| |||
Hlavní vchod - Společenská místnost - Dívčí pokoj č. 16 Rell, všichni cestou Zlehka se mu otřu tváří o dlaň, když mi zastrčí pramen za ucho. Ihned na to sklopím pohled k zemi a na důkaz jeho slov lehce otřesu zimou. Opravdu se ochladilo. Všimnu si jak vypadá mé oblečení, dojde mi jak musím celkově vypadat jak strašák a nejraději bych se hanbou propadla. Donutím se pohled zvednout zpět k němu. "Je mi dobře," přizvednu koutky v lehkém úsměvu. "Máš pravdu," uhnu opět pohledem někam k zemi a nechám ho vést dál. Mimoděk si cestou volnou rukou sahnu na pramen, který byl bílý. Ani jsem si toho nevšimla. I když asi ani nebylo kdy... Když dojdeme do společenské místnosti trochu neochotně ho pustím, pokud naše ruce neuvolnil již cestou. "Umm, dej mi chvilku, budu se muset trochu upravit," stále v rozpacích se na něj usměji a rukama žmoulám okraje rukávů, co mám ruce volné. "Sejdeme se tady?" zeptám se ještě a jakmile jsme domluveni, zamířím spěšně do svého pokoje. |
| |||
všichni cestou, Komori Ze sborovny se ozve rána, jak vyskočím na nohy a frustrovaně praštím pěstí do stolu, když se mi ozve Rekki, že bych měl vzít za Kimera hodinu. Potom co se rozdýchám a uklidním, již s klidným výrazem vyjdu na chodbu. Vážně, po tomhle prostě někde odpadnu. Rychlým rázným krokem kráčím chodbou, protože už tak přišla zpráva pozdě. Když však vstoupím do otevřených dveří, v učebně sedí jen jedna studentka. Poposkočí mi jedno obočí ale nikterak to nekomentuji. Jsem si poměrně jist, že je na škole mnohem více dlaků. "Dobrý večer," pozdravím studentku, zatímco přecházím ke katedře. "Nevíte, kde je zbytek?" optám se, než se usadím za katedru. |
| |||
Akashka, Eric, Abby, všichni cestou Přikývnu, že rozumím a otočím se, abychom mohli odejít stejnou cestou, kterou jsme sem přišli. Tentokrát kráčím rychleji s jasným cílem. V hale tentokrát pokývnu v pozdravu alespoň obchodníkovi za pultíkem. Na schodech se však vydáme tentokrát dolů. Jakmile však vejdeme do dlaždičkovaného sklepení, hned v chodbě leží rozpadlý muž a na něm ožehlý chlapec. Rychle se k nim sehnu, abych zjistila jak na tom jsou. Jak k nim natáhnu ruku, zase si to rozmyslím a raději přiložím dlaně k sobě, abych je nadzvedla na vlněném růžovém mráčku. Pohledem sleduji stopu, která za nimi zbyla, která vede hlouběji do lékařské laboratoře. "Postarám se o tyto dva, mohla byste prosím zkontrolovat, zda tam někdo nezbyl?" otočím se na dívku s prosebným výrazem. |
doba vygenerování stránky: 1.3933122158051 sekund