| |||
Jídelna Zašilhám k poháru za kterého Lailah pila. Jen otevřu pusu, jako bych chtěla říct, ale hned ji zase zavřu. To bych si přeci domyslela taky když ji zařadili do koleje k upírům. Mě spíš zajímalo kdy se to stalo, protože když jsme měli možnost spolu pořádně mluvit neměla podobné choutky. "Aha...chápu" zamručím jen, nemůžu totiž říct že bych byla zrovna spokojená s odpovědí. Krev ale nějak přejdu a to že má na někoho chuť ji rozhodně vyčítat nemůžu. Taky mám na někoho spadeno, asi jen ne tak jako ona. Musím si počíhat, počkat si na správnou chvíli kdy to nebude čekat, nebo bude mít na práci něco jiného. Třeba tyranizování dalšího studenta. Moje myšlenky se tak opět začaly ubírat do spirály bláznivých představ o sladké pomstě. I když mě tyhle myšlenky na jednu stranu pořád trochu děsily, protože by mě takové nikdy předtím nenapadaly. Musím ale přiznat že mi přeci jen přinášely útěchu. Protože realita bude o dost obtížnější a zbavit se toho smrada nebude zase tak jednoduché. "Ta moje démonická část by se dřív nebo později stejně projevila" odpovím smířeně. Musím si na to prostě zvyknout. Ale shnilé jádro? Jak na tohle přišla? "To si nemyslím, ale poznala bych vůbec kdybych snad měla?"podle mě je to teda nesmysl. "O tobě bych si to ale nikdy nepomyslela" řeknu rozhodně. Téhle možnosti definitivně odmítám přikládat jakoukoliv váhu. Taky si nejsem jistá jestli zrovna já jsem ta které by se na něco takového měla ptát. Úlevně si pak oddechnu že má na pokračování našeho, zatím tedy krátkého přátelství, podobný názor jako já. Pak ale změní téma na mojí náladu. Z velké části svými slovy vlastně vyplnila moje obavy. Odevzdaně si povzdechnu - taková kombinace otrávení s odevzdání. "Taky že jsem" souhlasím vzápětí bez okolků. Nemá přeci cenu zapírat když to dokáže cítit. Nemusela by to ani cítit a určitě by to poznala. Poznal by to i naprostý tupec. "Ono to na mě jde ale tak nějak samo od sebe a já nevím jak se s tím vypořádat" vysvětlím možná až skoro omluvným tónem. U ostatních mi to bylo vlastně docela jedno, ale Lailah jsem s tím obtěžovat nechtěla. Než říct něco dalšího, raději do sebe hladově do sebe nacpu několik soust. Zvednu oči od sousta které jsem si právě chtěla dát do pusy a podívám se zpátky na Lailah "To věřím. Taky už bych se chtěla vrátit zpátky...do normálu" špitnu zpátky. Nemůžu říct že bych si dokázala představit jaké to asi je. A rozhodně to není nic po čem bych toužila. sleduji její pohled k pavoukovi u stolu profesorů. Pokývnu na druhou stranu místnost "Alespoň v tom ale nejsi jediná" nemyslím že jí to nějak pomůže ale nevím co bych na to měla říct. "Divím se ale že s tím nikdo z nich nic nedělá" mám samozřejmě na mysli profesory. |
| |||
Škola, pozemky Všichni Škola se zachvěje, není to silný otřes, ale cítíte, že se něco děje. Něco se jí nelíbí a bojuje s tím, ale ví, že stejně prohraje. Bojuje, bojuje s nynejším ředitelem. Musí ho poslouchat, snaží se najít odbočku. Na pozemcích se začíná vytvářet vzdušný vír. Snaží se to utvořit, ale vždy když nabude formu, zase zmizí. Po chvilce znovu se pokusí objevit. Studenti to nejspíš ani necítí, neznají tu moc, ale někteří profesoři to znají velmi dobře. Selven, ale není to tentýž muž, který nyní je ve své kanceláři. Je to starší síla, jeho síla, je to on, ale starý, který zmizel a nahradil sám sebe v mladší verzi. Ovšem, mladá verze ve věži bojuje, brání mu v jeho návratu a starý ví, že pokud se objeví teď, prohraje, je slabý. Ale přesto, snaží se sem někoho dostat. Nikdo to netuší, snad jen Dynamitu, ví koho se sem snaží dostat, někoho dalšího z party aby tu nebyl sám. Vír zmizí. Celá budova potemní a zchladne. Někteří mají pocit jako kdyby škola dostala vynadání, že pomáhá. Za chvilku se místnosti zase projasní a zdi mají svou barvu. Vír se znovu objeví, je silnější. Ty, kteří vidí na pozemky školy, mohou vidět obrovskou siuletu ve víru. Ty kteří mohou poznat, tak vědí, že je to Boby. Okna z věže se otevřou, vykoukne z nich Selven, shlédne k víru a mávne rukou. Vír se zaleskne, znovu se rozptýlí, ale ihned potom zesílí. Snaží se sem člověka dostat, ale nestihne to, nemá dostatek síly. Vír zmizí a okna do ředitelny se uzavřou. Nikdo nevidí, jak Derran praští do zdi a je zoufalý. |
| |||
Jídelna Aine, okrajově Diagh Cítím, že mě Aine pozorně poslouchá, ale že se v ní míchají různé emoce. Smutek, zahanbení, vztek. Zase ten vztek... Mám nutkání promnout si oběma rukama spánky. Vztek byl podle všeho teď něco jako obvyklá nálada mé bývalé spolukolejnice. A já si na to stále nemohu zvyknout. Snažím se soustředit na její slova a ne na to, co cítí. |
| |||
Jídelna především profesor Trpělivě čekám a upíjím spokojeně z poháru, když se dračice rozhodne ukončit jejich rozhovor a projde kolem mne. Hodím po ní děkovný úsměv. Tázavě pohlédnu na profesora, který najednou vypadá stejně nenaloženě jako v hale. Opatrně přistoupím blížeji. "Myslíte... Že.... Víte na co jsem se ptal v lese, než jsme se přesunuli? Šlo by to?" nakloním hlavu na stranu a pečlivě pozoruji jeho rty, čekajíc na odpověď. |
| |||
primárně Tabi a Dia, všichni v jídelně Očividně jsem svou špatnou náladu přenesl i na Tabi a tak se přeci jen trochu uvolním a usměji se na ni. "Pokud usoudím, že je to nutné zasáhnu přímo," což ale pravděpodobně bude konec mé profesorské éry, protože potom už asi svou moc na uzdě neudržím. Když na mne položí svou dlaň, tázavě se na ni podívám, můj pohled se trochu pročišťuje. Přeci jen je v pořádku a to je to nejdůležitější. "Určitě," pokývnu Tabi, když z ní nakonec nic nevypadne. Zamíří k masu a tak dá prostor pavoukovi, který stojí před stolem. Když je Tabi z dohledu, zase se trochu zachmuřím. Polknu nepříjemné "co je" a pokynu mu, ať jde blíž. |
| |||
Chodba před kuchyní - Jídelna Derran, jinak nikdo Tak kuchař krve opravdu neměl ani kapku, o tu svoji se podělit nechtěl a mě se od něj ani žádnou krev získat nepodařilo. Ty moje zoufalé pokusy totiž stejně měli jen malou šanci na úspěch. Chvilku na to co jsem skončila ve svých pokusech se celá chodba začala otřásat, kameny skřípat o sebe a přesouvat se. I když ani jeden z nás neudělal ani krok stáli jsme najednou v jiné chodbě. Pořád na stejné místě, i tak ale jinde. Pořádně se mi z toho hýbání stěn kolem mě zamotala hlava. Ještě chvilku po tom co přestavování skončilo jsem zůstávala bez hnutí shrbená u zdi. Ze svých mdlob jsem se však zase rychle vzpamatovala když se ke mě donesla ta lahodná vůně která se linula chodbou. Jak jsem teď cítila krev byla moje moje žízeň snad ještě horší. V krku jsem měla sucho jako po lesním požáru. I tak už se mi ale samou nedočkavostí sbíhaly sliny. Žíznivě jsem zasípala a prohnala se kolem, jako kdyby tam už vlastně ani nebyl. Jídelna je teď v podstatě hned za rohem takže už jsem nemusela jít přes halu. Jen na okamžik se zastavím ve dveřích jídelny. Nějak jsem doufala že tady už nebudu muset trpět žízní. Byla bych se vrhla hned po prvním poháru na který bych dosáhla, ale vím jak to dopadlo naposledy. Ten kousek to musím ještě vydržet. Prošla jsem přes jídelnu podél stolu na u dveří, kolem toho pavoučího muže, až na konec. K poslednímu stolu kde ležela cedulka s mým jménem. Pohár se džbánem byly trochu jiné, tyhle na sobě měli mírně vystouplé symboly plamínku. Ale proč nemůžou být takovéhle všechny, to bych nemusela až na druhou stranu jídelny. Dál nad tím nepřemýšlím, bez meškání popadnu pohár oběma rukama a nakloním ho do sebe. Vlastně jsem toho ale víc vylila na sebe než do sebe, takže jsem z něj neměla ani dva loky. I tak si slastně povzdechnu, prázdný pohár hned pustím z rukou a sáhnu po džbánu. Ani jsem si nedolívala a pila rovnou z něj. Míň nedočkavě než předtím, ale i tak mi krev kvůli širokému hrdlu džbánu stékala po bradě. Rychle jsem se vzpamatovala a skoro v mžiku na nějakou žízeň zapomněla. Obejdu stůl a sednu na židli. Z krve kterou jsem rozlila před stolem zůstala malá krvavá loužička. |
doba vygenerování stránky: 1.5660598278046 sekund