| |||
Tělocvična - Ošetřovna Salazar, Alyssa, ti v tělocvičně a na ošetřovně Proberu se, když mě ten kluk poodvede kousek stranou. Nakouknu co se tam děje. Když nám hadí slečna odpoví a začne vlčici pouštět, odvrátím zrak na toho chudáčka na lavici. Kolem nás proběhne vlčice a v jejím výrazu je prosba o pomoc. Dojdu k němu a zkouknu ho, jak na tom je. Po mém důkladném prozkoumání vím, že je na tom hodně špatně. Zvednu pohled k ostatním. “Musí co nejrychleji na ošetřovnu, je na tom hodně špatně!” Pronesu vážně a jeho pravou ruku si dám za hlavu kolem krku a podepřu ho, abych ho mohla zvednout, jakmile mi někdo pomůže. |
| |||
Ošetřovna - Společenská místnost Merlin, okrajově Maid a Akashka A je zpátky. Rozmrzelý, až nakrknutý. To je v poslední době často. Přitom to vypadalo, že se s příchodem sem konečně trochu uklidnil. Nicméně já začínám býti dosti zvědavá. I když jsem vlastně zvědavá asi celou dobu, s tím kolik otázek na něj mám. Když nakonec skončíme u knihovny, zatímco on vypadá zklamaně/otráveně, já jsem nadšená. Vyberu si hned několik knih a sevřu je v náručí, když vyrazíme zpět do pokoje. Nikdo tu není, takže si dovolím jít přes místnost kousek za ním. Zamyšleně hledím do prostoru, kde byl ocas. Je tam, není tam? Ouška jsem necítila... Když se pak zastaví u klavíru, zkusmo máchnu zlehka prostorem, kde by měl být. I když je to spíše takové pohlazení vzduchu. Pokud tam je, překvapeně ucuknu rukou. Pokud ne, zklamaně se zamračím. Tak či tak, vesele mu sdělím svůj poznatek. "Měl bys ty ouška mít častěji, jsou moc roztomilá," zazubím se. Zároveň mi ale neunikne jeho zamyšlený výraz. "Hraješ?" Zeptám se už ne tak rozjařeně, ale stále se usmívám. Pokud se tváří stále stejně nebo mi neodpoví, přestanu se usmívat. "Děje se něco?" zeptám se ustaraně. Mohla by to být nějaká připomínka z jeho minulosti nebo tak něco. Otočím se ke dveřím, když slyším kroky. Přirozeně se schovám do Merlinova stínu, ale když ji uvidím, něco mě donutí se přesunout před něj. Tedy z jejího pohledu. Nerozumím tomu, ale něco z ní mi nahání hrůzu. Ale ne tak jako to bylo do teď. Nicméně ze mě může vyčíst leda tak zmatek, který se mi celkem propisuje do výrazu, jak vlastně netuším, co se děje. Sleduju jí pohledem, dokud nezmizí za dalšími dveřmi. "Jdeme?" zeptám se, na mě celkem rázně, a prostě ho čapnu za ruku a táhnu ho za sebou k jeho pokoji. |
| |||
Portál sklepení - dívčí kolej 2.patro Maid, Gwen, Merlin, všichni ostatní cestou "Děkuji." jsem ráda, že mě doprovodí k pokoji. Když procházíme laboratoří, raději se příliš nerozhlížím. I když mi to trochu připomíná domov. Tedy spíše bratrovu laboratoř, do které jsem tedy měla omezený přístup, ale takhle nějak by asi vypadala. Soustředím se na to, abych držela krok s Maid, i když mě ta cesta až podezřele zmáhá. Možná to bude tou náročnou situací samo o sobě nebo tím, že jsem do teď byla v klidovém režimu. Měla bych co nejdříve se svou kondicí něco podniknout. Projdeme nějakou místností, která bude asi společná pro více studentů. Trochu jí očkem proletím, ale nijak důkladněji, pokud si mě příítomní všimnou, tak jim s úsměvem kývnu. Poté už se dostaneme na chodbu, kde je hromada dveří, až se před jedněmi zastavíme. Slečna vloží ke dveřím cedulku s mým jménem. Dveře číslo 27. Dříve než vejdu do pokoje, naváži se slečnou rozhovor. "Ještě jednou děkuji. A mohla bych ještě dotaz. Věci, jak to tady chodí, rozvrh, a tak najdu v pokoji? Taky bych si chtěla pořídit zápisník, je to možné? Nebo něco dostanu? A třeba by se mi hodilo i nějakých pár rad co se týká zdejšího osazenstva. Na koho si dávat pozor, komu se raději vyhnout?" Spiklenecky na ni mrknu. Stejně si nevzpomenu na všechno, co mě cestou napadlo, ale zbytek vyřeším později. |
doba vygenerování stránky: 1.2984201908112 sekund