všimnou, tak jim s úsměvem kývnu. Poté už se dostaneme na chodbu, kde je hromada dveří, až se před jedněmi zastavíme. Slečna vloží ke dveřím cedulku s mým jménem. Dveře číslo 27. Dříve než vejdu do pokoje, naváži se slečnou rozhovor. "Ještě jednou děkuji. A mohla bych ještě dotaz. Věci, jak to tady chodí, rozvrh, a tak najdu v pokoji? Taky bych si chtěla pořídit zápisník, je to možné? Nebo něco dostanu? A třeba by se mi hodilo i nějakých pár rad co se týká zdejšího osazenstva. Na koho si dávat pozor, komu se raději vyhnout?" Spiklenecky na ni mrknu. Stejně si nevzpomenu na všechno, co mě cestou napadlo, ale zbytek vyřeším později. |
| |||
Tělocvična - Ošetřovna Hill, Vesa, všichni u tělocvičny, cestou a na ošetřovně V první řadě mě obejme a já si musím připomenout, že ho musím dostat na ošetřovnu, jak je ten dotyk uklidňující. Sotva se ale pohneme k odchodu, musí ho to děsně moc bolet, když se mi začne sesouvat zpátky k zemi. Ves se ho chopí a ještě než odcházíme, mluví s profesorem o náhradě hodiny. Jakmile se pohneme ke dveřím, zahalí nás zvláštní mlha s modrými blesky. Nepřijde mi vůbec nebezpečná, ale je z ní cítit silná magie. Velmi silná. Ves si přendá Hilla a mě obejme. Stejně jako Ves, i já se zarazím, když mě modrá energie opustí. Vzpomínky mi proudí myslí a jak se upínám na každou jednu, zahřeje mě u srdce, kde mi vzápětí bodne. Ovine mě strach z toho, co se mohlo stát. Do očí se mi nahrnou slzy z toho, co se už všechno stalo. Vyhledám Hilla, kterého najdu na lavici a chci se za ním rozběhnout, abych ho dostala na ošetřovnu, ale nemůžu se pohnout. Uvědomím si, že mě svírá hadí tělo. Podívám se na ní ubrečená, ale než stihnu cokoliv říct, uvolní své sevření a pohladí mě. Nejsem schopná v tomhle stavu odpovědět hned a než sesbírám a zformuluji své myšlenky, objeví se ve dveřích studenti. Ves se ujme odpovědi a pustí mě úplně. Okamžitě se rozběhnu k Hillovi. "Prosím, vydrž," špitnu k němu v slzách a políbím ho na čelo. Pak se rozběhnu ven z tělocvičny a jen po těch ve dveřích hodím zoufalým prosebným pohledem, aby ho vzali na ošetřovnu a sama tam běžím. |
doba vygenerování stránky: 1.4023718833923 sekund