| |||
Chodba v 1. patře – Hala Brzy zjistím že problém který jsem měla předtím je nic proti tomu který zde právě probíhá, vzpomenu si na to co říkal ten vlkodlak při mém příchodu a jak se brzy ukáže čas školy se právě naplnil protože ať už se zde děje co chce rozhodně to nebude bezpečné pro nás. Tohle místo jako škola definitivně končí ... To mi dojde když se zdi začnou měnit tak jako by se zde prohnal požár, ovšem nejsou to jen zdi jako by podobnou proměnou procházela celá škola,možná je to můj pocit (a nejspíš to není jen můj pocit) ovšem jako se zde všechno zmenšovalo a měnilo do stavu správně zachovalé ruiny. Škola stárne tak jako by prošla mým trávícím traktem a já se proto rozhodnu nemarnit čas a ihned vyhledat nejbližšího profesora který mně vyvede z tohoto místa pryč. |
| |||
Škola Všichni Cítím to, škola se hroutí a já si jen povzdychnu. "Selvene, kde jsi?" zeptám se sám sebe, dojdu do své skrýše a vezmu si svoje nářadí. Dynamity, bomby, neprůstřelnou vestu, pistole, jiné zbraně a granáty. Rozejdu se chodbami a zařvu. "Všichni pryč!" zařvu, dojdu ke schodům, skryji tam C4, rozběhnu se a dávám všude nástrahy. Šéfa nezabiju, nemohu, ale zdržím ho, starý mě zmlátí až se vrátí, ale starý mě pochválí. Zastavím se a ušklíbnu se. Už chápu, proč před necelými 15 lety se vrátil a zmlátil mě tak, že mi málem vymlátil dušičku. Poslal mě na rok do nemocnice, půl roku v umělém spánku. Jasně, už to chápu. Zasměji se. "Tak proto..." zašeptám a směji se nahlas, běžím po měnící se škole a připravuji pastičky. Pokud někoho potkám, vyženu ho ven, nesmí tu nikdo zůstat. "Lidi, že já to zase vyžeru. Proto vás nechal, vy jste tu nebyly. Achjo." povzdychnu si a ušklíbnu se. Jasně, zbytek party zase se lenoší. Kopnu do zdi a zašeptám kouzlo. Na zdi se mi objeví mapa domu, který se postupně mění, jsou tam i tečky, bílé tečky studentů a učitelů, kteří prchají a jedena červená, on. Jde dolů, takhle vím kde je. Mávnu rukou a zbytek mých bomb mi zmizí z náruče a objeví se o patro výš a výš. Když se ujistím, že nikdo tam není krom něho, zmáčknu spínač. C4 jsou malé, třetinové, zdrží ho, ale nezabijou, nemohu zabít přítele. Sleduji ho. Po prvním útoku budu mít tak 3 minuty, než mě najde, buď mě tu zabije a nebo pošle pryč do míst, kde chcípnu. Sleduji tečky, vidím jak je sám a zmáčknu spínač. První bomba u něho vybouchne a zazdí mu cestu. Rozběhnu se uličkou jinam, musím měnit své stanoviště, jinak mě rychleji najde. Objeví se mi znovu mapa, znovu odpálím další bombu. Ucítím jeho sílu, hledá mě, šeptám kouzla, kletby a černou magii, snažím se mu zmást smysly, ale dlouho to nevydržím. Pošlu mu další C4 a zmáčknu páčku, ovšem mě překvapí to, že neslyším bum. "Co to?" zeptám se sám sebe, znovu zkusím zmáčknout páčku, nic. Ale - o vteřině, slyším pípání vedle sebe, podívám se k nohám a tam je ta C4. Jeho C4, on ji přesunul ke mně. "Sakra." řeknu potichu, dívám se jak bomba zablikala a bouchá. Měl bych být na kusy, vybuchla u mých nohou. Ale můj nejlepší přítel je Selven. A Selven je hodný člověk, v hloubi duše je hodný. Je to přítel, který mě objal a zmizel se mnou do budoucnu, tam kde mohu žít a umřít v klidu, s láskou v srdci. Cítím objetí staršího muže. "Selvene?" hlesnu potichu překvapen. Selven se jen usměje. Je starší, o dost starší než jsem ho kdy uviděl. Chtěl jsem se zeptat, jestli je to Selven úplně na konci, ale nestihl jsem to, přesto mě chápal, s úsměvem přikývl hlavou. Souhlasil, byl to ten úplně na konci svého času, jen pár okamžiků před svou smrtí. Nechal jsem se obejmout a odevzdal jsem se mu. Oba dva jsme zmizeli ve chvíli kdy teplo a světlo z bomby nás oslnilo a mělo mě to poslat do stínů smrti. |
| |||
VŠICHNI Neopracované šedé kameny se začnou zabarvovat sazemi do černé. Ve vzduchu ve škole začíná být cítit stará spálenina. Místnosti se zmenšují. Vybavení školy rychle stárne a přes opotřebování se rychle dostane do stavu, jako kdyby prošlo těžkým požárem. Některé vybavení se promění v černý prach. Sklo se začne sypat z oken a zmizí černé zábrany, zabraňující slunečnímu světlu vniknout dovnitř. Naštěstí je však již tma. Střecha se začne propadat a vznikají v ní díry. Část jídelny se zřítí do příkopu. Což donutí Tortuna se urychleně přesunout do pevné části jídelny. Kdo vidí ven si může všimnout, že štít školy, v barvě černo-zelené se začne hroutit a spalovat sám sebe. To ale není jediný štít, který padne. Praskne také štít chránící les, což má za následek, že se velmi záhy od lesa začne blížit tato smečka vlků. Všichni na toto citliví mohou cítit, jak se magie školy mění z poklidné na agresivní a všechny pozitivní magické efekty vytvořeny školou končí. Takže vše, co vytvořili společenské místnosti prostě zmizí. Včetně oblečení. |
| |||
Ředitelna - Pod schody ve 3. patře především "ředitel" Po mém více než neúspěšném vyjednávání o to, aby se o to ideálně zajímal hned, se začnou dít divné věci, takže raději takticky ustoupím a vydám se zpět do jídelny. S tímhle týpkem, co si říká ředitel očividně moc nepochodím. Hloubavě a elegantně sestupuji schody, když za mnou dofuní. "Jestli jste si to rozmyslet, tak..." natočím se na něj, ale od do mne najednou prudce strčí, až mne vyvede z rovnováhy a já se točité schodiště skutálím dolů. Velmi neelegatně řekl bych. Kdybych měl dech, tak si ho snad vyrazím. U toho na mne dokonce i křičí. Více nechápavý a odmítavý pohled jsem po něm již hodit nemohl. Očividně má ale problém s kritikou, protože po mne prostě hodí nůž. Pokouším se mu vyhnout, ale z rozlámané pozice hlavou dolů ze schodů se to dělá skutečně špatně. (3%) Takže mi nůž projede nohou jak máslem. A pak prostě odejde. Ach můj oblek... Nicméně v příští moment si o něj nemusím dělat starosti, vzhledem k tomu, že prostě zmizí. Zamrkám a křivím obličej jak bolestí, tak chladem, tak dalšími emocemi. Vzkaz od profesora také moc nepomohl. To mi nemohl pomoci ten ala ředitel? Každopádně se začnu těžkopádně štrachat na nohy. Nůž tam nechám, jen pro případ, abych cestou dolů nevykrvácel. |
| |||
VŠICHNI Než mi stačí kdokoliv ze studentů odpovědět na mou otázku, ucítím jak mé sevření na Selvenově mysli povolilo. Je to poprvé, co mne mohou studenti slyšet klít. Pokud je někdo z nich znalý v čtení lidských emocí, mohou si všimnout, že potlačuji nápor skutečného strachu. Ani ne tak o nás, jako o ty mladé duše, jenž jsou pro Selvena momentálně jen skvrna v jeho domě. Jak se školou rozlehne Selvenův hlas, až nepřirozeně hlasitý, volající mé jméno, je mi jasné, že přišlo na to nejhorší, co se mohlo stát. Zkousnu spodní ret, jak si dám několik vteřin na to, abych promyslel nejschůdnější plán. Potřebujeme se všemi studenty až... Až za jeho smrt. Tam se nedostane. Nicméně tam za nimi většina profesorů nebude moci. Tudíž... Školu, chce to nějakou jinou školu, kde se o ně postarají. S tím mám rozhodnutý plán. V okamžiku, kdy upravené kameny mění svou vizáž na plamenem ometený, již sbírám své síly, abych se telepaticky spojil se všemi ve škole. Doufám, že těm, kteří jsou proti telepatii imunní, to někdo nejbližší vzkáže. "POHOTOVOST!" Pronesu rázně a velmi vážným tónem. "VŠICHNI PROFESOŘI OKAMŽITĚ ZAHÁJÍ EVAKUACI STUDENTŮ K MOSTU. VŠICHNI STUDENTI, NECHŤ SE NEPRODLENĚ DOSTAVÍ K NEJBLIŽŠÍMU PROFESORU A NÁSLEDUJÍ HO. NIKDO. OPAKUJI NIKDO NEPŮJDE BOJI VSTŘÍC. VŠICHNI NECHŤ USTUPUJÍ A POUŽÍVAJÍ SVÉ SCHOPNOSTI JEN K SEBEOBRANĚ." "Všichni mne hned následujte. Jestli si vážíte svého života, budete potichu a držet se blízko," pronesu potom nahlas ke studentům co jsou ve třídě a rázným krokem vyrazím ke dveřím. Bedlivě sleduji, jak se škola smršťuje a nabírá svůj původní tvar. Nechci aby nás nějaká nevhodná zeď odřízla od únikové cesty. Poslední změna školy nás přesunula do prvního patra, takže cesta ke schodům není nijak dlouhá. "Přidejte se," pobídnu pod schody Sonju, Nybe i Raviho. Stejně tak udělám i s Hanem a Shrey venku. Zastavím až před mostem, který se začíná zužovat na šířku přesně jednoho povozu a celkově nevypadat moc stabilně. Kousek po kousku z něj upadávají nosné pilíře. Z venku je ještě lépe vidět, jak se z mohutné majestátní školy začíná stávat ohořelé rodinné sídlo. Zastavím studenty kousek stranou a sám dojdu až před most. Tam se zasoustředím a sesbírám své zbývající síly. Po chvilce se mi nehty protáhnou do drápů a ruka do vlčí tlapy. Seknu tlapou do vzduchu a rozpářu vzduchu. Trhlina ve vzduchu se velmi záhy promění do vířícího bílého víru, za nímž je matně - jako v mlze - vidět upravovaný trávník a něco, co vypadá jako šterkem vysypaná příjezdová cesta. Vír několikrát zapulzuje a zvětší se tak, že jím pohodlně proletí i drak. Tlapa se pak sama promění zpět do lidské ruky. "Počkejte až vás nějaký profesor vyzve - ideálně projde před vámi. Pokud by vám však šlo o život, neváhejte se evakuovat," pobídnu skupinku studentů, jenž jsem sem přivedl. Zahledím se na oblohu, kde jako hořící papír mizí poslední zbytky školního štítu a bariéry. Potom tam studenty nechám a rázným krokem vyrazím zpět do budovy, abych se Selvenovi postavil. Minimálně ho dokážu zdržet, než ostatní opustí budovu. |
| |||
Ředitelna, škola Díval jsem se z okna, díval jsem se ven na ten vítr, zamračil jsem se a spoutal jsem svou vůli a sílu na své přání, svůj chtíč. Musím to zničit, nesmím mu to dovolit. Vítr, které se snažilo zjevit v podobě tornáda, zahnal jsem ho, na mně to trvalo dlouho, i když ve skutečnosti to byla snad jen vteřinka. Přešel jsem ke svému stolu, vzal jsem si dýku a roztočil jsem si ji na špičce, na stole. Díval jsem se na ní zamyšleně, jakoby v transu a uvažoval jsem. Tolik dětí tu máš, tolik cizinců, stárneš? Jindy by byly na kůlech přivázaných pomocí svých střev. Umírali by pomalu, velice pomalu a já bych se na ně díval s úsměvem. Pil bych ze sklenky něco výtečného, co by zrálo minimálně 30 let v sudech. Možná by u mně seděl i jiné bytosti, někdo významný v libosti krvi a bolesti tak jako já. A nebo spíše, pravděpodobněji by bylo to, že by u mně seděla moje pětka, moji čtyři společníci, co by stejně pomáhali masakrovat. Tak proč stále žijí? Zarazím se, něco se mihlo proti mně, naproti stolu v křesle. Chytnu dýku, která se točila, namířím ji ihned na toho červa, který se snaží ke mně dostat. Ušklíbnu se po chvilce. Sedí proti mně duch. Duch? Ne, jsem to já. Proč jsem tolik zestárnul? Starší Selven proti mně sedí, občas blikne a občas zrní, jako kdybych se koukal na špatný obraz v televizi. "Co chceš?!" vykřiknu a s úšklebkem se více vtisknu do křesla. Pozoruji ho, uklidňuji se, nemůže na mně. Teď ne. "Nedokázal jsi chudáčku se zjevit ani na pozemku." řeknu pobaveně. Pokrčí si rameny, co měl na to říci? "Chlapče, co když jsem to nebyl já, ale jeden z nich? Z pětky? Z vrahů?" řekne s úsměvem, přehodí se nohu přes nohu a též se opře do křesla, i když není tak pohodlné, na kterém sedí nynější pevný model. Zarazil mě, mohl to být jeden z nich? Boby by byl dobrý, Majní by nebyla na škodu, ale Rusko, to by bylo teprve eso v rukávě. Jo Rusko, lehce mu dát více vodky a je můj, na má tichá slůvka by zabil svou matku. Jak vlastně zemřela? Musím se ho někdy zeptat. "Je mi to fuk, nevrátím se do minulosti, líbí se mi tohle místo. Musím se jen porozhlédnout a pak si užiju, až tu budu mučit nějakého papaláše." ušklíbnu se, líbí se mi ten plán. Promne si čelo a povzdychne si. "Jak jsem mohl být takový blbec?" podívá se na své protější já. "Tohle místo je moje a já se vracím domů, vypakuj se fakane." řekne skrz zuby a usměje se. Předkloním se blíž k němu, skoro na až nad stůl. "A jak to chceš udělat sráči?" Kdybych mohl, zabiju tě, hned teď a tady, ale to nejde. Nechci umřít až tak "mladej", chci žít dýl než je jeho věk, chci vraždit déle než kdokoliv jiný! "Proboha, ty jsi takové hovado." zakňourá, najednou zmizí. Zarazil jsem se, zmizel a tak jednoduše? To mě šokovalo a znervózňovalo najednou. "Tohle není náš styl Selve." řeknu a rozhlížím se dokola. Vstane a přejdu kolem stolu, rozhlížím se dokola, hledám ten důvod, proč zmizel? Už to vím. Někdo mě chytí zezadu za vlasy a praští mi hlavou o prosklenou vitrínu. "Sráči." heknu, oženu se dozadu, ale už tam není, otřu si krev z čela a zavrčím. "Ježkovi oči, ty máš bebí, pojď sem, pofoukám ti to!" křikne, objeví se za ním, chytne ho za ramena a hodí ho za sebe z okna ven. Mávne rukou a objeví se v ní zelená koule, hodí ji po něm a zmizí. Cítil jsem jak mě chytil za ramena, odhodil mě dozadu k oknu, chce mě vážně zabít a tak i sám sebe? Pokud mě zabije, zabije i svou budoucnost a nebo spíše přítomnost? Narazím do okně, vysklím ho, ale ustojím to, když se chytnu o rám. Otočím se na něho vztekle a v ten moment po mně hodí kouli. Odkdy má zelenou barvu? Udělám protikouzlo, ale stejně tlaková vlna mě skoro vyhodí ven. "Parchant!" zmizel, jako vždy, ale já vím kde se objeví. Rozběhnu se a mířím k další vitríně, kde jsou zbraně a tam ho nachytám. Objevil se, ale nestačil se dostatek zhmotnit a já proletěl do zbraní. "Vedle jako jedle." řekne pobaveně a znovu zmizí. Sesunu se k zemi, mám další ránu a nějak přemýšlím. Vzpomenu si, on tu byl. Sáhnul na mně. Změnil mě. Já je chtěl zabít, on ne. "Parchant..." řeknu a lezu nahoru. Objeví se přede mnou, ale já jsem rychlejší. "Zmiz, jdu zabít Oranila." hlesnu, hodím po něm kouzlo černé magie a ten s křikem se rozplyne. Nemám mnoho času. Vypadnu z ředitelny, vstanu a opírám se o zeď. Jsem nehorázně nasranej. "ORANILE!" zařvu, vím kdo jsem, co dělám! Mávnu rukou a krev se mi zastaví, otřu si ji a upravím se. Rozejdu se a s každým krokem si uvědomuji kdo jsem a co dělám. S každým mým krokem se zachvěje lehce celá škola. "Vyžeň ty stvůry z mého domova!" rozkážu a hrad se postupně mění. Stěny z šedivého kamene mění na černé, ohořelé zdivo, kameny. Jdu rychle, rozvážně, nasraně. "Já ho zabiju" mumlám si stále dokola. Dojdu na schody a tam potkám studenta Marcose, zamrkám nechápavě a najednou ve mně vjede nehorázný vztek. "Vypadni z mého domova!" zařvu, chytnu ho a shodím ho po schodech dolů. "ORANILE!" zařvu a jdu dolů, překročím studenta. Jdu dál, ale zarazím se, ušklíbnu se. "Tvoje kouzlo nefunguje!" zařvu. Otočím se ke studentovi na zemi, hodím po něm nůž a pokusím se probodnout mu nohu (75%). Chci aby trpěl, nechci aby umřel, rozejdu se dál a mířím k němu. Vím kde je, kde teď učí. Škola bledne, tmavne a začíná se rozpadat, mění se do původní podoby, do podoby, kterou miluje její pán. Střecha začíná být děravá, stěny ztmavly od kouře. Lavice, skříně se mění na prach a rozpadlý nábytek. Hranice školy padly, zvířata mají pohyb všude. Jídelna se mění, okna se rozpadají a spadna velká část stěny. Bazény se mění na vodní chrám pro všechny vodní tvory, začínají být zatopené. Knihovna se mění, výtisky se hroutí a ničí se, mizí. Kolem hradu se chvěje zem, propadá se trávník a jsou tu praskliny. Vím kam jdu, jdu ho zabít. Jsem plný síly a vím, že nikdo mi nebude lhát a měnit moje myšlení. Cítím jak se mě snaží moje starší já vykopnout, mávnu rukou a udělám do zdi pomocí síly díru takovou, že tam mohu dát okno. "Parchante, dělám vůli tobě díry do zdi, do našeho domova!" zařvu, projdu kolem a ucítím jak mě mrští síla na zeď. "nezastavíš mě, jdu si pro něho!" vím o co se pokouší, ale to mu nevyjde. "Jdu si pro tebe!" |
| |||
Jídelna Aine ”Díky, slabě jsem se pousmála na útěchu Aine, že shnilé jádro se mě netýká. ”No, na nějaké cestě jsme se ocitly, teď už je na nás, jak po ní půjdeme. Nebo… Tak něco,” zakřenila jsem se po svém pokusu být filozofická a moudrá. Upila jsem, zatímco se mi Aine svěřila se svými pocity. Mlčky jsem přikývla. ”Asi trochu chápu,” dodala jsem po chvíli. ”Tak nějak teď jsem víc citlivá na emoce ostatních a občas cítím něco, co bych vůbec cítit ani nechtěla,” tiše jsem vysvětlila s očima přilepenýma na pohár. ”Snad v tom pomůže výcvik..,” pevně jsem svírala pohár. Věděla jsem, že profesor by mi určitě pomohl, ale momentálně jsem měla chuť se před ním hlavně zahrabat. To, co jsem na mostě provedla, bylo… Strašné a neomluvitelné. Byla jsem jak zvíře. Jak smyslů zbavená… Pak se ale začne něco dít. Škola se chvěla. Trochu zmateně jsem se podívala na Aine, a pak kolem sebe. ”Co se to zase děje…,” hlesla jsem trochu nejistě. Místnost potemněla a chvíli trvalo, než se opět vše vrátilo do normálu. Měla jsem ale zvláštní pomoc. Jakoby samotná budova někomu chtěla pomoci. Už asi šílím… Otočila jsem se k profesorskému stolu, ale tam se nikdo nezdál něčím rozrušený. ”Nemám pocit, že by to nějak učitelům vadilo, že máme zmatek v tělech. Takže kdoví, kdy se k řešení dostanou," trochu otráveně jsem si odfoukla a dopila svůj pohár. "Máš teď bodinu?" |
| |||
především Dia, všichni v jídelně Čekám co z pavouka vypadne a povytáhnu obočí, když se tak opatrně a drhaně zeptá. Chvíli setrvávám v tichosti, protože se snažím přes poslední události vybavit, na co že se mne to vlastně ptal. Potom se na mé tváři vynoří výraz pochopení. "Ach tak," pokývnu hlavou, "jistě to není problém. Pokud si to skutečně přeješ," sleduji jeho reakce a když rázně kývne, zvednu ruku a zakroužím prstem ve vzduchu. Pavouka překryje zelená moc a vpije se do něj. "Snad se ti bude v nové podobě líbit," zamumlám napůl do ruky a napůl nahlas, než mu pokynu, že se má posadit. |
doba vygenerování stránky: 1.5492000579834 sekund