| |||
všichni u mostu, převedším Vesa, Lailah a Tortun Povytáhnu nad její poznámkou obočí, ale nijak na to nereaguji. Vlastně ani nevím, jak bych na to měl z pozice profesora zareagovat. Kdybych si přisadil, Oranil by mi asi nepoděkoval. "Povětšinou tomu tak je. Přeci jen, katastrofy které pocítíte jsou z těch mála, co se nepodaří zarazit již v počátku," pokrčím rameny. Než se však stačíme zabřednout do tohoto tématu, nebo snad začít konečně s výukou, škola se začne třást a i přes bílé krystaly je vidět, jak dřevo tmavne jako kdyby právě prošlo požárem. Na krystalický strop začnou dopadat sutiny přístavby, jak se začne hroutit a rozpadat. Kdyby místnost nebyla zalitá v krystalech, již uhýbáme celé spadlé přístavbě. Netrvá dlouho a je tu oznámení o evakuaci. "No vypadá to, že hodinu nedokončíme. Následujte mne," kývnu na ní a v jednom mohutném zapraskání se nám z krystalické místnosti udělá tunel až ven skrze sutiny. Vyrazím upíří rychlostí k mostu a věřím tomu, že se mnou udrží krok. Zastavím se u hloučku a když zjistím, že tady je již Tortun, pokývnu mu hlavou a chci vyrazit do budovy, když si všimnu Lailah. Přejdu k ní, usměji se na ní. "Všechno bude v pořádku," ujistím jí, ani nevím proč. Teprve potom, jestli mne nezastaví vyrazím zpět do budovy najít zbytek své koleje. |
| |||
Jídelna - Před školou všichni v jídelně - všichni u mostu Spokojeně přikývnu a kráčím ke stolu, když se musím podepřít dodatečnými pacičkami, abych udržel rovnováhu. Trochu zmateně se rozhlédnu po vzduchu, co se děje a rychle se přesunu do strany, když se začne jídelna hroutit. Z okolních reakcí předpokládám, že se děje něco vážného. Přejdu si tak, abych viděla na profesora a když vidím, že ho máme následovat, prostě se držím skupinky. Zastavíme se před mostem, kde je velký portál. Ještě zmateněji se rozhlížím, co se děje, protože jsem se ztratil v tom, co se děje a co máme dělat. Tak tam jen tak nervózně přešlapuji u ostatních. |
| |||
Jídelna → Venku u portálu Aine, Tortun, Ylrys, Oranil, Chrys Že je něco špatně, mi už došlo. Ale tak nějak jsem byla užaslá nad tím vším, že jsem se nehnula z místa, aniž kdy se začalo tříštit sklo z oken. Cítila jsem oheň, zlobu, otřesy. Všechno jako by se rozpadalo pod nohama. A nad hlavami… Došlo mi s hrůzou. |
doba vygenerování stránky: 1.3999569416046 sekund