| |||
Vnitřní skleník - před školou doufám že alespoň Akashka Z poklidné hodiny, kdy jsme řešili zvolení kolejního zástupce a běžné věci, se najednou stane skok do katastrofálního scénáře. Profesor opustí třídu se spolužákem se zraněným studentem. Otřesy školy, potemnění, blikání. To vše tady již bylo. Ale nikdy tady nebyla výzva k evakuaci. Chvíli vstřebávám co se vlastně děje. Otočím se na zbylé čaroděje v místnosti a pokusím se zorganizovat nějaký únikový plán, ale všichni se rozprchnou jak šváby pod kamenem. Jen Akashka s jejím mazlíkem tu zbydou. "Inu, měli bychom také zmizet ze školy, než úplně spadne. Navíc mám pocit, že cítím požár," pronesu k ní a zkontroluji upevnění svého dračího brnění. Doufám, že mne bude následovat a neuteče jako Seth, který místnost opustil chvíli před námi. Buď s Akashkou nebo bez ní nakonec vyrazím před školu. Jak vejdeme do haly, akorát mohu sledovat, jak Setha rozmačkal obrovský kus kamene. Zůstanu šokovaně stát na místě. Viděl jsem spoustu smrti... Ale tady... Takhle... Jsem to nečekal. Vzpamatovávám se dokud neucítím hutný dým spáleniny, která mne vyžene ven a skoro do dalších plamenů. Zarazím se ve vchodu, zrovna, když se prostor přede mnou zahalí do plamenů. Chvíli počkám, než se to přežene, než si dovolím vystrčit hlavu ven. Ve vzduchu je cítit smrt. Zcela určitě. Začnu se prodírat k portálu, kvůli evakuaci a v průběhu na mne přistane nějaká ta vroucí voda. (50%) Nicméně vůči tomu mne chrání mé dračí brnění. Nebo jsem na to alespoň spoléhal. I tak se k portálu dostanu s popálenou tváří a bolestmi zatnutými zuby. Možná jsem se měl proměnit. Ale pokud mám zemřít, tak alespoň v této podobě. Počkám na pokyny profesora a posléze projdu portálem. |
| |||
Chodba 3.patra - kam se dostanu kdokoliv mne najde To, že se poblíž mne zřítí škola mi ani trochu na klidu nepřidá. Když konečně posbírám dost sil, doplazím se ke stěně, kde se s velkým úsilím vyškrábu na nohy, nebo alespoň do trochu vzpřímené pozice. Kdybych potřeboval dýchat, musel bych teď ten složitý úkon rozdýchávat. Nehledě na to, že mám pocit, že jsem si polámal několik žeber, tím pádem ze schodů. Jen doufám, že kusy žeber nezasáhli nic důležitého. I když nemusím dýchat, pořád své orgány potřebuji k životu. S regenerací teď nemohu počítat, když jsem od včera nejedl. Zkousnu ret. Odmítám si byť jen připustit myšlenku, že bych zde snad mohl zemřít. I když sestrám by to jistě udělalo radost. Pomaličku, krůček po krůčku se začnu přesouvat ke schodišti dolů. Nicméně škola se začne třást až tak, že padnu zpět k zemi. Železitá pachuť na patře mi dá vědět, že něco není v pořádku. Nechám chvíli na ustálení, než se opět pokusím vstát. Což kvůli opětovným otřesům moc nejde. Strávím tak nějakou tu dobu na chladné zemi, než se mi zdá, že už je konec a mohl bych opět vstát. Začnu se opět pomaličku sunout chodbou. |
| |||
Před školou především Lilith, Lailah, Yqi Došli jsme s profesorem před školu, kde létali velké kameny. Podařilo se zvednout liány ke své obraně, aby mne kámen nezasáhl. (68%) Profesor se vydal pryč, takže jsem tak nějak rozpačitě přešlapoval ve vchodu, nevědějíc, co mám pořádně dělat. Vrazila do mne démonka, které jsem se snad stačil omluvit za to, že ji překážím v cestě. Popojdu kousek do prostoru, abych nadále nepřekážel ve dveřích, když začne pukat zem. Se svou lehkostí nemám problém udržet se mimo vroucí vodu a páru. (72%) Nicméně kentaurka poblíž neměla takové štěstí. Anděl se jí vydá pomoct a řev mi napoví, že to nešlo dobře. Rozběhnu se tím směrem, abych pomohl a přesně včas mne zahalí výduch horké páry, aby mne na popel nespálil dračí plamen. (91%) "Držte se. A omlouvám se," zamumlám na kentaurku a anděla do průrvy, než se zlehka dotknu kentaurky po rozích. Mé vlasy se z jasně zelených okamžitě stanou uhlově černé, nachlup stejného odstínu jako kentaurky. Z hlavy mi vyraší podobné rohy, jen v úměrné velikosti k mé hlavě. Potom chytím jednou rukou luk a druhou kentaurku a i s andělem v závěsu je vytáhnu z průrvy. (74%) Když jsou venku, vysílením si kecnu na zadek vedle nich a zhluboka oddychuji, abych nabral nějaké síly. |
| |||
U mostu Yqueuas Nevěděla jsem, kam se dívat dřív. Číhajícím bestiím do očí? Na zuřivý požár? Na jezerní bestii? Ta nakonec zmizela zpět pod hladinu. Tortun nám podal vcelku rozumné vysvětlení, proč jsme zatím neprošli portálem. A bohům díky se objevuje další profesor, a to ten z ošetřovny. Rubus sice vypadal na pokraji svých sil, ale nakonec zmizel v portálu a s ním se odstartovala snad naše šance na přežití. I když jsem se bála, trochu mi to vlilo naděje do žil. Yqueuas sice nevypadala nejlépe, navíc se pozvracela, ale chtěla jsem ten pocir naděje předat dál. "Za chvíli se tam dostaneme," pokusila jsem se povzbudit i kentaurku. Vstala jsem, ale vzápětí jsem měla co dělat, abych udržela rovnováhu. Další otřesy mě donutily přikrčit se a roztáhnout křídla, díky čemuž jsem se udržela na nohách. Země začala praskat a já sotva vnímala, jak se všichni snaží dostat k portálu i přes horkou vodu a trhliny. Sama jsem právě včas vyletěla o pár stop vzhůru, abych někam nezahučela, ani mě neožehl gejzír. (63 %) Pak jsem ale uslyšela volání. Letěla jsem za ním a netrvalo mi dlouho najít Yqueuas trčet v průrvě, visící jen na svém luku. "Počkej, pomůžu ti," nerozmýšlela jsem se dlouho. I když jsem měla pocit, že všechno dobré ve mně s novou podobou zemřelo, nejspíš tomu nebylo tak. Vrhla jsem se dolů a chtěla pořádně zabrat, abych Yqueuas vytáhla ven. Cítila jsem, že když opravdu hodně zaberu, zvládnu to díky upíři síle, i když kentaurka něco vážila. Jenže gejzír přišel v tu nejmíň nevhodnou dobu. Vykřikla jsem a křičela jsem až do ochraptěni. Vzduchem se nesl pach spálené kůže a křídel, ze kterých nic nezbylo. Padala jsem. Z posledních sil jsem se chytila Yqueuas a konečky prstů se jí držela, aniž bych tušila, kde. Visela jsem z posledních sil. (19 %) "Promiň," hlesla jsem jen, napůl v bezvědomí pod náporem bolesti. |
| |||
Ředitelna - Před školou Sotva se proberu, hned mne opustí vědomí a síla. Pak je ale temnota protržena. Cítím jak něco násilně vniklo do mého těla. Jak můj vnitřní plamen roste, až skoro pálí i mne. Raxane, povstaň, poslouchej mě a plň mé rozkazy, to je tvůj úkol. Přes pozemky se rozlehne ohlušující dračí řev, který na krátkou dobu přehluší i praskání plamenů. Magie, který nutila mé tělo setrvávat v lidské podobě popraská jak řetězy a v ředitelně stojí drak úctyhodných rozměrů. Mezi šupinami se mi drží temnota a od černých míst stoupá černý dým. Běž ven, běž na ty děti, co se skrývají, tam, kam chtějí utéct. Běž je, zabij je, zabraň jim, aby prošli pryč. Sněz je, pobav se. Další řev a mohutné otřesy, jak se dostanu ven z věže obrovským oknem za ředitelovým stolem. Několik mohutných máchnutí křídel a mále nějakou malou harpyji smetu z oblohy. (89%) Jsi teď má loutka, udělej co jsem ti nakázal a to hned! Jak klesnu nad prostor kolem portálu, zabalím ho do svých dračích plamenů. Jako rudý drak chrlím rudý plamen, který je prosycen magií, takže je silnější než běžný plamen a navíc je nejsilnější i mezi draky. (75% - nad to se vám podaří plamenu se schovat v páře) A potom se zaduněním přistanu těsně vedle Fialové. Nedávám jim moc šanci na reakce a rovnou se jí pokusím zakousnout do zadnice. (86%) |
| |||
Škola - před portálem Probíhala jsem školou a během kratičké chvíle jsem se dostala do haly. Každým okamžikem jsem očekávala že za sebou uslyším pronásledovatelé. Ty dvě svině mě ale vůbec neřešily. Pro nikoho by nebyl žádný problém mě následovat jak jsem za sebou nechávala spousty krve. Vyběhla jsem z polorozpadlé "školy" a hned za vchodem jsem to napálila do nějakýho idiota co si jen tak postával před dveřmi. "Uhni pitomče!" zařvala jsem na něj a pokračovala dál. Vůbec jsem nekoukala nalevo nebo napravo a proběhla mezi vroucími gejzíry vody co nejdál (82%). Do bezpečí portálu mi zbývalo už jen pár metrů když jsem začala pociťovat jak mě oheň který mi doposud koloval v žilách začínal opouštět. Zoufale jsem vykřikla protože jsem věděla co přijde další a neměla jsem jak se tomu vyhnout. Ještě než jsem opět ztratila vědomí a skácela se k zemi moje zbraň zmizela v zášlehu pekelných plamenů. Nechtěla jsem o ni znovu přijít. A s ním jsem opět ztratila vědomí a skrze portál jsem se dostala v bezvědomí - sotva jsem překročila jeho hranici padla jsem k zemi. |
| |||
Před školou nikdo konkrétní Ani se nestačím vzpamatovat z toho šoku a začne sem jít horko od lávy a hořící školy. Špatně se mi dýchá, když to z téměř mrazivého vzduchu přešlo do spáleného kouře. Zem se několikrát otřese, až si z toho sednu na zadek. A pak se otevřou průrvy v zemi. Už už mám pocit, že to bude vedle, když se mi proboří půda pod nohami. (31%) Zařvu vztekem, šokem a dalšími emocemi. Dračím řevem, který by neměl vycházet z této lidské schránky. Ostatně netrvá dlouho a proměním se. Nenechám se přeci přemoci vodou! Voda je můj živel! Jak na mne dýchne vroucí pára, vrátím jí to ledovou mlhou a vznesu se. Prokličkuji mezi výtrysky a chviličku po jedné z holčičích dvounožek proletím skrz. předpokládám, že je takto veliký právě proto, abychom to mohli udělat. Pokud není za portálem kde přistát, vznesu se nad daný prostor. |
| |||
U portálu nikdo konkrétní Když vytryskne láva a začne stravovat školu, tak jen zvednu pohled, jak kdybych sledoval ohňostroj. Přičapnutý stále na bobku sleduji, jak škola rychle chytne plamenem. A do toho otřesy. Vedle mne se otevře průrva a vyvalí se z ní horká pára. (98%) Napařím si v ní trochu košili a zvednu se, abych se rozhlédl, jak jsou na tom ostatní. Tohle vypadá na zábavu. Slyším syčení vroucí vody o živou tkáň a se zájmem sleduji, jak se studenti přemáhají aby se dostali k portálu. Zlehka pohladím výtrysk vroucí vody ze země a načerpám z něj nějakou tu energii. Na tváři mi u toho sedí letmý úsměv. Přírodní živly mi nemohou ublížit. Lehkým skokem překonám průrvu, abych se měl jak dostat k portálu. Stoupnu si trochu bokem, abych mohl sledovat jak jsou na tom ostatní studenti a čekám, až v portálu zmizí poslední z nich, nebo dokud mne Tortun nedonutí projít. Přeci si nenechám ujít takovou zábavu! |
doba vygenerování stránky: 1.3777198791504 sekund