| |||
Tělocvična - Ošetřovna Hill, Vesa, všichni u tělocvičny, cestou a na ošetřovně V první řadě mě obejme a já si musím připomenout, že ho musím dostat na ošetřovnu, jak je ten dotyk uklidňující. Sotva se ale pohneme k odchodu, musí ho to děsně moc bolet, když se mi začne sesouvat zpátky k zemi. Ves se ho chopí a ještě než odcházíme, mluví s profesorem o náhradě hodiny. Jakmile se pohneme ke dveřím, zahalí nás zvláštní mlha s modrými blesky. Nepřijde mi vůbec nebezpečná, ale je z ní cítit silná magie. Velmi silná. Ves si přendá Hilla a mě obejme. Stejně jako Ves, i já se zarazím, když mě modrá energie opustí. Vzpomínky mi proudí myslí a jak se upínám na každou jednu, zahřeje mě u srdce, kde mi vzápětí bodne. Ovine mě strach z toho, co se mohlo stát. Do očí se mi nahrnou slzy z toho, co se už všechno stalo. Vyhledám Hilla, kterého najdu na lavici a chci se za ním rozběhnout, abych ho dostala na ošetřovnu, ale nemůžu se pohnout. Uvědomím si, že mě svírá hadí tělo. Podívám se na ní ubrečená, ale než stihnu cokoliv říct, uvolní své sevření a pohladí mě. Nejsem schopná v tomhle stavu odpovědět hned a než sesbírám a zformuluji své myšlenky, objeví se ve dveřích studenti. Ves se ujme odpovědi a pustí mě úplně. Okamžitě se rozběhnu k Hillovi. "Prosím, vydrž," špitnu k němu v slzách a políbím ho na čelo. Pak se rozběhnu ven z tělocvičny a jen po těch ve dveřích hodím zoufalým prosebným pohledem, aby ho vzali na ošetřovnu a sama tam běžím. |
| |||
Akashka, Gwen, Merlin, všichni ostatní cestou Opatrně odlepím pohled od země, když promluví tak... Mile. To jsem tady asi již ani nečekala. "To je v pořádku," špitnu sotva slyšitelně. Kývnu hlavou na souhlas na její žádost. "Prosím následujte mne," vyzvu jí o něco slyšitelněji a vybídnu ji ke dveřím od portálu. Projdeme hibernační jednotkou a jednou velmi podobnou. Od dveří kousek více doleva táhnou závany tepla a chladu. Projdeme lékařskou laboratoří, v níž je nyní velký závěs roztažený. V samotné laboratoři to vypadá trochu jak po boji. Krvavé fleky po podlaze a chirurgickém stolu, hluboké rýhy v podlaze i samotném stole. Občas se mírně ohlédnu, zda jde stále se mnou. Vystoupáme po schodišti až do druhého patra. Zde projdeme dveřmi do společenské místnosti. Vypadá ještě poměrně chudě, jak tady není všechno vybavení. U velkého křídla zrovna stojí dvojice studentů. Dveřmi vlevo se dostaneme na dívčí kolej, kde hned za dveřmi zamíříme do úzké chodby vpravo. Mineme sedmero dveří, než zastavím přede dveřmi, kde do volného místa vložím cedulku s jejím jménem. Ukročím jí z cesty a s mírnou úklonou ji pobídnu ke dveřím číslo 27. Kdyby chtěla svůj pokoj zamykat, klíč je zevnitř dveří. |
| |||
Trochu mi zatrne, když přijde zpráva z Nemocnice. Nicméně Butler není k dispozici, aby to mohl vyřídit a tak mi nic jiného nezbyde. A tak vykročím rychlým krátkým krokem z kabinetu, abych zamířila do sklepení. Pohled mám upřený na podlahu před sebe a zastavím se jen, pokud mne někdo osloví. I tak se to ale pokusím vyřídit rychle, abych je nezdržovala. Ve sklepení se děje něco zvláštního, ale momentálně nemám čas to řešit a tak vkročím do hibernace, abych skupinku uvítala. |
doba vygenerování stránky: 1.4165148735046 sekund